Alíkovina

Coco přináší netradiční pohled do záhrobí

vydáno  v 7:30  •  Filmy

I když nepatřím k těm, kteří filmy oceněné Oscarem vyhledávají (ba naopak někdy nechápu, proč zrovna daný snímek vyhrál, když v nominacích dle mého názoru byl jiný lepší), přesto jsem se rozhodla jít do kina na Coco. Byla jsem zvědavá, jak se Pixar vypořádal s poselstvím o rodinných hodnotách, a zda je film opravdu tak pěkný, jak se o něm tvrdí.

Propagační plakát filmu Coco, © Pixar Animation Studios

Děj tohoto animovaného filmu se odehrává v době svátku Día de los Muertos, což je svátek podobný našim „Dušičkám“ (Památce zesnulých). V Mexiku je tradicí, že každá rodina si doma vytvoří oltář s fotkami svých zesnulých příbuzných, které obklopí svíčkami, květinami a jinými předměty, které měli jejich příbuzní rádi a byly pro ně charakteristické. Z okvětních lístků lidé vytvářejí od oltáře ke dveřím domu (či začátku pozemku patřícího oné rodině) jakousi cestičku, aby duchové jejich milých zase trefili domů. Hlavním hrdinou je malý mexický chlapec Miguel Rivera, který se touží stát navzdory prapodivnému rodinnému zákazu slavným a uznávaným hudebníkem, jako je jeho velký vzor, zpěvák Ernesto de la Gruz. Miguelova rodina, která se živí výrobou a opravou obuvi, nechce o jeho snu nic slyšet a zakazuje mu, aby se hudbě věnoval, aniž by vůbec tušili, jak moc je Miguel talentovaný. Jelikož Miguel netuší, co za rodinným zákazem hudby stojí, tak se se svou rodinou pohádá, protože on jen v hudbě vidí smysl svého života, a uteče z domova, aby mohl vystoupit na náměstí na přehlídce talentů. Co se stane a jak se dostane do říše mrtvých, vám ale neprozradím.

Pohádka Coco je plná nádherných barevných animací (byť můžete mít pocit, že v tom světě mrtvých to spíše vypadá jako v Las Vegas). Úžasné je především ztvárnění ohňostrojů a mistrně vyobrazený obličej Miguelovy prababičky Coco (např. její vrásky, které jsou jako skutečné a působí velmi mile, a celková mimika jejího obličeje je hlavně v závěru filmu pozoruhodná). Dalšími výtečně zpracovanými postavami jsou samotní kostlivci, kteří nepůsobí děsivě. Ačkoliv to není film, u kterého byste měli pořád pusu od ucha k uchu, tak se jistě pobavíte u neohrabaných pohybů pouličního psa Danteho (ve výběru jména pro psa vidím nejen spojitost se jménem koně zpěváka Ernesta de la Gruze, ale také s knihou Božská komedie), který má Miguela moc rád a „cestuje“ s ním do záhrobí. Určitě vám také pár koster vykouzlí úsměv na tváři (např. celní kontrola). Co se týče hudby v tomto snímku, tak nemůžu opomenout píseň Vzpomínku máš (Remember Me), která byla zcela oprávněně ohodnocena soškou Oscara za nejlepší píseň. Je to velice dojemná skladba, u které vám v závěru filmu ukápne nejedna slza. Český dabing je perfektní, Miguelův dabér má velice příjemný hlas. Ve filmu se používá dost mexických výrazů, ale není to na škodu.

Poučení z příběhu:

1) Rodina je to nejcennější, co v životě (kromě zdraví) máme, a neměli bychom na své příbuzné po jejich smrti zapomínat.

2) Je důležité, aby si lidé uměli odpouštět.

3) To, že je někdo slavný, ještě neznamená, že je to dobrý člověk.

Film bych doporučila spíše dětem od 9 let, jelikož si myslím, že menší děti by mohly být trošku zmatené a po filmu by měly na rodiče až příliš mnoho otázek, které by jim třeba ani neuměli zodpovědět.

Animovaný film Coco bych ohodnotila 90 %.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 6. května v 8:03.
Sianna v něm napsala:

Na Coco jsem taky bylaa líbila se mi.

Příspěvek z 5. května v 10:11.
Bápa v něm napsala:

Na Coco jsem byla v kině a přijde mi, že tak netradiční a originální film jsem nikdy neviděla. Takže velký likeR^