Pokračování prvního dílu…
Páreček usilovně psal a psal a snažil se své sdělení dokončit, však náhle ho napadlo, že by mohl situaci vyřešit mnohem jednodušší, rozumnější a hlavně rychlejší metodou. Zmuchlal papírek se svým textem a zamával s ním. Najednou dveře ředitelny zacpala duhová velryba, tak, že se do ředitelny nyní nikdo nemohl dostat.
To snědení jednorožcem zanechalo na Párečkovi asi nějaké dočasné důsledky, protože ta velryba neměla být duhová, ale aspoň co je hlavní, zabránil svým kamarádům se dostat do ředitelny. Dokonce i ta velryba jim řádně vysvětlila, že by po vstupu do ředitelny bez dovolení ředitele mohli být permanentně vymazáni z existence bez možnosti návratu. Kos a sýkora tedy pochopili, že by měli dědu Vševěda spíše najít, než se mu štrachat v jeho kanceláři. Vrabec to pochopil asi nějak taky, ale hlavně byl nadšený z duhové velryby.
Další otázkou ale bylo, kam se tedy mají za panem ředitelem vydat, jestliže ve své kanceláři nebyl. Na tuhle otázku jim dokázala odpovědět zástupkyně ředitele, paní Bohuslava Akční, která po spánku v metru úplně všechno, co se stalo za poslední dvě hodiny, zapomněla. Teda… až teprve potom, co je přinutila si udělat čajový dýchánek s růžovými sušenkami, které napekla z mouky a zlevněného másla.
„Takže vy hledáte paňa říďu?“ otázala se Bohuslava Akční.
„Ano, hledáme, ale nevíme, kde ho můžeme najít. Byli jsme u jeho ředitelny a on tam nebyl,“ vysvětlil kos.
„Chmmm,“ začala větu Bohuslava podobným tónem, jako kdyby zrovna zapnula vysavač, a pokračovala: „Já jšem ho viděla, jak jel dněska ráno na poňíkovi do hypermarketu. To vítě, on ši pravidělně ježdí tam pro jeho oblíbeňé tyčinky, ale žatím se nevrátil. Ale něbojte se, až se vrátí, tak já mu něchám uklidit všechny ťalíře v kuchyni, tomu nezbedníkovi. Určitě zapomněl žase žapnout magickou navigaci, aby se v tom hypermarketu nežtratil! Oň je hlava děravá…“
Sýkora se ještě chtěla zeptat, jakým směrem že přesně jel, ale to už Bohuslava Akční nadávala, že nerozumí tomu, co po ní chce, protože mezitím, co povídala, úplně zapomněla, o čem povídala. Takže si stejnou konverzaci zopakovali ještě tak pětkrát, než jim konečně řekla, kudy se mají za dědou Vševědem vydat. Vrabcův jednorožec samozřejmě dokázal za tu dobu vyluxovat celý talířek růžových sušenek a i celou konvičku jahodového čajíčku.
Když už tedy věděli, kam jít, vydali se z kouzelné školy na cestu. Narazili ale na kouzelný rozcestník, který si spíš hrál na semafor, než aby skutečně ukazoval, kudy cesta k hypermarketu vede. Kos, sýkora ani vrabec nevěděli, co s tím, a tak Páreček i se stylem vytáhl kladivo a rozcestník pořádně praštil, aby začal fungovat.
Praštění kladivem sice pomohlo a rozcestník si přestal hrát na semafor, ale místo toho zakomponoval do své barevné hry jednotlivé cesty. Cesta vpravo se rozsvítila zeleně, pak ta střední se rozblikala žlutě a nakonec cesta vlevo se rozzářila červenou barvou. Semafor, nebo teď už spíše opravdový rozcestník, ukazoval, že do hypermarketu se dá jít třemi cestami, však zároveň naznačoval, že každá z cest je jinak obtížná.
Vrabec si ještě nějak v hlavě srovnal, že by ta obtížnost mohla být určená podle barev (červená cesta je nejobtížnější, zelená cesta je nejméně obtížná), ale přesně takhle tomu tak nebylo. Rozcestník zadal následující otázku s třemi možnostmi, každá označující jednu barvu cesty:
Jestli vrabec odpoví na tuhle otázku správně, jakou rychlostí začnou pršet jednorožci z růžových oblak?
Nikdo odpověď na tuhle otázku nevěděl, teda až na vrabce, pro kterého tahle otázka byla strašně snadná. V té snadnosti byl ale problém, protože pokaždé, když vrabec odpoví na snadnou otázku, opravdu se oblaka zbarví do růžova a začnou pršet jednorožci. Uklízet duhová jezírka po jednorožcích se nikomu nechtělo, a tak Páreček přišel s univerzálním řešením, že ten rozcestník praští kladivem podruhé, což rozcestník malinko rozbilo.
