Na tento den se lidé připravují skoro sto let. Magicky seřazená čísla vyvolávají v někom strach a obavy. Možná, že by mohl přijít konec světa.

Kolikátý už by vlastně byl? Co svět světem stojí, předpovídali nejrůznější učenci, matematici i šarlatáni, konec světa. Spousty lidí už přestaly jejich výpočty zajímat. A jestli má nějaký konec přijít, přijde stejně. Ať na něho my pozemšťané čekáme nebo ne. Proč si černými myšlenkami kazit pěkný den.

Mezigalaktická rada složená ze zástupců všech galaxií dnes vyhlásila svátek. Den, kdy se všichni tvorové žijící ve vesmíru mohou svobodně potkávat, bavit se, slavit. I na vzdálených územích v prostorech, které nejsou ještě úplně bezpečné, vládne klid.

Rychle vyskočím z vyhřívaného boxu určeného ke spaní, domácímu robotu zadám práci, poklidím virtuální zvíře. Kouká na mne z obrazovky, střídavě mlaská, chrochtá a mňouká. Přes monitor se nechá pohladit po heboučké srsti, kterou má na břiše, zatímco na zádech se mu lesknou stříbrné šupiny. Vědci z institutu pro výzkum minulosti si myslí, že takto dřív vypadala kočka. Kočku bych si moc přál vidět živou. Škoda, že poslední exemplář vyhynul asi před tisícem let.

Dnes, v roce 3112, můžeme na planetě Zemi potkat z původních druhů jen švába, tropického komára moskyta a blechu. Postupně si na tuto situaci lidé zvykli. Jak šel vývoj dopředu, dostávali se hlouběji do vesmíru, konstruovali dokonalejší plavidla, dokázali na sluneční energii urazit velké vzdálenosti. A tak se stalo, že se v ještě neprozkoumaných galaxiích setkali se zvláštními tvory.

Bajové jsou mírumilovná stvoření vysoké inteligence. Jejich těla jsou pokryta zeleno-fialovým slizem, který z nich stéká a tvoří lepivé cestičky. Taky trochu zapáchají, ale skutečně jen trochu. Lidstvu pomohli vyřešit otázku znečištění planety, zacelili ozónovou díru, v dokonalých laboratořích vymysleli léky. Díky nim se na planetě Zemi už 800 let neumírá. Abychom se nepřemnožili, pomohli i s kolonizací neobydlených planet a planetek. Já například žiji na Zemi, moje dvě sestry na Marsu.

Bajové jsou přátelé a je mezi nimi i jeden, který je mi nejbližší. Půlroční batole pokryté slizem má díky obrovské inteligenci podobné starosti jako já v patnácti. Jmenuje se BOO a já se už od rána těším, že ho znova uvidím. BOO studuje mimozemskou kulturu. A já bych mu chtěl něco z pozemských tradic ukázat.

Když konečně u našeho obytného vagonu zadrnčí zvonek, můžeme spolu všechno prozkoumat. Nasedáme do vznášedla a hurá do výšky. Těsně pod mraky pozorujeme obyvatele planety Země. Jedni sedí u plných stolů, z tub, konzerv a pytlíků z instantní směsí pojídají vanilkové rohlíčky a obložené chleby. Jestli opravdu nakonec naši vědci přišli na správnou chuť, jaké mají takové chlebíčky mít, to nevím. Nikdo z nás je nikdy nejedl, ale tradici stále dodržujeme. BOO pozoruje i lidi, kteří pouští světelné efekty. Také se to dřív dělalo. Naši historici popisují i jedince, kteří se chovali poněkud divně, měli nejistý krok a občas i upadli. Snad někdy přijdou k závěru, proč tomu tak bylo.

BOO byl nadšený. Popsal si poznámkami a postřehy celý dotykový diář.

Zjara mi přišla skvělá zpráva. Můj kamarád ze vzdálené planety, dostal, za své pozorování primitivních obyvatel na jedné bezvýznamné planetě, vysoké ocenění.