Vydali se přímo směrem, kterým měl být hrad. Ještě před hradem měl být velký rybník, ale co se nestalo... Vlivem bouřky a toho dlouhého a silného deště v něm hodně stoupla hladina, až se vylil ze břehů a zaplavil jim cestu. Pepíček však neuměl plavat (je to totiž hroch domácí) a navíc měli na zádech batůžky, takže vodou pokračovat nemohli. Alík si pak ale všiml takové malé loďky, jež byla několik desítek metrů od místa, kde stáli. Zřejmě na místě, kde za normálních okolností bývá břeh. Vypadala hrozně staře a nepoužívaně. No, kdo by ji taky používal, když se na celém ostrově žádní lidé nevyskytují, že?

Domysleli si, že tedy musí být ještě z dob, kdy byl hrad obýván, což už nějaký ten pátek není. Nevěděli ale, jestli bude ještě po takové době možné se na ní plavit, ale neměli jinou možnost. Alík dal Pepíčkovi svoje věci a plaval k loďce. Byl tam za chvilku, vyškrábal se na ni, chytil pádlo a hned začal pádlovat k Pepíčkovi a zajíčkovi. Loďka se zdála být v pořádku a bezpečná.

Pomohl kamarádům naskočit do loďky a hned se rozjeli směrem k hradu. Po chvilce jízdy zjistili, že se k vodě dostali v takové malé zátoce a celá ta vodní plocha je mnohem větší, než to původně vypadalo. Když už viděli až na druhý břeh, tak si všimli, že je na hladině několik malinkých lodiček, což je docela vyděsilo, ale ne na dlouho. Po chvilce se k jedné přiblížili a radostně zjistili, kdo ji řídí – zajíček!

Byly to všechno loďky zvířátek, která si užívala plavbu a opalovala se. Když ten zajíček uviděl malého kamaráda Alíka a Pepíčka, tak se hned ptal, co je zač. Oni mu pověděli příběh, jak ho našli... A ukázalo se, že se ten malý neposeda akorát zaběhl. Opravdu to byl zajíček, takže ho rovnou předali zpátky jeho rodině.

Rybník s útesem a lodičkami

Naši kamarádi už tedy byli zase jen dva – Alík a Pepíček. Jejich loďka zrovna směřovala k velikému útesu, takže museli úplně změnit směr, aby se dostali tam, kam chtěli jet. Pak je čekalo ještě docela dost pádlování, protože potřebovali úplně na druhý břeh, což bylo poměrně daleko, ale podařilo se jim to. Když se tam konečně dostali, tak už byl zase skoro večer. Sluníčko zapadalo za obzor a vystřídal ho měsíc, takže na pokračování v cestě k hradu už vůbec nebyl čas.

Jakákoliv jeskyně v blízkosti nebyla, takže Alík s Pepíčkem bezradně přemýšleli, co budou dělat. Po chvilce se na ně ale usmálo štěstí... Přihopkal k nim zajíček. Chtěl jim poděkovat za to, že ho zachránili, a věděl, kde můžou přespat. Nebyli už od hradu příliš daleko, takže kousek od nich byla taková malá stará boudička, kterou dřív obývali strážci hradu. Dovedl je tam a utíkal zpátky domů. Oba dva byli moc rádi, že mají kde spát, takže si rovnou lehli a zanedlouho usnuli.

7. + 8. den

Ráno je zase probudilo až sluníčko, které jim do obličejů svítilo svými paprsky. Posilnili se a hned vyrazili. Opravdu už nebyli daleko od hradu, takže ještě nebylo ani poledne a už ho viděli před sebou. Bylo to vážně jen pár zdí a zbytek nějaké věže. Přemýšleli o tom, jak jim koně říkali, že tam straší, ale byli připraveni na to, že se tam podívají a pokusí se najít ten poklad.

Cestou si ještě natrhali pár malin a odpoledne konečně dorazili k hradu. Byla to vážně jen obyčejná zřícenina, nebylo na ní vůbec nic zvláštního. Vylezli alespoň na malý zbytek věže, aby se podívali po okolí, ale ani tam nic zajímavé nenašli, ani strašidla.

Podívali se tedy rovnou na mapu, která zakreslovala místo, kde měl být ukrytý poklad. Chvilku ji sledovali, aby se zorientovali a pochopili, kde ten poklad ve skutečnosti je. Netrvalo jim to moc dlouho, protože tam byla zřetelně zakreslená věž, na které zrovna byli. Poklad měl být kousíček od ní, opačným směrem, než kterým k ní přišli. Podívali se tím směrem a tam hned u věže začínal docela hustý les. Bylo jim jasné, že v době, kdy mapa vznikla, tam nejspíš ještě žádný les nebyl, proto tam ani nemůže být zakreslený. Hledat samotný poklad tedy museli mezi stromy.

Vzdálenost odhadovali podle toho, jak daleko byla věž od zbytků zdí. Zřejmě to bylo docela přesné, protože když se Alík zastavil na místě, kde odhadoval, že by to mohlo být, tak se během chvilky opakovalo přesně to, co na tom velikém kopci, když byli na cestě – Pepíček se propadl do země! Naštěstí i tentokrát dopadl v pořádku a nic se mu nestalo. Alík zase spustil dolů lano, přivázal jeho druhý konec ke stromu a slezl za Pepíčkem. Ocitli se v místnosti, ze které vedly celkem 4 chodby. Posadili se zase nad mapu a snažili se přijít na to, kterou z nich se mají vydat.

Na té mapce byly takové zvláštní znaky... Že by to bylo nějaké znamení? Podívali se po stěnách té místnosti a opravdu – také na nich byly nakreslené jakési podivné znaky. Zaměřili se na ně a jeden z nich jim dost připomínal symbol, který byl zakreslený na mapě u chodby k pokladu. Vydali se tedy cestou, u které byl. Dostali se do další místnosti, ze které vedl žebřík kamsi nahoru.

Vylezli po něm a ocitli se v takové podivné malé místnosti. Na zdech tam svítila nějaká zvláštní tlumená světýlka a uprostřed byla díra do země, přes kterou bylo položené dřevěné prkno. Alík s Pepíčkem ho společnými silami opatrně odsunuli a našli pod ním truhlu!

Vytáhli ji ven, sice byla dost těžká, ale podařilo se jim to. Chtěli ji hned otevřít a podívat se dovnitř, jenže byla zamčená. Na mapě byl zakreslený klíč a u něj šipka, která směřovala na strop místnosti. Byl snad klíč někde nahoře?

Strop naštěstí nebyl moc vysoký. Alík posvítil baterkou nahoru a opravdu – na jakémsi stoletém provázku tam visel drobný klíček. Pepíček mu udělal stoličku, aby na něj mohl dosáhnout. Během chvilky už pak měli klíč, takže zbývalo jen truhlu otevřít!

Šlo to ztěžka, protože ten zámek hodně dlouhou dobu nikdo nepoužíval, ale nakonec se otevřela. Byla v ní spousta všelijakých mincí a taky takové třpytivé kamínky – drahokamy! Alík i Pepíček na to koukali s otevřenou pusou. Vůbec jim nedocházelo, co se stalo a že našli poklad.

Truhla s pokladem

Přemýšleli, co budou dělat dál. Celou truhlu vzít nemohli, na to byla příliš těžká, takže se dohodli, že si ty mince a drahokamy, co v ní jsou, dají do svých batůžků. Jak řekli, tak udělali. Naštěstí to až tak moc těžké nebylo, těžká byla hlavně ta truhla. Když už z ní všechno vyndali a ujistili se, že je opravdu prázdná, tak ji vrátili zpátky do díry a dali na ni zase to dřevěné prkno. Pak slezli po žebříku, proběhli chodbou a už zbývalo jen vyšplhat po provaze.

S tak nacpanými batohy by to ale šlo těžko, takže si je sundali, Alík pomohl Pepíčkovi nahoru, pak mu oba batohy podal a nakonec vylezl sám. Uklidil provaz, vzali si batohy na záda a chtěli se vydat zpátky.

V tom jim ale došlo, že vůbec nevědí, jaká je denní doba. Když se dostali k hradu, bylo nějak odpoledne, když vylezli, tak bylo zase dopoledne, protože sluníčko stoupalo nahoru. To opravdu u toho pokladu strávili celou noc? Přišlo jim to moc divné... Že by snad tam dole opravdu jinak ubíhal čas? Byla to pro ně úplná záhada.

