Jenže já neměla nikdy čas na kamarádku. Několikrát jsme se kvůli tomu pohádaly. Bylo mi to vždycky taaaaaak líto.

Učitelka mě považovala za tak dobrou, že mi začala dávat hodiny dvakrát i třikrát týdně. Už jsem byla opravdu naštvaná, až jsem se několik týdnů chovala divně. Mockrát jsem rodičům říkala, ať mě odhlásí. Oni ale říkali, že až budu dospělá, budu si vážit toho, že jsem na klavír mohla chodit.

Mé chování bylo divnější a divnější, až se mě mamka zeptala:
"Co se ti stalo? Něco tě trápí, něco ve škole, s kamarádkami, něco tě bolí?"
"Ne, mami."
"Tak co se ti stalo?"
"NECHCI CHODIT NA KLAVÍR!!!"

Tehdy jsem se rozbrečela a utekla z domu. Mamka vstala z kleku a vzdychla. Dvě hodiny mě rodiče hledali, ale já se schovala u svých milovaných koní u kamarádky v sousední vesnici. Vůbec je nenapadlo, že bych se tam schovala. Pak jsem šla domů a mamka vypadala opravdu divně.

A řekla mi: "Holčičko, nebudu tě trápit, nemusíš na klavír chodit, když nechceš." "Opravdu?" "Ano, opravdu."

Jenže další den mi kamarádka řekla, že se omlouvá, že mi vyčítala nedostatek času. A že prý také chodí na klavír. Udělal se mi velký knedlík v krku. Byla jsem zticha. A ona povídá: "Budeme chodit spolu, ne?"

A já jí řekla, že mě včera mamka odhlásila. Abychom se nemusely hádat kvůli nedostatku času. Kamarádka mi pak pořád říkala, že kvůli ní to není potřeba.

Pak byla kamarádka na klavíru dobrá tak, jako já prve. Třída jí na hudební výchově tleskala, když hrála. A pak ke mně přišla paní učitelka, a říká: "Pojď nám také něco zahrát, pojď." To se mi udělal ještě větší knedlík než předtím.

Nakonec jsem mamku poprosila, ať mě přihlásí zpátky. Mamka to překvapivě udělala. Říkala, že je dobře, jak jsem se rozhodla.

Myslím si, že to tak je lepší a docela mě to teď baví. S kamarádkou na koncertech hrajeme dohromady, když některá z nás udělá chybu, tak na sebe mrkneme. A začínám chápat rčení : "Čím víc povinností v dětství máš, tím víc jsi v dospělosti rád." Hrajte si, hrajte, ale na nástrojích je to lepší. Alespoň já si to myslím.