Alíkovina

Dětský čin roku 2016: Vítězný čin kategorie Kolektivní pomoc

vydáno  •  Dětský čin roku
Vítězkou kategorie Kolektivní pomoc se stala Adéla Macháčová. Je jí čtrnáct let a navštěvuje Základní školu Mořkov. Příběh pojmenovala Vděčnost.

Dětský čin roku 2016, Adéla Macháčová, © Dětský čin roku 2016

Vděčnost

Jmenuji se Adéla a chodím do 9. třídy ZŠ v Mořkově. V roce 2011 jsem onemocněla zhoubným Ewingovým sarkomem. Téměř dva roky jsem podstupovala chemoterapie a ozařování. Bylo to pro mne i mou rodinu hodně těžké. Kromě rodiny jsem měla velikou podporu ze strany paní učitelek a také spolužáků. Díky jejich pomoci jsem zvládla učivo dle individuálního plánu a po dvou letech tak mohla pokračovat ve vzdělávání ve třídě se svými spolužáky. Kvůli oslabené imunitě jsem sice bývala velmi často nemocná, ale má nejlepší kamarádka Adélka Černochová mi vždy nosila sešity a informovala mě o všech úkolech.

Na začátku 8. třídy však přišla, bohužel, další rána – nádor se vrátil. Vše začalo znova – operace, chemoterapie, ozařování. Zpočátku jsem neměla na nic sílu, nic mě nebavilo. S prvními dobrými výsledky se nálada zlepšovala. Často mi však bývalo špatně a cítila jsem velikou únavu.

Ale proč to píšu? Proto, že se mi opět dostalo veliké pomoci ze strany školy. Byl mi sestaven individuální plán a paní učitelky mi vždy, když bylo potřeba, nabídly pomocnou ruku. Chtěla bych jim za vše moc poděkovat. Opět mě podporovali spolužáci a také ostatní žáci školy. Před Vánoci zorganizovali dokonce jarmark a výtěžek z něj zaslali na nadaci „Dobrý anděl“, která pomáhá rodinám dětí s vážným onemocněním. Hezký dopis „Naděje“ o téhle akci napsala do obecního Zpravodaje má spolužačka Adélka Šmídová, která mne dříve také navštěvovala. Bohužel, na jaře tohoto roku ona sama onkologicky onemocněla. Takže jí ze srdce děkuji za podporu a zároveň držím palce, aby byla brzy v pořádku.

Jinak mi opět nejvíce pomáhala a stále pomáhá Adélka Černochová, která nade mnou drží ochrannou ruku jako anděl. Opět mi pravidelně, pokud jsem zrovna nebyla v nemocnici, nosila sešity s učivem, informovala mě o dění ve třídě a škole a když mi bylo dobře, mohly jsme si i chvíli povídat. Hodně na mne myslela také Vendulka Hoďáková, v níž mám také velikou oporu. Ta se mi zase snažila udělat radost svými obrázky, protože moc hezky kreslí. Jeden její zarámovaný obrázek dokonce zdobí můj pokoj.

A na koho bych ještě velmi nerada zapomněla, je můj bráška Jakub. Je mu dvanáct a také to v těchto posledních letech neměl vůbec jednoduché. Je citlivý a několikrát překvapil, jak se mne snažil chránit. Na Facebooku se například objevil velmi zlý příspěvek jednoho nám neznámého chlapce, který se týkal dětí bez vlásků. Všechny nás dojemně překvapila reakce bráchy, kde se nás všech zastal a zmínil se, že má sestru, která ztratila vlásky kvůli nemoci a nemůže za to. Také mi hlavně poslední dobou hodně pomáhá, například nyní, kdy už jsem opět začala chodit do školy, nosí mi školní batoh. Ale to je jen pár příkladů. Hlavně si moc vážím, že mě má jako sestru rád a já samozřejmě zase jeho.

Děkuji proto všem, kteří mne podporují a myslí na mě. Nerada bych na někoho zapomněla. Ale pokud jde o děti, největší dík patří třem uvedeným spolužačkám a bráškovi. Tato jejich dlouhodobá pomoc pro mne hodně znamená a jsem za ni vděčná.

Nyní jsem již nastoupila do 9. třídy. Čeká mne sice ještě dlouhá biologická léčba, ale všichni věříme, že jsem svůj boj vyhrála a stejně tak držím palce i Adélce Šmídové, která už snad od října také začne chodit do školy.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!