Jak nejspíš dobře víte, velikonoční zajíček napadl můj účet letos v březnu. Uhodl mé (tehdy dost hloupé) heslo, ovládl můj účet a následně se zmocnil i mě. Přetavil můj materiál na čokoládová vajíčka a pak ... prostě zmizel. Darebák. Od té doby nevypadám úplně jako pejsek, připomínám spíš mazací čokoládu, ale pořád mám své psí reflexy. Začal jsem čmuchat! Stopy mě na začátku července zavedly do Austrálie. Nečekal jsem tedy, že se mi zahraniční pobyt protáhne až do konce září. Každé dítě školou povinné mi jistě dá za pravdu, že prodloužení prázdnin na tři měsíce není vůbec nic příjemného.

Co byla pro vás letní soutěž, to bylo pro mě jedno velké zimní dobrodružství. Na jižní polokouli mají totiž opačně roční období. Jinak jsou tam lidé skoro stejní jako tady. Když na ně promluví čokoládový pes rozpuštěný ve sklenici, jsou z toho dost paf. Zvířata jsou mnohem méně překvapená. Ukázalo se, že velikonoční zajíček používal k zamaskování svých stop nejen tradiční síťové přeskoky (přes počítače v Rusku, Japonsku, Finsku atd.), ale i klokaní.

Zjistil jsem poměrně brzy, že kapsa u klokanů neslouží jen jako vestavěný kočárek pro malé klokánky, ale i jako kabelka na křížovky, na mobil a na jiné drobnosti, které potřebuje moderní klokaní dáma k přežití v australské divočině. Vyslechl jsem tedy postupně devět klokanic, s každou jsem strávil týden, během kterého jsme – společně s vámi – vyluštili jednu tajenku.

Luštění klokaních tajenek

Na rozdíl od předchozích soutěží viděl každý z vás jinou tajenku, takže účast nebyla úplně snadná. Nápovědy k jednotlivým řádkům jste si museli zjišťovat a sdělovat navzájem – takto bylo ze systému vyžádáno celkem 8 tisíc nápověd. Dohromady 430 z vás povedlo vyluštit téměř 1900 různých křížovek. Víc jak čtvrtina účastníků se zapojila do všech kol. V každém kole dva účastníci vyhráli věcnou cenu, počítačovou hru, kačky nebo univerzální slevu na libovolný dárek z katalogu.

Prvních osm klokanic a jejich tajenky

Velký zájem byl o nafukovacího slona, karetní hru Střelené kachny od Albi a o Lichožroutské ponožky, které podle vyjádření výherce jsou spíš skoro podkolenky.

Lichožroutské ponožky, © HelPik

Z počítačových her vás nejvíce zaujaly závodní hra SpeedRunners a tetrisová variace Tricky Towers.

Devátá klokanice byla expertkou přes adopce, takže jsem poslední prázdninový týden strávil nejen s ní, ale i s malým hrochem Pepíčkem, o kterého zrovna pečovala. Hroch byl docela veselý hoch, občas něco řekl, nebo naznačil...

Devátá klokanice s adoptovaným hrochem a vyluštěnou tajenkou

Později jsem vypátral, že kdysi dávno pečovala i o velikonočního zajíčka a že je s ním tajně v kontaktu. Nejen s ním, ale i s celou mafií tasmánských čertů. Netušil jsem, jak rozsáhlou zločineckou síť proti sobě poštvávám. (Tasmánský čert je dravé zvířátko, které žije v Tasmánii, něco mezi psem a medvídkem.)

Den před koncem prázdnin mi docvaklo, že tady něco nehraje. Dokonce ani Pepíček si nehrál a jenom zvědavě koukal, jak se za jedním křovím tajně seskupuje parta po zbraně ozubených lotrů. Jakmile se dotyčné křoví začalo nenápadně přibližovat, všiml jsem si jich také. Bylo jasné, že jsme částečně obklíčeni!

Nerad se kutálím pryč od rozdělané práce, počkal jsem tedy, než nás tasmánští čerti nečekaně přepadnou a odvyprávějí nám celý svůj zločinecký plán, včetně jmen postav, jejich pocitů, motivací a snů. Vykládali nám to asi dvě a půl hodiny a jeden z nich se u toho i rozplakal, zřejmě to byl velmi dramatický životní příběh. Bohužel neumím tasmánsky, takže jsem na ně jen tiše zíral, přikyvoval, občas na ně šibalsky mrknul , nebo uznale naznačil . Pepíček jim během jedné napínavé chvilky ticha řekl jejich řečí jedinou větu, kterou uměl – „já jsem hroch“ – což je očividně překvapilo. Nejspíš neměli nastudovaný přírodopis.

Jak už to v podobných šlamastykách bývá, po odvyprávění zločinů následovala pro nás nepříjemná část: odstranění nepohodlných svědků. Klokanice se zbavit nechtěli, té dali za spolupráci odměnu, tuším, že dostala diplom a letenku do Belize. Zbývali jsme já a hroch Pepíček... a kupodivu byl mezi nás vhozen i velikonoční zajíček! Ne nadarmo se říká „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“, zřejmě přestal být užitečný, nebo si mysleli, že na jejich pikle příliš upoutal moji pozornost.