Spát se jim ale vůbec nechtělo, a tak vyrazili na zpáteční cestu. Za krátko došli k vodě, která už mezitím klesla, takže se po ní nemuseli plavit. Větší část z ní obešli, pak přešli po mostě a ještě ten den stihli dojít k jeskyni, kde strávili ten dešťový den, který je potkal na cestě tam.

Cesta přes most

Došli si zase pro borůvky a vodu do potůčku, aby si mohli uvařit ten čaj, co si dělali již pár dní zpátky. Přespali a další den je čekal ten ohromný kopec. Večer se ještě domluvili, že ráno vstanou brzy a pokusí se ho celý přejít až na druhou stranu, než bude zase večer, aby nemuseli nocovat na vrcholku.

9. den

Plán se jim vydařil, brzy ráno se vydali na cestu, po poledni dorazili na vrchol a poslední zbytky sil využili k cestě dolů. Dostali se ke skalnímu převisu, kde už to znali, protože v něm přespávali i cestou tam. Hned si lehli a okamžitě usnuli.

10. den

Když se ráno vzbudili, tak cítili, jak jsou hrozně unavení. Bylo sice ráno, ale tím, že posledních několik dní celé dny pořád jen chodili, tak už vůbec neměli sílu. Ani jeden z nich nechtěl jít dál, takže se dohodli, že si dají jeden den odpočinku. Najedli se malin a borůvek, co našli venku, a v klidu odpočívali.

Večer šli brzy spát, protože už jim bylo lépe a chtěli ráno co nejdříve vyrazit, protože věděli, že už nejsou daleko od loďky, kterou se dostali na ostrov. Stačí ještě jeden den jít a dostanou se zase k ní, takže budou moci vyrazit zpátky domů.

11. den

Ráno se opravdu probudili krásně odpočatí a plní sil. Hned s východem sluníčka už měli přichystané všechny věci a vyrazili na cestu. K jeskyni, kde trávili první noc a našli tam zajíčka, se dostali už krátce po poledni. Šli se tedy ještě podívat k ohradě s koňmi, kteří jim první den vyprávěli o ostrově a díky kterým to všechno mohli zažít.

Vyprávěli jim celé své dobrodružství, včetně toho, jak se záhadně měnil čas, když byli u pokladu. Že by to bylo vlivem nějakých těch temných sil, které jsou u té zříceniny? Nebo je to snad mělo nějak vystrašit? To už se asi nikdo nedozví, protože v okolí toho hradu je opět mrtvo.

U koní strávili celé odpoledne, pak se vrátili přespat do jeskyně, kde spali první noc a kde Alík našel zajíčka.

12. den

Další den už nic nebránilo tomu, aby si posbírali všechny věci, vrátili se do zátoky, kam první den přijeli, naskočili zpátky do své loďky a vyrazili směrem domů.

Když se konečně dostali zase na pevninu mezi lidi, tak si řekli, že by se o tomhle jejich dobrodružství měl určitě dozvědět i Koalík. Vydali se tedy rovnou na poštu a napsali mu dopis, který odeslali do Austrálie. Nevěděli sice přesnou adresu, ale napsali tam jeho jméno a to, že pokud ho pošťák nenajde, tak ten dopis může nechat u některé koalí slečinky. Tak se necháme překvapit, jestli ten dopis nakonec do té Austrálie dojde a dostane se až ke Koalíkovi.

Dopis pro Koalíka

Potom ještě přemýšleli, co udělají s pokladem. Jestli si ho nechají, nebo se o něj s někým podělí, nebo jestli to nějak prodají, protože by pak mohli být bohatí... Nakonec došli k závěru, že to vezmou domů a poradí se o tom ještě se svým páníčkem.

Když už byl i dopis odeslaný, tak se zase vydali nejprve autobusem a pak ještě vlakem na cestu domů. Než dorazili, tak už byl zase skoro večer. Hned zalezli do Alíkovy boudy, Alík se rovnou schoulil do svého psího pelíšku a Pepíček byl zase spokojený ve své postýlce. Během chvilinky už oba dva spokojeně spali a zdálo se jim o tom, co všechno na své prázdninové výpravě zažili. A copak asi prožijí příště?

Alíkova bouda

Mimochodem, s pokladem to dopadlo tak, že si pár mincí a drahokamů nechali na památku a zbytek jich dali do různých muzeí. Dostali za to spousty peněz!

A tohle už je konec celé pohádky. Pokud na to máte jakýkoliv názor, tak mi ho klidně hoďte do diskuze pod článkem.