Když mám volný den, přečtu si knížku, a nebo něco vyrábím. Přesto zde zůstává hlavní náplň dne. Ano, tušíte správně. Počítač. Nejvtipnější na tom všem ale je, že mamka vždy řekne, že jsem závislačka a ztracený případ.
Na deset procent je to pravda, ale já nechci. Chci také dělat normální věci. Jenže je tu něco naprosto nepochopitelného. A to je to, že mi zakazují vycházení ven. Ráda bych se procházela přírodou a fotila zvířata, rostliny, procházela se po lesních cestičkách a hledala hezká místa. Místo toho tu teď sedím a píšu tento článek. Proti své vůli. Jak teď nad tím přemýšlím, je ten strach rodičů z jedné části pochopitelný. Jenže to, že dnes existují i různé přístroje na sebeobranu a fakt, že na přejíždějící auta si dávám ještě větší pozor, než na přenášení vařícího čaje do svého pokoje, naši prostě nepochopí. Řekli mi jednu věc: „Choď si ven s kamarády. Pak ti ty procházky povolíme.“ Jenže... Oni neví, že získat si v téhle společnosti nějakého kamaráda, je pro tak divného člověka jako jsem já, nemožné.
Když jsem byla asi ve třetí třídě, dostala jsem jako jediná z matematické písemky jedničku. Pro většinu ze zbývajících 28 spolužáků to byl základní důvod, proč mě začít nenávidět. A tak to šlo dál. Nebylo to pouze tím, že jsem byla třídní premiantka, svou roli mělo i to, že jsem introvert a s nikým se moc nebavím. A důvody přibývaly. Nikdo ale nemůže za to, jaký je. Občas si kvůli tomu říkám, že by bylo lepší být hloupý a společenský, než inteligentní a uzavřený. Někdo má to štěstí, že je inteligentní a společenský, ale pokud přijde do třídy přeplněné hloupými, netolerantními lidmi, a závistivými jako byla ta moje, může mít silnou osobnost a zachovat si obě tyto kladné vlastnosti. A nebo se rychle uzavřít do sebe. A právě uzavřenost není dobrá vlastnost. A to nejen kvůli důvodu, který jsem psala o několik odstavců výše.
Když jsem asi před rokem řekla jedné ze svých pár kamarádek, které mi zbývaly, řekla mi jen: „Chudáku.“. A pak odešla - pryč od té divné holky, která už nemá skoro žádnou svobodu. Co jsem si také myslela? Že mi řekne něco povzbuzujícího, nebo mi dokonce pomůže a stane se tou kamarádkou, která by mi splnila přání a já se alespoň jednou ve svém bídném životě mohla jít ven bez rodičů? Ale co už, politovala mě. Ačkoliv nesnáším, když mě někdo lituje.
Takže co je má obvyklá náplň dne? Jedna hodina knížky a ostatní, 8 hodin počítač, jídlo a spánek. Kéž bych také směla dělat normální věci jako normální lidé. Nevím, co si slibuji od tohoto článku. Snad jen to, že najdu alespoň jednoho člověka ve stejné situaci, jako já. A chci vám říct, važte si toho, co máte. Jděte ven. Já jdu hrát počítačové hry. Vím, že kvalita článku nebyla nic moc, ale mějte prosím rozum a buďte tolerantní. Toto píšu skoro v depresi, skoro jsem u toho začala brečet. Jsem ráda, že jsem vůbec napsala článek na této úrovni.
