Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Mráček
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Den, kdy jsem myslela, že zemřu

    vydáno  •  Zdraví

    Povím vám příběh, který se mi a mé rodině stal. Teď na to vzpomínám, ale nerada o tom mluvím. Musím říct, že se mi zdají i zlé sny...

    Den, kdy jsem si myslela, že zemřu, © anytka123

    Snad každý 8. člověk jde na operaci krčních mandlí. Možná si říkáte, že je to úplně normální chirurgický zákrok a nic se na tom zkazit nedá. Ale věřte, že ano. Procenta ukazují, že některé komplikace můžou postihnout jen malé procento pacientů. A já jsem k tomu malému procentu patřila...

    Abych nepředbíhala, tak vás musím seznámit s celým začátkem. Rodiče mě vzali do vedlejšího města na ORL (doktor – ušní, nosní, krční), protože v našem městě tento doktor není. Měla jsem časté angíny a čepy na mandlích. Doktor nám řekl, že by bylo vhodné ty mandle vyndat. Moji rodiči souhlasili a domluvili mi termín operace. Doktor nám také doporučil, ať se nechám operovat v jiném městě, opravdu, ale opravdu daleko od mého domova.

    Uběhlo to jako voda a den, kdy jsem měla v 7:00 stát před oddělením ORL, nastal. Vstávali jsme asi v 5 hodin ráno, abychom tam stihli přijet včas. V nemocnici mě vyšetřili a ubytovali s maminkou na pokoji. Musím říct, že jsem se opravdu vůbec nebála. Docela jsem se i těšila, protože jsem věděla, že budu měsíc doma a nebudu chodit do školy. Sestra mi řekla, že na sál půjdu v 11 hodin, a dala mi nějaký prášek. Motala se mi po něm hlava, a proto jsem ležela a čekala, až mě odvezou na sál. V 11 hodin přišla sestra a dala mi takové zvláštní papírové oblečení, které jsem měla na sobě po celou dobu, co jsem spala na sále. Maminka se mnou šla a držela mě za ruku. Byla na mě pyšná, že se vůbec nebojím. U vchodu na sál nás přivítali doktoři a řekli, že dál už maminka nemůže, rozloučili jsme se a mezitím jsem už byla na operačním stole. Tam mi něco píchli do žíly. Řekli mi, že mají pro mě diplom, protože jsem byla statečná. Já jsem se tomu zasmála a to bylo poslední, co si pamatuju.

    Probudila jsem se v divné místnosti a vedle mě seděla maminka. Dívala se na mě a hladila mě. Měla jsem kapačku a měřili mi tlak. Chtělo se mi zvracet a bylo mi vážně moc špatně. Zatím to moc nebolelo, ta bolest se dala vydržet. Pak jsem zase usnula a probudila jsem se již ve svém nemocničním pokoji, kde jsem byla stále napojená na kapačku. Otevřela jsem oči a začala jsem zvracet krev. Maminka zavolala sestru, která řekla, že je to normální, napolykala jsem moc krve při zákroku.

    Když byl večer, tak mě krk začal opravdu moc bolet. Bylo to hrozně nepříjemné. Nedostala jsem nic na bolest. Jen jsme to ledovali. Celou noc jsem nespala, pít jsem nemohla a už vůbec ne jíst. Takhle to pokračovalo celou noc a celý den, avšak druhá noc byla nejhorší. Hrozně moc to bolelo, brečela jsem bolestí. Byla jsem upozorněna na to, že čím starší člověk je, tím ta operace víc bolí. Mně bylo 14 a takovou bolest jsem si nepředstavovala. Maminka z toho všeho byla hotová. Doktoři mi nedávali nic na bolest. A vždy, když maminka prosila sestry, tak ji odbyly a zapomněly. Pamatuji si, jak je maminka bezmocně prosila.

    3. den mě měli pustit domů a tak se také stalo. I napříč ukrutným bolestem mě pustili. A tak pro nás taťka přijel a jeli jsme tu dloouhou cestu domů.
    Doma jsem také nejedla a skoro ani nepila, nemohla jsem dát do pusy nic. Avšak ta bolest byla o něco lepší.

    Nebudu tady popisovat každý den. Ale abychom se dostali k tomu, proč jsem pojmenovala článek takto, tak se musíme přesunout do rána 5. dne od operace.

    Spala jsem v ložnici s mamčou, protože se o mě musela večer starat. Já ještě spala a mamča dělala snídani pro mou mladší sestru. Vzbudila jsem se, protože mi začala téct krev z nosu. Zavolala jsem na mamču a ona přiběhla. Jakmile jsem se posadila, tak to začalo... Krev stříkala nosem i pusou, teklo to jako blázen. Nemohla jsem dýchat, dusila jsem se krví. Mamča byla úplně v šoku. Volala hned záchranku. Všude v posteli byla krev, na zdi, já byla celá od krve a krvácení bylo stále horší a horší. Motala se mi hlava a stále jsem si myslela, že je to sen. Mamča byla vystrašenější než já. Po chvíli přijela záchranka a paní záchranářka se zděsila. Takovéto masivní krvácení nečekala. Vypadala jsem strašně: noční košilka celá od krve, celý obličej od krve, nohy i ruce od krve... Ihned mi napíchla žílu a dala mi nějakou kapačku. Po ní krvácení tak nějak ustalo, ale stále to prostě krvácelo. Já celou dobu jen opakovala i přes mé dušení se krví: „Přežiju to, že ano?“

    Pan záchranář mě naložil do záchranky a společně s maminkou jsme jely do vedlejšího města do nemocnice. Poprvé v životě jsem jela záchrankou, která houkala. Hrozně jsem se bála.

    Když jsme dorazily do nemocnice, tak na mě všichni lidé koukali. Myslím, že se každý leknul.

    Už na nás čekal pan doktor, který mě vzal ihned na sál. Nevím, co přesně to dělal, ale nejspíš mi to seškvařoval. Hrozně to pálilo, ale ta bolest se vyplatila a krvácení přestalo.

    Tam byly sestry hodné, a ne jako v té druhé nemocnici. Umyly mě od krve, daly mi antibiotika a něco na bolest. Každých 20 minut se na mě chodil dívat pan doktor. Opravdu jiný přistup než v té druhé. Zůstala jsem tam další tři dny a musím říct, že právě tam mě dali do pořádku!

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (20)

    Příspěvek z 20. června 2019 v 17:24.
    lékařský v něm napsal:

    Byli špatní... kdyby bylo už pozdě, tak by se stala tvoje myšlenka skutečností.

    Příspěvek z 20. června 2019 v 16:39.
    hamanama v něm napsala:

    Kdyby ti doktoři byli „opravdu špatní“ jak říkáš, tak by ten článek neměl kdo napsat.

    Příspěvek z 20. června 2019 v 6:15.
    Adee v něm napsala:

    Děkuji. Děkuji za to, že seš s námi o tento perfektní článek podělila. A ti doktoři byly opravdu špatní.
    5 tlapek, které si opravdu zasloužíš.$>(ÍÍÍ):-) hlavně že si na živu.