„Ta žena, která byla zabita, dělala na zdejší škole učitelku, jestli se nemýlím?“ ptala se inspektorka Datlová ve spěchu. Při rozmluvě se školníkem panem Noráčkem si ještě rychle rukou upravovala svůj blonďatý účes a dívala se do malého zrcátka. Inspektorka byla zvyklá, být vždy perfektně upravená, ať se dělo co se dělo. „ Jistě,“ odpověděl jí se svěšenou hlavou školník. „ Paní Hochová přišla na naší školu teprve před několika měsíci. Je škoda, že musela tak brzy odejít. Byla ještě poměrně mladá.

„ Ach...“ řekla soucitně paní Datlová, ale školníka si nepřestávala zkoumavě prohlížet. „Vražda ve škole není právě obvyklá, že?“ zamyslela se. „Leda, že by to vražda vůbec nebyla...“ „Paní inspektorko, krk té ženy je jasně postižen střelnou zbraní! Co jiného by to bylo, než vražda?!“ Ohradil se Noráček nesouhlasně. „ Myslím, že možností je mnoho. Co třeba taková sebevražda, asistovaná sebevražda, nehoda, v tomhle ohledu je možností opravdu hodně, a no ano, vražda. Však se uvidí. Koneckonců, jsem místo činu ještě neviděla.

Jdeme.“ Ukončila inspektorka Datlová rázně debatu. Školník už nic nenamítal. Došlo mu, že téhle ženě není radno odporovat. A taky...je to inspektorka, musel před ní za každou cenu uchránit své prohřešky krádeží, které měl už z dřívějška v trestním rejstříku.

Inspektorka otevřela dveře skladu, kde se od včerejška pořád nacházelo mrtvé tělo učitelky Hochové. Škola byla na přechodnou dobu samozřejmě uzavřena, a tak nehrozilo nebezpečí, že by s mrtvolou někdo něco provedl. Kromě toho bylo místo činu hlídané. První co inspektorku překvapilo, byla rozloha skladu. Byl opravdu obrovský, jednotlivé chodbičky byly odděleny řadami kartonových krabic naskládaných na sobě. Inspektorka si také všimla, že jedna z řad je rozsypaná. Bylo tomu tak už před smrtí učitelky, rozsypala snad krabice ona sama? Nebo tu někdo byl? Snad vrah? A nebo svědek? Inspektorka si umínila, že se tímto detailem bude zabývat až potom, co si pozorně prohlédne oběť.

Paní Datlová sklonila hlavu, a tam, na zemi, opravdu ležela. Učitelka Hochová. Vypadala, jako by spala, až na jeden detail. Kolem krku měla červenou skvrnu, teď už zaschlou krev. Inspektorka musela uznat, že to opravdu vypadá jako rána do krku z pistole, možná z jiné střelné zbraně. Asi nejspíš byla zabita obyčejnou pistolí. Učitelka měla hnědé vlasy, svázané do uzlu, na nose brýle s obroučkami. Její oči byly zavřené. Na sobě měla elegatní fialové šaty, ruce a nohy rozhozené. Inspektorka se podívala kolem, ale žádnou zbraň nenašla. Tak to vypadá buď na vraždu, nebo na asistovanou sebevraždu. Vrah by si totiž zbraň samozřejmě odnesl, aby nebylo možné určit otisky prstů. Zato mrtvá žena, která spáchala sebevraždu, by zbraň asi opravdu neodstranila. Ještě pořád toho ale moc neví.

Teď by měla vyslechnout zaměstnance školy. Začne u toho nejvyššího, tudíž ředitele. „Takže pane Hochu, na vaší škole byla zavražděna učitelka. Co mi k tomu řeknete? Pokud vím, nesete za ní v průběhu její pracovní doby zodpovědnost.“ Ředitel byl vysoký muž s prošedivělými vlasy. Pichlavé oči a nepříjemný pohled naznačovaly, že je ke svým žákům, ale i zaměstnancům velmi přísný. Za léta praxe uměl nervozitu opravdu dobře zakrývat, ale zkušená inspektorka ji přece jenom vycítila. „ Ano, to nesu.“ Ozval se konečně. „ Ale domnívám se, že Alena byla zavražděna až po své pracovní době.“ Inspektorka nepatrně kývla. „ Ale,“ pokračoval pan Hoch, „ Jakožto za svou manželku, za ní už jen kvůli sobě nesu zodpovědnost pořád.“ „ Ona byla vaše manželka?“ zvedla k němu oči paní Datlová. „ Považovala jsem vaše příjmení jen za pouhou shodu jmen. Tím se ale celá záležitost úplně mění.“ Usmála se na něj pak. Kývl.

„Kde jste byl, když vaší ženu zabili?“ „Zabili ji někdy kolem páté, ne?“ „Je to tak.“ „ Trochu mě to udivuje, v tu dobu už měla být dávno doma. Směna jí končí už ve dvě, opravdu nevím, proč tu zůstávala. Já jsem o tom nic nevěděl, byl jsem tady, ve své kanceláři, a vyřizoval papíry ohledně školní jídelny.“ „ Máte pro to nějaké svědky?“ vyjela ostře inspektorka. „To bohužel nemám.“ Řekl smutně ředitel. „ Budete mi prostě muset věřit. Celá tahle záležitost je pro mě mimochodem velmi zdrcující a nepříjemná. Svojí ženu bych nikdy nezabil. Doufám, že už mi více nebudete přidělávat starosti.“ Otočil se, a inspektorka se už chystala k odchodu, když jí ředitel ještě strčil do ruky nějaké desky. „Uvnitř jsou papíry o všech mých zaměstnancích. Nashledanou.“ „Nashledanou“ pokývala také inspektorka a vyšla ze dveří.

Když se paní Datlová nazítří vracela do školy, všimla si, že před budovou stojí auto s logem české televize. Moc z toho nadšená nebyla, protože věděla, že když se jí televize začne míchat do vyšetřování, moc dobrého pro ni, to nepřinese. A opravdu, jak vešla do dveří, překvapila ji hubená, silně nalíčená žena, s vlnitými tmavými vlasy a mikrofonem v ruce. Za ní stálo několik kameramanů. „ Dobrý den, vy jste jistě inspektorka Datlová!“ vychrlila na milou paní Datlovou. „ Ano to jsem.“ Povzdechla si inspektorka. „ Výborně! Jistě byste mohla říct našim nedočkavým divákům, jak pokračuje vyšetřování!“ Inspektorka protočila oči: „Ne, to bych tedy nemohla. Kromě toho, mám teď spoustu práce, takže nashledanou.“

Datlová se obrátila a odkráčela pryč. Věděla, že nepříjemnou kamennou tváří televizi nejspíš odradí od jejího dalšího pronásledování. Inspektorka měla nyní v úmyslu vyslechnout si učitelský sbor. Chtěla začít s paní Nelou Kaviovou, učitelkou chemie, prý velkou kamarádkou mrtvé paní Hochové. Paní Kaviovou zastihla inspektorka před jejím kabinetem. Nebyla však sama. Právě si vylévala srdce do kamery. „ Alena byla moje veliká kamarádka, to tedy byla...“ vzdychala a utírala si neexistující slzy. „ Její manžel, náš pan ředitel, byl kdysi, to už je let, můj přítel. Byly jsme ale tak velké kamarádky, že když se s ním oženila, všechno jsem jí odpustila....“ Inspektorce došlo, že tahle „velká kamarádka“ se nyní snaží jen urvat trochu slávy v televizi pro sebe.

Ona reportérka, co se pokoušela vyslýchat paní Datlovou se také potěšeně usmívala. To je showbyznys, milostné trable a vražda, to je velká věc, to obě dvě ženy, jak učitelka, tak reportérka věděly. Paní inspektorka slušně počkala, až televizáci odtáhnou, a pak si učitelku přivolala k sobě. „ Měla jsem s vámi na dnešek domluvenou schůzku, pokud se nemýlím.“ „Ano, ano,“ řekla Kaviová roztěkaně a pozvala inspektorku do svého kabinetu. „V první řadě se vás zeptám, co jste dělala, když byla nejspíš zabita paní Hochová?“ „ Vycházela jsem právě ze školy,“ ztišila dramaticky hlas paní Kaviová, „ Když jsem uslyšela výstřel! Tedy aspoň myslím, že to byl výstřel...A pak zvuk, jako kdyby se něco sypalo...“ Sypalo? Pomyslela si inspektorka. Opravdu ta žena slyšela, jak se sypou krabice, a nebo u vraždy byla? „ Samozřejmě jsem se hned vrátila zpátky, byl tu hrozný poplach. Do skladu, kde byla paní Hochová, už mě ale nepustili. Taková škoda, chtěla jsem si to tam prohlédnout sama, a podívat se, jestli by se Alence nedalo pomoci. Taky jsem chtěla pomoct uklidit ty rozsypané krabice. Je mi Alenky tak líto...“

