Byla jsem v 7. třídě, když jsem jednou na podzim přišla domů, jako každý jiný den a máma nepřišla domů. Volala jsem jí, ale byla nedostupná. Mohla se kdekoliv zaseknout, v koloně s vybitým mobilem.

Po dvou hodinách jsem začala mít opravdu strach, přece nemůže být někde tak dlouho? Mezi tím jsem šla ještě vyvenčit psa. Přišla jsem domů a tam na mě čekala sestra, že se máma zdržela v práci a že nemám mít strach a že tam bude se mnou.

Po hodině a půl mi volal děda, říkal přesně: ,,Dany, už ti nebudu nic tajit. Jsi velká a rozumná holka, tak se s tím vyrovnáš. Maminka jela domů z práce a na přechodě se jí stala nehoda. Teď leží v nemocnici a..." pak jsem upustila telefon a začala brečet. Stačilo jediné pomyšlení na život bez ní a všechno se mi hroutilo.

Druhý den mě za ní pustili a já viděla její obličej. Byl plný modřin. Spadla na obličej a měla několik kostí v obličeji rozdrcených. Z toho pohledu na ni se mi vhrnuly slzy do očí, ale objala jsem si a poprvé v životě děkovala bohu. Spadl mi kámen ze srdce, že je naživu, že je tu stále se mnou.

Táta tehdy moc nebýval doma. V den, kdy mámu pustili z nemocnice, se do krve pohádali. Pokračovalo to několik dní. Táta mi řekl, ať se o mámu postarám a že odteď má trvalé bydliště jinde.

Nesměla jsem dát žádné svoje pocity najevo, protože bych mámu ještě víc rozrušila. Starala jsem se o ni, chystala jí polévky, jelikož nemohla kousat, kvůli zlomené čelisti. Koukala jsem se na ni, když usínala, abych si byla jistá, že je v pořádku.

Táta nás opustil tehdy, kdy jsme ho nejvíce potřebovali. Každou noc jsem se zavírala v pokoji a brečela. Tehdy jsem moc nechodila do školy, protože jsem nebyla schopná se soustředit a současně přišla o všechny kamarády, kteří neměli ani tušení, co se stalo.

Jednou jsme měli ve škole hodinu se školní psycholožkou. Měla jsem na krajíčku, přece jsem byla ještě dítě, které vše velmi těžko neslo. Rázem jsem se rozbrečela a před celou třídou jsem vše na rovinu řekla. Od té doby si mě pár lidí dobíralo, ale většina mi pomáhala se přes to přenést.

V den rozvodového řízení mých rodičů se mi stala nehoda. Spolužák mi zabouchl dveře před nosem a já spadla a zlomila si klíční kost. Byla jsem v šoku, tak jsem ani nevnímala, že učitelé tahali oba mé rodiče od soudu.

Měla jsem hrozné křeče. V noci jsem vstávala s horečkami v hrozných bolestech, ale nikomu jsem nic neřekla, nechtěla jsem rodičům přidělávat další starosti. Snad jen bolesti a zoufalství mě přiměly k oné strašné hlouposti. Nalezla jsem útěchu v působení si jiné bolesti. Vzala jsem žiletku, přiložila na zápěstí a přitlačila.

Cítila jsem hroznou fyzickou bolest, ale s ní se odplavily všechny ty hrozné myšlenky. Všichni tvrdí jaká je to hloupost, že si tím způsobuji víc a víc bolesti a nic se tím nevyřeší, sama jsem byla zastáncem stejného názoru, ale malá holka, jakou jsem tehdy byla, neviděla jiné řešení.

Takhle jsem si ubližovala několik měsíců aniž by o tom někdo věděl. Rány jsem zakrývala náramky. Jizvy jsem měla na rukách, stehnech, kotnících... Tehdy jsem nalezla útěchu také v cigaretách. Vždy jsem jednu vyžebrala a nedočkavě čekala, až zase budu moct nasát kouř, podržet v plicích, cítit tu slast, vydechnout a s kouřem odplavit stres.

V té době jsem se se svou nejlepší kamarádkou pohádala kvůli tomu, že mě špehovala na facebooku, napsala i pár urážlivých zpráv z mé adresy a šíleně se tím bavila. Tím se má důvěra k ní porušila úplně. To byla poslední kapka. Chtěla jsem to ukončit.

Cítila jsem se tak méněcenná a ptala se, jestli si to všechno zasloužím. Teď to vidím úplně jinak. Teď bych to řešila úplně jinak. Ale tehdy jsem to tak prostě cítila. Teď vím, že sebepoškozování vás do problémů dostává, nepomáhá.

Jizvy zůstanou jak na těle, tak i vyryty hluboko ve vaší duši a závislosti na cigaretách se těžko zbavuje. Pokud si i vy ubližujete, najděte cokoliv co vás baví, malujte, tančete, poslouchejte hudbu a žijte na plno, protože život je to nejcennější co máte.

Člověk, na kterém mi nejvíce záleželo, byl v ohrožení života. Ta bezmoc a trápení, bylo něco neskutečného a nepředstavitelného. Dám vám radu. Žijte pro ty, které milujete. Neukončujte život kvůli těm, které nenávidíte, protože tak jim dáte najevo, že jste slabší než oni.

Pokud se cítíte "na dně", najděte si útěchu v jakékoliv činnosti a svěřte se rodině, přátelům, blízkým. Život je přece boj, tak ho nenechte nad vámi zvítězit.

Určitě vás zajímá, jak je to se mnou teď. Za týden mi bude 16 let. Zbavila jsem se závislosti na cigaretách, jizvy mám patrné jen na své levici a pokaždé, když se na ně podívám, cítím neuvěřitelnou sílu, že jsem nedovolila životu nade mnou vyhrát.

Jsem trochu nešika. Půjdu na pedagogické lyceum a chci se později věnovat psychologii a lidským vztahům. Snažím se pomáhat lidem kolem sebe.

"Umění žít spočívá v tom, správně se rozhodnout, jak se svým životem naložíš. Je na tobě, zda-li s ním naložíš správně."