Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Dobrodružství na horách

    vydáno  •  Cestování

    V listopadu jsme se s Pralinkou vydali na hory. Bylo to krátce po tom, co napadl sníh. Ovšem nebyla dostatečná zima na to, aby zůstal ve sněhové podobě, takže jsme i díky tomu zažili pěknou „srandu“.

    Louka u chaty Orle, © majdula2000

    Celá ta cesta za dobrodružstvím začala ve vlaku. Nejdříve jsme jeli do Liberce a odtamtud pak do Raspenavy a Bílého Potoka pod Smrkem. Tam jsme vyskočili z vlaku (překvapivě, ono to ani jinak nešlo, protože tam končí koleje) a dál už pokračovali po svých. Po chvilce jsme se dostali z města a hurá nahoru do kopce. Já jsem se těšila, že konečně zase uvidím sníh, ale místo něj jsme na začátku cesty potkali akorát tak závěje listí.

    Pralinka v listí!, © majdula2000

    Trošku jsme tam i blbli a schválně chodili tam, kde jsme to měli až po kolena. O chvilku později, když už jsme se dostali na takový menší kopeček, začalo pořádně foukat. Chvílemi jsme dokonce měla pocit, že mě to snad i odfoukne, ale naštěstí se to nestalo. Pralinka mi ještě u toho říkal, jen ať počkám, že to nahoře bude ještě mnohem horší. A měl pravdu…

    Po nějakých třech kilometrech jsme dorazili k chatě Hubertka. Na chvilku jsme si sedli, abychom se mohli napít a dát si pár kyselých žížalek. :-D Ale moc jsme se tam nezdržovali, protože jsme věděli, že máme před sebou ještě pořádný kus cesty. Pokračovali jsme pořád dál a dál, většinou do kopce, podél takového potůčku, na kterém byly tu a tam i vidět vodopády.

    Vodopád, © majdula2000

    Cestou už jsme konečně potkali i sníh! A samozřejmě když jsme měli sníh, tak jsme museli mít i „huhuláka“, jinak by to nešlo, že ano?

    Huhulák, © majdula2000

    Na dalším rozcestí jsme už dokonce i vytahovali čepice a rukavice, protože byla opravdu zima. Odtamtud jsme to vzali takovou zkratkou, neznačenou cestou, která měla být i zábavnější. Ovšem stačila chvilka a já jsem pochopila, že to fakt bude sranda. Pralinka mi řekl, že máme jít takovou „cestou“, která vlastně vůbec nevypadala jako cesta, ale jakási cesta to byla. Byl sníh a bylo vidět, že tam normální lidi prostě nechodí, ale my jsme tam samozřejmě šli.

    Cesta necesta, © majdula2000

    Připomínalo mi to překážkovou dráhu. Každých pár metrů tam byla taková „překážka“, přes kterou jsme museli přelézt. Občas tam byly vidět i stopy, takže možná tak jeden člověk tam pár hodin, případně den před námi, byl, ale jinak nikdo. Nikoho jsme ani nepotkali, ale to mě ani nepřekvapovalo. Byl pátek, běžný všední den a venku zima, takže kdo by se potuloval po horách, když nemusí, nejspíš nikdo…

    Po konci překážkové dráhy jsme se dostali na cestu, která už docela i vypadala jako cesta. Zase byla celá zasněžená, ale já šla naštěstí až za Pralinkou, takže já už měla pěšinku prošlapanou. