Dětský čin roku zahájil v letošním roce svůj devátý ročník. Snaží se ocenit dobré skutky dětí, které šíří dobro kolem nás. Projekt má sedm hlavních kategorií: Záchrana lidského života, Pomoc v rodině, Pomoc jiným dětem, Pomoc ostatním lidem, Pomoc přírodě, Dobrý nápad, Pomoc n@ netu.

Pokud jste zažili mimořádný příběh, ve kterém jste se vy nebo vaši kamarádi stali hrdinou, napište o tom. Příběhy je možné posílat do 30. září 2013. Podmínky účasti najdete na www.detskycinroku.cz.  Odborná porota vyhodnotí pět nejlepších semifinálových příběhů v každé z kategorií. Vítěze určí online hlasování, hlasovat bude možné od 11. do 31. 10. 2013.

V Alíkově soutěži jsme hráli o nejlepší příběh Alíkových kamarádů. Tyto příběhy budou navíc soutěžit i v hlavní soutěži. A toto jsou vaše vítězné příběhy.

1.místo v soutěži s Dětským činem roku

Jednoho krásného dne, když byly dvě hodiny odpoledne, jsme se vydali s mým nejlepším kamarádem udělat dobrý skutek.

Zazvonil jsem na Adama a řekl jsem mu, jestli by nešel ven, že bychom si dnes udělali takový den skutků. Adam mi na to odpověděl, že se alespoň zabavíme a pomůžeme starším lidem. Vydali jsme se tedy ven. Nejdříve jsme šli před nejnavštěvovanější obchod Kaufland, kde se nachází hodně lidí, kteří potřebují pomoc s nákupem. Stoupli jsme si před otevírací dveře a čekali, až se někdo objeví s těžkým nákupem.

Za malou chvíli jsme uviděli vycházet pána, který nesl velkou, naplněnou tašku a tak jsem řekl Adamovi, ať na mě počká, že jdu pomoci pánovi a ať pomáhá on zase druhým. "Sejdeme se zase tady před vchodem, Adame!" řekl jsem mu. A když jsem se najednou otočil, pán byl už celkem daleko, ale stejně jsem mu přišel na pomoc. Pozdravil jsem staršího pána a zeptal jsem se, jestli nepotřebuje pomoci s těžkým nákupem. Pán mi na to odpověděl, že by to bylo moc hezké. Vzal jsem tašky a pán mi řekl, kam to mám odnést. Přišli jsme k jeho bytu a on mi moc poděkoval a já mu odpověděl: "Není zač, má se přeci pomáhat." A oba jsme se usmáli.

Poté jsem se vrátil za Adamem, který zrovna přicházel ke dveřím obchodu, a já se ho zeptal: "Tak co, komu jsi zatím pomohl?" "Když si byl pryč, pomohl jsem jedné paní, která šla okolo obchodu s kufrem a taškou, řekl Adam. Prý dojela z dovolené."

S Adamem jsme dále pokračovali s pomáháním starším lidem a do šesté hodiny. Poté se začalo stmívat a my jsme se vydali zpět domů. Před domem Adama jsem řekl: "Ale dnes to stálo za to, néé?" Jo, bylo to prima, alespoň jsme se nenudili a udělali nějaký dobrý skutek.

2.místo v soutěži s Dětským činem roku

Když jsem byla ve třetí třídě, měli jsme hodinu, kdy jsme se šli podívat do domova důchodců. Paní učitelka nám navrhla, že bychom mohli jít někdy za sestřičkami a poprosit je, jestli bychom si nemohli jít popovídat s nějakou babičkou nebo dědečkem.

Za pár dnů jsem se rozhodla, že to zkusím a šla jsem tam, sestřičky mě poslali k jedné paní, která umí nádherně kreslit a je s ní zábava, za pár dnů jsem šla znovu, ale s kamarádkou a šla jsem za jinou paní, která byla s ní na pokoji, zatímco kamarádka byla s tou, co jsem byla já minule. Nebyla to už taková zábava, ale dalo se to.

Po nějaké době jsem šla znovu, ale tentokrát za tou první paní, uznávám, že je to trochu zamotané. Od té doby už ale chodím pouze za ní! Za ty čtyři roky tam se mnou šla spousta kamarádů, ale žádný to nevydržel tak dlouho, jako já! Za paní stále chodím. Pomáhám jí zalévat kytičky, jiným tam pomáhám dojet na vozíčku na pokoj a podobně.

Já sama mám handicap. Chápu, jak těm lidem, kteří nemůžou chodit, je. Co je ale nejlepší na chození do domova důchodců je, že kdykoliv přicházím či odcházím, tak je paní ráda, že jsem přišla. Usmívá se na mne se slzami v očích. Jsem ráda, že této paní můžu vykouzlit úsměv na tváři!

3.místo v soutěži s Dětským činem roku

Když jsem chodila do 4 třídy, jela jsem do lázní (s ledvinami). A tam byl bráška a sestřička Davídek a Janička. Davídkovi bylo zhruba 4 až 5 let, nevím to přesně. A Janičce zhruba 5 až 6 let, taky to nevím přesně. Skoro každý den tam chodily pohledy a dopisy a oni nedostali ani jeden :(

A protože jsem je měla hrozně ráda, tak jsem koupila pohledy a známky a jakoby jsem jim to poslala. Když pak odjížděli, bylo mi jich hrozně líto, a tak jsem jim po lázních dál psala. A poslala jsem jim dokonce i veliký balíky. A až budu velká, chci si je adoptovat. Stokrát jsem mamku prosila, že si je adoptujeme, ale máma řekla, že by je nám nedali.

Když si na ně vzpomenu, chce se mi brečet :'(. V dětském domově jsou proto, že je máma týrala, a tak jim je sociálka sebrala. Mám je moc ráda a chtěla bych jim nějak pomoci, ale nevím jak!? Moc mi chybí. Doufám, že je ještě někdy potkám.

Vítězům gratulujeme.