Před nějakými pěti lety u nás byli lidi od sociálky a řekli, že já i moje dvě mladší sestry jedeme do děcáku někam až k Moravským Budějovicím. A moje první pocity? Tuhle otázku mi pokládali všichni, kterým jsem řekla, kde bydlím. A já odpovídala jenom: "Není to tak špatné, bydlím si na zámku, vychovatele oslovuju teto a strejdo. Je to tady trochu jako na táboře."

Ale pravdu jsem skrývala v sobě. Mnohokrát mě napadlo, že uteču a nebo že se zabiju. Ale vždy mi někdo poradil, pomohl. Nejvíc mě postavila na nohy víra. Jsem z pohanské rodiny, mámu by nejspíš trefil šlak, kdyby se dozvěděla, že chodím do kostela. Ale nakonec tu byla i na moje křtiny.

Zrovna se s ní moc nestýkám. Ani nevím, co dělá za práci. Táta je ale úplně jiný, než si ho pamatuju jako malá. Víc se o nás zajímá, jezdí sem minimálně jednou za měsíc. Teď už jsem tu více jak pět let, už dokonce chodím na střední školu. Nemám si na co stěžovat. Vím, že se domů už nikdy nemůžu vrátit. Ale jsem ráda, že mám střechu nad hlavou. Moje nejmladší sestra je v adoptivní péči. Jsem té rodině za to vděčná, hodně moc.

Když se teď po té dlouhé době dívám zpět, tak si říkám, jak jsem si tenkrát mohla myslet, že si za to ty děti mohou samy. Ale teď vím, že nejvíc za to mohou spíš rodiče.

Takže vy, děti které jste doma, buďte rády, že můžete být doma. To největší štěstí vám nepřinesou peníze nebo kariéra, ale rodina a láska. Protože to je to největší bohatství, které si sice nekoupíte, ale najdete ho tam, kde byste ho asi nehledaly. To je pravda. Taky jsem to zjistila po letech.