Sbalili jsme si tedy vše potřebné – baterky, spacáky, jídlo a pití. Jakmile se začalo stmívat, nenápadně jsme se vkradli na hrad. Byla tam tma a ticho, jen naše kroky se ozývaly rozlehlými chodbami.

Jak už to u starých hradů bývá, i zde se říkalo, že tu straší. My se ale žádných strašidel nebojíme, jsme přeci dobrodruzi! A tak jsme si našli zákoutí, kam jsme si odložili batohy a spacáky. Vzali jsme si s sebou jen baterky a koště, které jsme našli pohozené na podlaze. Kdyby nás tu někdo přepadl, musíme se přeci nějak bránit. A šli jsme ten obrovský hrad prozkoumat. Občas se za námi ozvaly zvláštní zvuky, až jsme ztuhli a zaposlouchali se, co to je.

Pokračovali jsme ale v prozkoumávání dál. Na stěnách jsme viděli zaprášené obrazy, které patřily nejspíš zdejším panovníkům, kteří tu kdysi žili. Všude byl veliký nános prachu. Zastavili jsme a zahleděli se na obraz panovníka, který měl ve tváři zvláštní výraz a vypadal, jako by nás skenoval pohledem. Najednou jsme uslyšeli jakési syčení a cvakání. A to přímo za námi. Otočili jsme se a vykřikli hrůzou, když jsme na zdi uviděli obří chlupatou tarantuli, která na nás valila oči. Uklidnili jsme se, že to není žádný duch, ale jen obyčejné zvíře.

Popošli jsme do věže, která měla docela dost schodů. Jak jsme stoupali, znovu jsme slyšeli podivné zvuky a já měla zvláštní pocit, že bychom tu neměli být. I ostatní znervózněli, ale pod vedením Martina jsme postupovali nahoru. Vyšli jsme do věže a rozhlíželi se kolem sebe. Najednou se ozval nesnesitelný křik, až jsme si všichni museli zacpat uši. Vyděsili jsme se, co se to děje. A pak, po několika vteřinovém tichu, se ozval ohlušující hluboký smích. Nejdřív jsme ztuhli hrůzou, a pak všichni naráz sbíhali schody po třech pryč z věže.

Běžela jsem jako poslední, ale cítila jsem, že mi je někdo v patách. Ani jsem se nestačila ohlédnout za sebe, jak rychle jsem se snažila dostat pryč. Najednou však Lukáš zahodil za sebe koště, které pořád držel v ruce, a mě trefilo přímo do obličeje. Zakopla jsem o schod a svalila se na zem. Chtěla jsem se rychle postavit a běžet dál, ale zamotala se mi hlava. Nikdo z party si nevšiml, že neběžím s nimi.

S námahou jsem se zvedla a v hlavě mi neustále zněl ten burácivý smích. Potřebovala jsem co nejrychleji najít cestu z hradu ven. Už jsem se ani nestarala o svůj spacák a věci, jen jsem se dobelhala k bráně. Svět kolem mě se zuřivě točil, jen co jsem však překročila práh brány, vše se zdálo být opět normální. Už žádný strašidelný smích ani křik. Ohlédla jsem se za sebe na hrad a věděla, že sem už rozhodně nikdy nevkročím. Dobrodružství přespat na hradě se tedy nezdařilo podle plánu, ale zato teď máme co vyprávět.

Doufám, že se vám můj článek líbil.