Jamtsho je desetiletý buddhistický mnich, který se za bráchou, dědečkem a babičkou může vypravit jen o prázdninách. Rád by s nimi zůstal, ale široko daleko není žádná škola.

Jedinou možností jak získat vzdělání pro nemajetné je v himalájském Bhútánu pobyt v klášteře. Ale je to výhra? Klášterní zdi už leccos pamatují a tak bývá malým mnichům vysoko v horách často nejen smutno po rodině, ale také velmi chladno.

Bohužel tu platí přísné pravidlo: pokud nemáš uniformu, tak nemůžeš chodit do školy! A to se přitom školní uniformy zaváděly právě proto, aby se rozdíly mezi dětmi z bohatých a chudých rodin smazaly.

Asi nejtěžší situace musí řešit Abdul a Alhadji. Žijí na ulici ve Freetownu. Rodiče nemají, potkali se na ulici a teď si pomáhají. Vlastně ani přesně nevědí, kolik jim je přesně let. Spí na papírových krabicích a musí si denně poradit s tím, kde a jak získat aspoň trochu jídla.

Trochu jsem se bála, jestli dokument nebude příliš smutný. Jeho hrdinové by k tomu jistě měli pádný důvod – žijí ve velmi nuzných podmínkách a s velmi malou nadějí na lepší budoucnost. Nemají rodiče a pokud se o ně někdo trochu může postarat, tak jsou to stárnoucí dědečkové a babičky.

Ačkoli africkou Sierra Leone a Bhútánské království v Himálaji od sebe dělí tisíce kilometrů, zdejší děti prožívají podobné problémy. Musejí se vypořádat se ztrátou rodičů a najít způsob, jak se o sebe postarat a přežít. Ale protože to jsou děti, tak podobně jako kdekoli jinde na světě si také rády hrají, ale i pošťuchují či hádají.

Děti pro příběhy, které v dokumentu uvidíte, vytipovali terénní pracovníci UNICEF, kteří v těchto zemích zajišťují projekty zaměřené na vzdělání, pitnou vodu a ochranu dětí. Jejich osudy charakterizují situace, které zde děti běžně prožívají a jsou pro danou zemi typické.