Pak si začala kapesníkem otírat oči, ale inspektorka poznala, že žádné slzy v očích nemá. Mohla by opravdu být herečka, napadlo inspektorku, a probodla ji chladným pohledem. „Tak vy jste chtěla pomoct uklidit rozsypané krabice. Ach tak. Myslím, že už vám paní Hochové líto být nemusí. Spíš litujte toho, kdo ji zabil, protože, až toho blázna usvědčím, bude na tom rozhodně hůř. A teď bych vás z dovolením požádala, jestli byste mohla odejít, musím tu udělat prohlídku.“

Paní Datlová ukázala prstem k východu. „ Ale já...já...přece, já nic neudělala!“ začala naříkat paní Kaviová. „Odejděte!“ řekla pevným hlasem inspektorka a vystrčila ji ze dveří. Inspektorka se narovnala. Dělala důkladnou prohlídku v kabinetu paní Kaviové, ale nemohla nic najít. Ani vlastně nevěděla, co by to mělo být, ale tušila, že tahle učitelka nebude mít úplně čisté prsty. Inspektorka popadla žluté desky, a začala se probírat papíry v nich. Byly to domácí úkoly. Už, už chtěla desky vrátit zpátky, ale v tom si mezi úkoly všimla papíru jiné barvy. Byl to nějaký dopis! Rafinované, kdo by hledal tajné dopisy mezi domácími úkoly! Pomyslela si inspektorka. Vždyť i ona nečekala, že tam něco najde. Paní Datlová vzala papír do ruky, a začal přejíždět očima po rukou psaných řádcích. 4. 10. 2015 Milá Nelo, Všechno je v pořádku. Alena o nás nic netuší. Říkala, že zítra přijde k tobě na kávu. Možná už to víš. Dávej si pozor, může objevit naše dopisy. To by pak bylo vážné, jak pro nás, tak pro ni. Je dost citlivá, snadno se rozčílí. Radši jsem ti to napsal, abys byla opatrná. Nepíšu ti ale jen kvůli tomu. Chtěl bych si s tebou domluvit další schůzku. Co bys tomu řekla? Co třeba zítra? Odepiš prosím tě, jestli můžeš a místo schůzky. Díky. Něco ti koupím...Už se moc těším! S láskou Jiří Hoch

Inspektorka dopis vzala a dala si ho do kabelky. Takže takhle to je! Paní Datlová si urovnala polštář a vrátila dopis zpátky do svého nočního stolku. Četla si ho už několikrát. Vzpomněla si, že Kaviová do kamery naznačovala, že před lety byla přítelkyní pana Hocha. Jak je vidět, v tom trochu lhala. Jak se Kaviová ráno zmínila o těch krabicích, a teď tohle. Paní Kaviová měla motiv! Teď je podezřelou číslo jedna. Zítra si udělám volno, zívla si inspektorka. Už je toho na mě moc. A pak si na ten případ pořádně posvítím!

Inspektorka už převlečená do svých tmavě červených plavek se chystala skočit šipku do řeky. Byl sice říjen, ale paní Datlová byla už odmala velmi otužilá. Na malé plážičce nedaleko mostu, kam se v létě chodili lidé koupat dnes kromě inspektorky nikdo nebyl. Jenom přes most přejížděli auta do centra města, kde stála i škola. Z pláže na bílou budovu inspektorka snadno dohlédla. Inspektorka už neotálela a skočila do vody. Studené kapky se rozstříkly kolem. Paní Datlová se ponořila až na dno. Vždycky to tak dělala, pak zase vyplavala na hladinu, dala si pár temp na druhý břeh a zase zpátky a pak šla domů. Tentokrát ale nohou zavadila na dně o něco tvrdého. Bylo to ještě studenější než voda! Snad nějaký kámen? Inspektorka rychle po té věci hmátla rukou a stihla ji vzít do promrzlé dlaně. Když vylezla na břeh, vytřeštěně zírala na to, co vytáhla z vody. Byla to pistole.

