Už jsme vyřešili první záhadu! píše si nadšeně Layla do deníku. „Hmmm...“ zamyslí se. „Nazvala bych ji záhada zamčených dveří, bylo to dost zamotané, ale nakonec jsme to vyřešili. Náš tým je nejlepší.“ Píše dál. A teď ta záhada.

Byl krásný konec jara a teplý den. Se Sophií jsem vyrazila na procházku. Když vtom... „BAF!“ ozve se z rohu. Stál tam vysmátý Drago. „To jste se ale lekly, co? A ty vaše pohledy!“ Chechtal se dál. „Můžu jít s váma?“ zeptal se už zdvořileji. Chvíli jsme váhaly, ale nakonec rozhodla Sophie: „Dobře, ale už na nás nebudeš takhle vyskakovat.“ „Jojo jasně, slibuju.“ Tak jsme šli.

Ale Drago jako největší vtipálek z celé třídy najednou opět zmizel. Naštěstí ho Sophie zahlédla a ukázala mi, že se zase schovává. „Teď už mu to neprojde!“ prohlásila jsem. Počkaly jsme si, až zajde za roh, a pak jsme na nej bafly my. Ten se ale tvářil. „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní pak padá,“ prohlásila rozesmátá Sophie. „No jó, teď jste mě dostaly,“ řekl Drago s úsměvem. Najednou se přestal usmívat a zastavil se. „Hele, holky, vím, že by se to nemělo dělat, ale já slyšel ty pány...“ „Co jsi slyšel!“ vyděsila se Sophie. Drago polkl. „Říkali, že prý musí za detektivem a musí vyřešit nějakou záhadu, nebo něco takového. A přitom se netvářili moc nadšeně. Říkali, že to je tady někde poblíž, ještě je stihneme sledovat! Takže to může být...“ „Jasně náš první případ!“ vykřikla jsem. „Tak kde jsou?“ přerušila nás Sophie. „Tam, tam ti dva!“ ukazoval Drago. Rozběhli jsme se za nimi.

Za chvíli vešli do jednoho domu. Šli jsme za nimi i dovnitř. Bušilo nám srdce až tak, že jsme se báli, aby nás neslyšeli. Naštěstí ne. Pak vešli do bytu. Tam už jsme nemohli! „Co teď?“ zeptala jsem se. „Není to slušný, ale budeme odposlouchávat,“ řekl nenadšeně Drago. „OK,“ řekly jsme obě bez námitek.

Moc jsme toho neslyšeli, ale to, co jo, nám stačilo. „Takže, musíme si to všechno shrnout,“ řekl Drago, jakmile jsme vyšli ven. „Říkali, že to jsou dveře do nějaký ložnice,“ řekla Sophie. „A taky že to bude přístupný jen od 14:00 do 17:00,“ přidala jsem se. „A taky, že ty dveře jsou zamčený,“ dal Drago ruku k dílu.

„Kolik je?“ zeptala jsem se. „15:27,“ odpověděl pohotově Drago. „Takže jdeme?“ zeptala se Sophie. „Jasně!“ řekla jsem já s Dragem svorně. Tak jsme si počkali, až vyjdou ti páni, a šli jsme.

Ani ten, kdo jim to říkal, nebyl doma. „Vzduch je čistej,“ upozornil Drago. „Trochu to tu prošmejdíme,“ rozhodl. Prohledali jsme všechno, vyfotili všechny podezřelé věci a šli jsme. Jelikož jsme šli ze školy, tak jsme s sebou měli aktovky. Když jsme sešli dolů, tak se Drago plácnul do čela. „Sakra, já jsem si tam zapomněl tašku.“ „To si děláš srandu! Dělej, běž tam, jinak nás prozradíš,“ řekla jsem mu varovně. „Ale vždyť je to až 5. -“ „Dělej!“ řekla jsem už trochu hlasitěji. „No jo, Drago, co není v hlavě, musí být v nohách,“ odpověděla mu Sophie příslovím. Tak běžel.

Za chvíli byl zpět. Šli jsme ke mně domů a tam probrali všechny fotky. Vybrali jsme z nich ty nejpodezřelejší a ty vytiskli. Zkoumali jsme je, ale nic jsme nenašli.

Až příští den si Sophie něčeho všimla. „Hele, je tu něco napsané!“ Bylo to na dveřích, které byly zamčené. „Mám lupu!“ vykřikl Drago s radostí, že jsme konečně něco našli. „Půjč mi ji, přečtu to!“ připojila jsem se. Drago mi lupu půjčil. „Je tam: Jdi dozadu, narazíš.“ „Co?“ divili jsme se všichni tři. „Sophie, kolik je hodin?“ zeptala jsem se, protože jsem něco tušila. „13:56,“ odpověděla. „Jdeme rychle!“ vykřikla jsem. „Beru deku, náplasti, obvaz...“ řekla jsem. „Proč?“ ptali se mě nic nechápající Drago se Sophií. „Pojďte,“ řekla jsem bez vysvětlování. Běželi jsme co nejrychleji.

Nikdo nebyl doma. Bylo slyšet slabé kňučení. „Slyšíte to, co já?“ zeptala se Sophie. „Jo,“ odpověděli jsme neradostně. „Ale teď ty dveře! Rychle!“ zavelela jsem. „Tady to je vyryté,“ odpověděl Drago. „Tak, máme jít dozadu.“ „Au!“ slyšela jsem Sophii. „Co se stalo?“ přiběhl Drago. „Narazila jsem,“ řekla Sophie. „To je ono!“ vykřikla jsem. „Sophie, posuň se!“ řekla jsem. A opravdu, byl tam poklop. Zvedli jsme ho a klíč byl pod ním! „Rychle ke dveřím!“ sebral mi slova Drago. Odemkla jsem... A nestačila jsem se divit! Drago vyskočil hrůzou.

Ležel tam zraněný pejsek!!! „Chudák!“ ozvala se nám Sophie za zády. Měl zraněnou tlapku. Celou do krve. „Rychle, Laylo, obvaz,“ řekla Sophie, která se vzpamatovává jako první. Obvázala jsem mu tlapku a zabalila ho do deky. Ale když jsem se otočila, naskytl se mi hrůzný pohled. Malém jsem se k smrti vyděsila. Na dveřích bylo nejspíš psí krví napsáno: NECHCI TĚ. Drago mě odreagoval.

„Co se děje?“ chtěl vědět. „Pojď se podívat,“ odpověděla jsem chraplavě, protože jsem skoro nemohla mluvit. Všichni tři jsme tam seděli a hleděli na dveře. První jsem se vzpamatovala já. „Kolik je!“ vykřikla jsem. „14:43,“ dostala jsem rychlou odpověď od Draga. „Měli bychom sebou pohnout.“ Vzali jsme zoufalého pejska a utíkali s ním ke mně domů. Máma je totiž veterinářka. Ošetřila ho a řekla, že si toho chudáka můžeme nechat.

Nakonec jsme to nahlásili na policii. Ti nakonec zatkli tu paní, protože jsme proti ní měli dost důkazů.

Pejsek se za chvíli uzdravil. Pojmenovali jsme ho Dráček. A když jsme se viděli s tou paní, co zavřeli, tak jí Sophie odvážně řekla: „Lež má krátké nohy a daleko nedojde!“ Všichni jsme se zasmáli a šli jsme s Dráčkem dál.

Konec.