Byly konečně prázdniny. Kos si užíval slunečního svitu a studené limonády, ale v tom vběhl na jeho zahradu pes. Ten pes se jmenoval Alík a ten hned začal: „Ahoj, dnes měl k nám přijet Koalíkův bratranec Buralík. Šli jsme pro něj na nádraží, ale z vlaku z kterého měl vystoupit, tak nevystoupil!“
Kos: „A jak vypadal?“
Alík: „Vypadal jako buráková pomazánka v krabičce.“
Kos: „Tak to půjdeme na nádraží.“

Buralík

Tak všichni včetně sýkory a vrabce šli na nádraží. Protože věděli, že ve vlacích jsou bezpečnostní kamery, vydali se zeptat na vlakovou centrálu.
U okénka seděla starší sova, a právě jí se zeptali, jestli by jim neukázala záznam bezpečnostních kamer toho vlaku. Sova jim vyhověla, a tak si přehráli ten záznam.
V záznamu viděli Buralíka a ve stejném kupé seděl také papoušek, orel a opice. Všichni vystupovali ve stejné stanici, co měl vystupovat Buralík.
Sýkora zjistila velice jednoduše adresy všech, co seděli v tom kupé, a tak se šlo k nim na návštěvu. Bohužel všichni bydleli ve středu města a do středu města teď jezdil jen jeden autobus denně, jelikož tam byly slavnosti cukrové vaty + nádraží bylo na kraji města. Ani letět nemohli, protože Alík nemá křídla. Tak se muselo jít pěšky.

Bylo půl třetí, a zrovna šli kolem čínské restaurace. U čínské restaurace byla zastávka autobusu, který zrovna přijížděl. Vrabec ale chtěl čínskou polévku a nedal se přemluvit. Nakonec si vrabec koupil čínskou polévku, ale autobus jim odjel. Muselo se jít dál pěšky a do centra to bylo furt dost daleko.

Autobus

Když bylo už půl sedmé večer, Alík vyndal svůj svačinový box a z něho sendvič. Všichni měli hlad, ale v té lokalitě, co se nacházeli, byly jen obchody s oblečením. Protože Alík je hodný pejsek, tak se rozdělil, ale každý měl jen čtvrtinu sendviče.

Konečně dorazili do centra, ale byla půlnoc a v tu dobu není vhodné na někoho zvonit. A tak se ubytovali v nádherném hotelu, který ještě takhle večer pracoval. Ubytování by stálo miliardu ptačích korun, ale kos měl svoji tašku slevových kuponů a kartiček.
Pokoj, který si pronajali na tu jednu noc, měl tři postele, jeden pohodlný pelíšek z velice krásné látky, krásný lustr posázený diamanty a také dvě skříně. Také tam měli koupelnu, a v té někdo byl.
Hotel zapomněl, že ten pokoj si pronajal hroch.
Když se potom zděšení všichni uklidnili, zjistili že, ten hroch je Pepíček. Pepíček se zpočátku zlobil na hotel, ale potom se uklidnil a šel spát. Stejně tak udělali i ostatní.
O půlnoci se náhle Pepíček vzbudil...

Ráno, když se všichni vzbudili, zjistili, že Pepíček snědl ten lustr posázený diamanty a dvě skříně z dubového dřeva.
Kos rozhodl, že by z toho hotelu měli nenápadně zmizet, a tak se stalo. Kos tam nechal polovinu slevových kartiček na nábytek, aby se majitel hotelu moc nezlobil.
Konečně se dostali k prvnímu podezřelému, a tím byl papoušek.
Papoušek byl překvapen, že k němu někdo přišel. Jakmile uviděl kosa a Alíka okamžitě se slušně zeptal, jestli nemají zájem o sušenky a mléko. Všichni, a hlavně hroch Pepíček, souhlasili.
Papoušek vše připravil, usadil hosty ke stolu a zeptal se: „Tak kvůli čemu jste přišli?“
Alík začal vypravovat: „Koalíkův bratranec z Ameriky sem přijel na prázdniny. Měli jsme ho vyzvednout na nádraží, ale z vlaku nevystoupil. Vy jste byl ve stejném kupé, co on. Nespatřil jste něco podezřelého?“
Papoušek odpověděl: „Ne, ničeho jsem si nevšiml. Jen nějaká buráková pomazánka vystoupila z vlaku.“
Alík na to: „To je ten bratranec! Kam že přesně šel?“
Papoušek zakýval hlavou: „Nevím nepozoroval jsem ho.“
Hroch Pepíček zatím „vyluxoval“ talířek se sušenkami a vypil celou sklenici mléka.
Kos poděkoval: „Tak děkujeme za pohoštění, my půjdeme.“
Všichni se rozloučili a šli za dalším podezřelým.

Zazvonili na orla, a ten jim otevřel. Když uviděl Alíka, tak je také pustil dovnitř a ještě než je stačil usadit, zeptal se: „Budu správcem nástěnek?“
Alík se na něj podíval a asi pochopil, proč ho s radostí přivítal. Orel měl na jeho webu účet, který mu správci Alíka párkrát zablokovali, protože se furt ptal, jestli bude správce.
Během té návštěvy se také furt ptal Alíka jestli bude správce. Alík mu odpovídal, že si to ještě rozmyslí, a pak mu dá vědět.
Kos se orla mezitím ptal na věci ohledně případu. Nakonec zjistil, že orel to také nemohl být.
Když se chystali odejít, nemohli najít Pepíčka. Nakonec ho našli, jak vyjídá celou ledničku.

Zbývala opice, tak za ní zašli. Opice je pro změnu dovnitř nepustila.
Alík a kos se podivili, ale tou dobou už bylo zase pozdě, a tak jeli domů se vyspat, protože nechtěli spát v tom hotelu, kde Pepíček snědl půlku nábytku a mohli využít konečně městské dopravy, která už jezdila normálně.
Alík nabídl ostatním v tramvaji, že můžou přespat u nich. Všichni nabídky využili.
V půlce cesty se ale Pepíček zeptal vrabce na velmi jednoduchou otázku, na kterou odpověděl vrabec správně. Noční oblohu obklopila spousta růžových mraků a z těch mraků začali na tramvaj padat jednorožci. Několik jednorožců napadalo dovnitř. Řidič tramvaje se zděsil a zastavil tramvaj, až potom se naštval na vrabce. Sýkora po vrabcovi musela ty jednorožce uklízet a musela uklízet také jezírka duhy, která zůstala po jednorožcích. Po půlhodině se mohlo zase v klidu jet.

Když o půlnoci dojeli domů, byli všichni unavení. Hroch Pepíček se rozběhl k lednici, s tím, že si dá dezert. „Při otevírání lednice se, ale zarazil: Alíku? Ty jsi kupoval burákovou pomazánku?“
Alík přiběhl do kuchyně a podíval se na burákovou pomazánku, která se právě probudila.
Alík vykřikl: „Vždyť to je Buralík!“
Buralík byl na ně naštvaný, že ho tu nechali dva dny samotného, ale Alík mu vše vysvětlil a Buralík se přestal zlobit.
Alík se ho ještě zeptal, proč nevystoupil z vlaku. Buralík mu odpověděl, že z toho vlaku vystoupil (spíše vykutálel se). Tak si ho Alík nejspíše nevšiml.

Pak se šlo konečně spát.

A tak, byl další případ uzavřen.