Začal si hrát na sirénu, ale co bylo hlavní, zhasnul dvě vedlejší cesty, takže ve výsledku svítila jen žlutá, prostřední cesta. Nikomu nedělalo problémy, že by náhodou rozcestník mohl ukázat na tu nejtěžší cestu, když teď ho Páreček rozbil, a tak se všichni vydali po žluté cestě.
Všem připadala nějaká těžší. Věčně někde naráželi na restaurace, ve kterých museli kvůli vrabcovi všechno ochutnat, a pořád se do nich vraceli, protože v nich vždycky zapomněli jejich nemagické červené zadní kolečko, které si vzali samozřejmě s sebou. Také se museli zúčastnit závodu aut, ve kterém museli porazit bezzubého dědečka. Ten na ně ještě rád hulákal, že jejich auto vypadá nějak divně. Tomu se kos, sýkora, vrabec a Páreček ani nedivili, protože auto sháněli na poslední chvíli a poslední, co stihla sýkora se svou kouzelnou hůlkou vykouzlit, byla vznášející se palačinka s volantem vepředu.
Závod málem nevyhráli, protože vrabcův jednorožec jim snědl skoro celý jejich vznášející se dopravní prostředek, ale pak se jednorožec cítil být tak plný (a není se čemu divit, snědl všechny růžové sušenky a obří palačinku), že uvolnil své duhové plyny, které zvýšily jejich aktuální rychlost, takže do cíle závodu dorazili asi s hodinovým náskokem.
Po dokončení závodu jim netrvala cesta pěšky tak dlouho a už byli skoro u hypermarketu, ale jediná věc, co jim zkazila radost z blízkého cíle cesty, byla hodně hluboká a široká propast, přes kterou nevedl žádný most. Navíc na dně propasti tekl vařicí pomerančový džus.
Pomerančový džus na dně propasti
Vznášející se palačinka už jim nemohla poskytnou své služby, protože se jí poslední závod strašně líbil, a proto se rozhodla, že ode dneška je jen a pouze závodní palačinka, nikoliv městská hromadná doprava přes propasti s pomerančovým džusem. Museli tedy vymyslet něco jiného.
Páreček zkusil vytvořit most pomocí fialky, což se mu podařilo, ale ne přesně tak, jak by chtěl. Výsledkem byl most, který byl obarvený duhou, což by ještě nevadilo, ale co určitě vadilo, bylo to, že se most neobjevil nad propastí, nýbrž nad Párečkem. Býval by ho rozmačkal, kdyby nebyl obloukový.
„Fajn, most bychom asi měli, ale jak ho přemístit nad propast?“ zeptal se kos. Než to ale stačil doříct, Páreček, který byl ještě dost zděšený z toho duhového mostu, a tudíž se moc nedíval na cestu, zavadil o nějaký kamínek. V tu chvíli se před nimi otevřelo schodiště, které vedlo někam dolů, hlouběji než byla propast. Vypadalo to jako možnost, jak se dostat na druhou stranu, a tak se všichni společně rozhodli, že se po tom schodišti vydají. Jakmile ale všichni vstoupili na schodiště, samo schodiště si usmyslelo, že si teď bude hrát na skluzavku, a ve skluzavku se i proměnilo. Z pomalé a opatrné chůze po schodišti se rázem stala rychlá jízda po skluzavce směrem dolů.
Všechny to nejprve překvapilo, ale než se stačili uklidnit, už byli všichni dole. Následně zjistili, že s nimi není vrabcův jednorožec, ale toho nemuseli hledat dlouho, protože se na ně během chvilky vyvalil ze skluzavky a shodil je jako kuželky na bowling.
Když vstali a trochu se oprášili, kos všem oznámil, že se nejspíše nachází na začátku nějakého hodně velkého podzemního bludiště. Bludiště to bylo opravdu velké a vonělo po rohlících, díky čemuž si mohli být jistí, že patří k hypermarketu, ale i tak zaváhali, jestli by nebylo lepší znovu vylézt nahoru a znovu se pokusit vyčarovat něco, co by jim zajistilo bezpečný přechod přes propast. V tu chvíli jim ale sýkora oznámila, že se jim někam zakutálelo jejich červené kolečko.
Najdou v bludišti červené kolečko? Dostanou se do hypermarketu a potkají tam dědu Vševěda? To vše se dozvíte v následujícím díle…
Přečetla jsem si všechny příběhy Detektiva kosa i Párečka a moc se mi to zalíbilo. 
