Ve třídě nás bude 32, ale já jsem dost nejistá. Bojím se, abych první seznámení hned nezpackala. Ale jedno vím jistě. Najdu si kamarády, i kdyby mě to mělo stát cokoliv.

Mám všechno nové: školní batoh, penál, školní pomůcky, i nové suprové oblečení, ale nervozita je prostě na prvním místě. Teď ale musím vymyslet, čím nové kamarády oslním. Ale už jdu spát.

Crrrr. Ach, ten zvuk nesnáším. Dneska mi začíná nový školní rok a tím i moji noví kamarádi. „Mami, už jdu,“ zařvala jsem a šla se do kuchyně nasnídat. „Tak co, těšíš se dneska do školy,“ zeptala se mě u stolu mamka. „Mhm,“ zavrčela jsem, jak jsem byla nervózní. Za celých 11 let si nepamatuji, že bych měla problémy s nervozitou. Když jsem snědla rohlík namazaný sýrem a vypila ovocný čaj, šla jsem se do koupelny umýt, učesat a převléknout. Malovat se ještě nemůžu, i když by mi stačila jenom řasenka a trocha lesku na rty a byla bych šťastná.

Když jsem se konečně rozloučila s mamkou, utíkala jsem na autobus. Z naší malé vesničky je to jen 15 kilometrů jízdy a 5 minut, než dojdu ke škole. Konečně jsem vystoupila a za chvilku spatřila tu svojí novou školu. Opatrně jsem otevřela dveře, abych na sebe moc neupozornila a vstoupila dovnitř. 

Došla jsem ke své třídě, všude už byli moji noví spolužáci. „Ahoj,“ pozdravila jsem a připadala jsem si, jako bych byla neviditelná. „Ahoj,“ řekla jsem víc nahlas a konečně si mě pár tváří všimlo. „Ahoj,“ pozdravila mě usmívající se holka. Poznala jsem, že se chce se mnou kamarádit. „Těší mě, já jsem Elizabeta,“ usmála jsem se na ní. Vrátila mi úsměv. „Já jsem Isabela,“ podala mi ruku a představila mi dalších pár holek. Skutečně se z nás staly nerozlučný nejlepší kamarádky z gymplu.

Teď už byla nervozita pryč. Ucítila jsem, že mě hřeje pouto s mými nejlepšími kamarádkami. Na tenhle den nikdy nezapomenu. Na den, který mi přinesl mnoho štěstí.