Když se paní Datlová vrátila domu i se střelnou zbraní v igelitovém sáčku, byla z toho nálezu tak rozrušená, že ani nedokázala pořádně přemýšlet. Uvařila si tedy bylinkový čaj, jednak na zahřátí po plavání, a jednak pro uklidnění. Sedla si do křesla a zavřela oči. Hned na to vyskočila, až pár kapek čaje dopadlo na koberec. Paní Datlová je běžela utřít a myslela přitom na složky a papíry v její kabelce. Předevčírem jí je přece dal ředitel, byly tam papíry o všech jeho zaměstnancích. Určitě i trestní rejstříky. Mohla by se podívat, jestli tam někdo nemá nějaké prohřešky, nebo použití střelné zbraně. Dopila čaj a vyndala si papíry.

Opravdu mezi nimi byly i trestní rejstříky. Nejdřív ze všeho našla inspektorka složku Nely Kaviové. S očekáváním otevřela rejstřík. A - byl prázdný. Paní Datlová si povzdechla a vrátila složku zpátky. Našla si ještě ředitele, jehož trestní rejstřík byl taky čistý. Koho ještě. Uklízečky, kuchařky, učitelé...co třeba školník? Našla si tedy i rejstřík pana Noráčka. A tam to stálo, černé na bílém. Pan Noráček měl v minulosti prohřešků spoustu, i když to vše bylo už dávno.

Krádež šperků, krádež peněženky, drobné krádeže, krádež a zranění svědka střelnou zbraní. „Cože?“ vykřikla inspektorka nahlas. Takže pan Noráček vlastnil střelnou zbraň! Může ji mít u sebe pořád? „Pane Noráčku!“ zavolala inspektorka na školníka, který šel po chodbě kousek před ní. „Ano, paní Datlová?“ ohlédl se na ni. „Musíme si okamžitě promluvit.“ Kývla na něj, aby šel za ní. Zavedla ho do skladu, aby byli sami. Pak vytáhla z kabelky pistoli. Řekla si totiž, že tady už jí nezbývá nic jiného, než být otevřená.

„Je tohle vaše?“ Školník si nasadil brýle, aby si zbraň lépe prohlédl. „No...Já...totiž...“ pak ovšem pohlédl na inspektorku, která silně dýchala nosem a rty měla stažené do úzké čárky. Pak se zhluboka nadechl a začal. „Jo, ta pistolka je opravdu moje. Možná jste četla o nějakých záležitostech v mém rejstříku, co?“ Paní Datlová kývla. Noráček zvedl ruce na svojí obranu. „Řekněme, že jsem tuhle věc půjčil někomu, kdo ji potřeboval. Myslel jsem totiž, že mě nebudete moc prošetřovat, že nepřijdete na ty záležitosti v trestním rejstříku. Ale k věci. Prostě jsem tu věcičku někomu půjčil, a on mi za to slíbil, že neprozradí moje staré prohřešky, o kterých věděl.

“Školník svěsil ruce, a čekal co na to inspektorka. „Děkuji, můžete jít.“ Pan Noráček se nehnul z místa. „Fakt? Fakt můžu?“ „Říkám vám, jděte!“ poslala vyjeveného školníka pryč. Inspektorka Datlová napochodovala do ředitelny. „Co se děje? Říkal jsem vám, ať mě necháte na pokoji!“ ohradil se ředitel sedící za stolem. Paní Datlová ho odbyla mávnutím ruky. „Pusťte mě k rozhlasu.“ Zažádala. „Prosím,“ poslal ji pan Hoch k malému mikrofonu zavedeného do zdi. Inspektorka ho popadla a začala mluvit. „Prosím všechny zaměstnance školy, a osoby, které se zde právě zdržují, ať se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji: Prosím všechny zaměstnance....“

Inspektorka stála u dveří a sledovala, jak se dovnitř hrnou uklízečky, kuchařky, vyděšený školník, celý učitelský sbor a pár dalších lidí. Za chvíli byla ředitelna úplně plná. Inspektorka třikrát zatleskala, aby si zjednala pořádek. Pak zvučným hlasem,( měla to už nacvičené ze svých předchozích případů) pronesla: „Už vím, jak to bylo s paní Hochovou...“ Ředitelnou to vzrušeně zašumělo. „Všechno začalo tím, že si tady pan ředitel musel vzít paní Alenu Hochovou.“ Všechny oči se otočily na nervozního ředitele. „Jenže on miloval někoho jiného. Svou přítelkyni, o které paní Hochová nevěděla. A tou ženou byla...“ přejížděla očima po davu, až pronikavý pohled zastavila u učitelky chemie. „ Paní Kaviová, dlouholetá učitelka na této škole.

