Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Dětský čin roku mýma očima

    vydáno  •  Dětský čin roku

    Možná jste zaznamenali, že jsem se dostala až do finále Dětského činu roku. Chcete vědět, jak to celé začalo? Tak čtěte dál.

    Dětský čin roku, © www.detskycinroku.cz

    Celý příběh začal 29. 6. 2022, kdy jsem se s tátou domluvila, že s ním strávím odpoledne. Povídali jsme si, jedli dort a zmrzlinu a taťka byl naprosto v pořádku. Rozhodli jsme se, že pojedeme do zahradnictví, podívat se na květiny, které bychom mohli zasázet na tátově zahradě. Náhle začala stoupat teplota a my jsme byli rozehřátí. Pak následoval vám možná známý příběh.

    Tátovi se udělalo zle, ale neřekl mi to. Řekl mi o tom až když bylo pozdě. Později říkal, že měl mžitky před očima. Začal padat, ale nevypadalo to jako když padá, spíše že si sedá. Mluvila jsem na něj, že tam si sedat nemá, ale už mě nevnímal. Padal v křečích. Měl vykulené oči a chvílemi pěnu u pusy. Začal dostávat velké křeče a rozbil několik váz z pálené hlíny.

    Začala jsem křičet o pomoc, protože jsem věděla, že tohle bych nezvládla. Na tátovi seděli tři muži, aby jeho křeče udrželi. Já jsem různě pomáhala. Jedna paní volala záchranku. Tátu jsem uklidňovala, že záchranka už jede a že tu za chvíli bude (a i tím, že je statečný, ale nevnímal mě), můj hlas ho aspoň zklidnil. Záchranka do Líbeznic nepřijela z Prahy ani z Neratovic nebo z Mělníka, ale přijela z Brandýsa nad Labem. Když už jsme záchranku slyšeli, řekla jsem tátovi, že tady pořád jsem, jen navedu záchranáře a doktorku přímo k němu.

    Pár dní na to jsem napsala sem na Alíka do soutěže s nápadem, že se mi uleví. Myslím si, že se mi ulevilo víc než dost. Když byl vydán článek o tom, kdo vyhrál, nevěnovala jsem mu velkou pozornost. O tři dny později mě napadla myšlenka: kouknu se, kdo zachránil život lépe. Četla jsem nadpis: 1. místo: Gigisuška a rozplakala se... Šťastnější jsem dlouho nebyla. Moje tři kamarádky mi přály a já přála Sebíkovi.

    Vzpomínám na ten den, byla u nás babička a já se koukla z legrace na stránky Dětského činu roku, přičemž jsem nevěřila, že jsem se dostala do hlasování. Abych si potvrdila, že to doopravdy není sen, přivodila jsem si 10centimetrovou modřinu, kterou jsem neustále mačkala. Bolelo to jako čert, asi se mi to očividně nezdálo. Můj třídní napsal celé škole, ať pro mě hlasují. I na stránkách školy to psali. Všechny děti se mi ale vysmály a moje třída hlasovala pro někoho jiného.

    Když jsem se dozvěděla, že jsem nevyhrála, bylo mi smutno a je mi z toho smutno doteď. Myslím, že za pokus to stálo, a děkuju za podporu.

    Tak takto to bylo doopravdy. Díky! Podle mě jsme výherci všichni.

    Autorka: