Sedím tu na schodech, v Plané u tety,
na Džekinu dívám se dolů,
byla jsem tu i tehdy před lety, 
kdy létalo tady plno molů.

Teď ovšem vidím jenom ptáky,
a občas i vosa prolétne,
nejezdí tudy žádné náklaďáky,
zabitá moucha už nikdy nevzlétne.

Zde byla jsem i ten rok, kdy se to stalo,
kdy domů mámě strejda zavolal,
myslím si doteď, že se mi to zdálo,
v ten moment nikdo horu nezdolal.

Když zastřený hlas mého strýčka,
nám oznámil tu smutnou novinu,
v ten moment mi zbělala líčka,
děda již opustil naši rodinu.

Vzpomínám na to, jak bylo by to včera,
a přitom je to už pěkná řádka let,
jak máma zavře oči a skoro celá zbělá,
tak poznám, že se něco stalo, na ní to poznám hned.

A pak ji táta odvezl sem, právě na to místo,
a já v tu chvíli byla bez sebe,
já zavřela jsem oči a hned mi bylo jisto,
že nezvládnu to tady, dědo bez tebe.

A když tak na to myslím, tak jsem si vědoma,
že děda mě měl moc moc rád,
slzy se mi spouští, když jsem sama doma,
že mohu si s mým dědou jen ve vzpomínkách hrát.

Avšak smutná nejsem. To vím, že on by nechtěl,
on legraci měl a srandu rád,
já kdybych byla smutná, tak on by klidu neměl,
on by mě svou velkou holí chtěl jen pořád prát.  

Tak tu na schodech sedím a přemýšlím o tom,
jaký to život vlastně prožívám
a teď se z nich zvedám a sejdu z nich potom,
děda by mi řekl, že před sebou ho mám.