Dnes odpoledne, po parném, dusném a vyčerpávajícím dni, sedím na terase mých prarodičů. Celý den poletoval hmyz jako posedlý a já umíral horkem. Až teď, v pozdním odpoledni, začínám pociťovat životodárnou změnu v ovzduší.

Něžný vánek se znenadání začíná měnit v silnější vítr. Lístečky na stromech a keřích se začínají komíhat sem a tam. Ptáci z vysokých a vzdálených nebes se začínají snášet skoro nad mou hlavu a pokřikují na sebe naléhavým tónem. V dálce rozeznávám mlhavé útvary, mraky, vznášející se nad malým městečkem. Malé mráčky se spojují ve větší mraky a pomalu, ale jistě se začíná utvářet velký šedo-černý obr – formující se bouřka.

Hmyz najednou přestal dorážet a ptáky už také není slyšet ani vidět. Všechno, co má nohy nebo křídla, se schovává do svých bezpečných úkrytů. Vítr už není vítr, nýbrž vichřice lomcující všemi stromy široko daleko. Bouřka je tu! Blesk stíhá blesk a hrom nepřestává burácet. Lije jako z konve a kapky buší do pevné střechy jako tisíce beranidel. Zvuk dopadajících kapek se rozléhá po celé chatě. Na zahradě je boží dopuštění. Vichřice před chvilkou odnesla skleník neznámo kam a lístečky na keřích a stromech bojují o svůj chatrný život.

Po hodině vydatné bouřky přestává pršet. Vítr se uklidnil a když vycházím do opláchnuté zahrady, už zase slyším cvrlikat ptáčky, kteří již opustili svá hnízdečka. Lístky se lesknou jako naleštěné stříbro a tráva se zdravě zelená.

Bouřka už je pryč. Ze stromů kape zadržená voda a z okapů se lije proudem do malého neudržovaného bazénku. Miluji tyto chvíle. Chvíle, kdy většinou sedím na pohovce a sleduji okno, po kterém stékají malé kapičky vody. Chvíle, kdy jsem hezky v teplíčku a jsem rád, že nemusím být tam venku.