Všechny tři nás zahrabali. Těsně před zakopáním mě ještě nechali, ať si odskočím k patníku, díky tomu jsem mohl vyslat zprávu Alíkovi. Nechtěl jsem malovat čerta na zeď, tak jsem poslal jednu poslední tajenku, společnou pro všechny, kde úplně každý úspěšný luštitel dostal kačky. Tajenka zněla: Velikonoční zajíček vypátrán, nebyl však sám. Pomozte, zahrabali nás čerti.

Poslední klokaní tajenka, přes kterou jsem poslal vzkaz

Kde byl zakopaný pes?

Ve druhé půlce září odstartovala navazující soutěž, třináctikolová pátračka, která též vyžadovala vaši vzájemnou spolupráci. Každý den jste mohli najít na některé ze stránek Alíka čudlík na zahájení kopání, při čemž po jeho stisknutí vám musel během krátké doby nějaký kamarád pomoct s kopáním, jednoduše tím, že přišel na vaši vizitku a tam také stiskl čudlík.

Nic víc nebylo potřeba, žádné luštění, jen spolupráce ve správný čas na správném místě... a pak si vybrat výhru, o kterou byste měli v případě vylosování zájem. Hlína byla vlastně docela snadný protivník.

Z věcných cen vás nejvíc zaujal penál se sovami od Albi, Alíkův hrnek se lžičkou a společenská hra Fibber.

Společenská hra Cobi Fibber (Blafuj), © Cobi

Z počítačových her pak Ori and the Blind Forest (kterému mimochodem brzy vyjde pokračování) nebo surrealistická hra Figment.

Nerozdané věcné ceny i počítačové hry jsou samozřejmě jako vždy dostupné i v katalogu dárků, kde si je můžete koupit za Alíkovy kačky.

Pokud vám s kopáním pomohl někdo, kdo účet na Alíkovi nemá, nestálo vás to nic (to byla doporučená možnost!), v opačném případě jste pomocníkům automaticky poslali nějakou kačku za výpomoc. Na nástěnce se organizovaly někdy skoro až kopací závody. Člověk napsal, že kope, a hned se na jeho vizitku sesypala hromada pomocníků...

Třinácti uživatelům se díky intenzivnímu pomáhání s kopáním povedlo vydělat větší sumu než tisíc kaček, rekord byl u jednoho člověka dokonce 7665 kaček, což i samotného Alíka docela překvapilo. Po skončení soutěže dostali všichni, kdo se zúčastnili alespoň deseti kol, jednorázovou odměnu dva tisíce kaček, což jim bohatě pokrylo výdaje, které kvůli pomocníkům měli.

Zatímco jste nadšeně soutěžili, my tři zahrabaní jsme si povídali. Pepíček nám vyprávěl o tom, že hroši jsou vzdálení příbuzní velryb, ale žádná velryba ho prý adoptovat nechtěla, protože je moc divoký a upovídaný. Velryby jsou navíc zvyklé, že na sebe jen na dálku všelijak troubí, to Pepíček samozřejmě neumí (rozhodně ne pusou), vydává spíš takové chroptivé zvuky. Zejména, když se směje, to zní skoro až strašidelně.

Velikonoční zajíček s námi moc nemluvil. Byl dost naštvaný na celý svět. Dopaden mnou, zrazen tasmánskými čerty, zahrabán s vesele chroptícím hrochem... nedivím se, že měl zkaženou náladu. Zjistili jsme od něj pouze to, že ve skutečnosti není zajíc, ale takzvaný klokánek králíkovitý. V angličtině se tomuto australskému zvířátku říká woylie, ve slovenštině potkanokengura gaimardova... je to vačnatec, stejně jako klokani má kapsu, akorát je celý menší. Na YouTubu jsem našel video, kde je dobře zachycený:

Má dlouhý chápavý ocas, díky němuž může ovládat počítač efektivněji než lidé, protože dovede zároveň psát na klávesnici všemi deseti i ovládat myš ocasem. Nedozvěděli jsme se, jak se zajíček doopravdy jmenuje, co ho přivedlo na cestu zločinu, proč ze mě udělal čokoládová vajíčka zrovna na Velikonoce, jak se naučil uhodnout heslo... v případu pořád zůstává spousta otazníků. Ale pořád lepší než vykřičníky, ne?

V neděli 30. září jste nás slavnostně vyhrabali. Společnými silami jste položili hlínu na lopatky.

Co bude dál?

Hrocha Pepíčka teď nejspíš adoptuje Alík. Už by teď měl být na cestě z Austrálie, snad ho Česká pošta někde nezašantročí...

Co provedeme s velikonočním zajíčkem, to ještě nevíme. Krádež účtu a únos mé čokolády, to jsou ošklivé zločiny, za které by asi měl být potrestaný delším odnětím svobody. Alespoň do jara ho raději necháme pod zámkem, hezky offline, pak se uvidí. Třeba se rozpovídá a dozvíme se něco víc.

Už se docela těším na Vánoce. Dnes mimochodem spouštím literárně-hudební soutěž, která už trochu souvisí s Vánocemi, jsem zvědavý, co z toho vzejde. V prosinci pak pochopitelně nebudu chybět v adventním kalendáři... nebo vlastně možná raději chybět budu. Ještě byste mě snědli.

Líbily se vám letní soutěže? Vyjádřete se prosím v diskusi...