Jiří Hoch zřejmě nechtěl, aby se jeho ženě něco stalo, dokonce to své přítelkyni i napsal. Ale ta byla jiného názoru. Už dlouho měla v plánu svou „kamarádku“ odstranit, aby její lásce s panem Hochem už nic nestálo v cestě.“ Inspektorka do nebohé ženy dál zabodávala pohled. S odporem se na ní už dívali i všichni ostatní.

Chudince Nele Kaviové tentokrát už z očí tekly opravdové slzy. Ale paní Datlová byla nemilosrdná. „Jenže...Ještě něco bylo potřeba udělat. Obstarat si zbraň. Věděla o jednom člověku, že zbraň má, a že s ní měl v minulosti nějaké prohřešky. Nabídkou za nevyzrazení těchto informací jí zbraň půjčil.“ Školníkovo jméno zatím nezmínila. „Toho dne večer, co si obstarala zbraň, jí její přítel pan Hoch poslal dopis. Byl velmi důvěrný, a žádal jí v něm, aby jeho ženě neubližovala, a že k ní přijde nazítří do kabinetu na kávu. Tak ať dává pozor, aby si nepřečetla jejich dopisy.

Jenže milá Alena udělala něco, s čím ani jeden z milenců nepočítal. Přišla do kabinetu dřív. Chtěla se nejspíš podívat, jak si vede kamarádčina třída v úkolech. Jenže mezi dětskými rukopisy našla dopis. Byl to dopis od jejího manžela pro Nelu. Ten dopis, který pan Hoch den předtím poslal. Z něj se všechno dozvěděla, a velmi ji to rozrušilo. Myslím, že to tady paní Kaviová poznala, a jen jí to utvrdilo v rozhodnutí, se Aleny zbavit. Nemýlím se, Nelo?“ usmála se inspektorka na vzlykající učitelku.

„Tak tedy, rozhodla se, že se jí dnes zbaví. Pozvala proto svou kolegyni do skladu, protože by jí prý pomohla s jejím trápením. Měla v plánu počkat, až přijde, a pak ji zabít. Paní Hochová její pozvání přijala, protože se jí to moc hodilo.“ „Když se Nela schovala za dlouhou řadou krabic, počkala si, až přijde Alena, pak měla v plánu, jí střelnou zbraní zneškodnit. Jenže jak jistě víte, ve skladu visí ze stropu spoustu provazů, má je tam pan školník, jsou tam pěkně v suchu, že?“ otočila se inspektorka na pana Noráčka. „Přesně tak,“ kývl školník hlavou. „ A toho chtěla paní Hochová využít. Když paní Kaviová uviděla, o co se Alena snaží, velmi jí to překvapilo. Proto povalila celou řadu krabic. Vrhla se k paní Hochové a chtěla vystřelit. Paní Hochová ji však vytrhla zbraň z ruky. Nakonec to totiž nebyla paní Kaviová, kdo učitelku zabil.

Paní Hochová se zabila sama!“ všichni na paní Datlovou zírali a hltali každé její slovo. Proto se inspektorka dala do vysvětlování. „ Když se dozvěděla o vztahu mezi Nelou a jejím manželem, sebralo ji to natolik, že už nechtěla žít. Když jí paní Kaviová pozvala do skladu, velmi se jí to hodilo, protože měla záminku, proč zůstat déle ve škole. Netušila, že ji chce kamarádka také zabít. Zamýšlela se oběsit na jednom z provazů, což bylo také to, co paní Kaviovou překvapilo, když rozsypala lepenkové bedny. A pak jí paní Hochová vzala zbraň, a...střelila se do krku. Myslím, že tady Nelu to velmi vyděsilo. Popadla tedy pistoli, vyběhla ze školy, a hodila zbraň do řeky. Nechtěla, aby na ní někdo nenašel její otisky, a nepodezíral ji. Pak se stihla vrátit zpět a dělat, že o ničem neví. Jenže teď už je to marné. Žádný zločin, se tu vlastně neudál. Nemám koho zatknout. Doufám, že vy, kteří jste byli do něčeho zapleteni, si pro příště tyhle potíže radši ušetříte. Tady máte svoji zbraň, pane Noráčku. Nemusím se bát, po tom pádu do vody a pobytu v ní by byla asi nefunkční, ale pro jistotu jsem to zařídila tak, že si ji můžete tak akorát postavit nad krb.“

Paní Datlová se usmála a odešla ze školy. Případ je uzavřen.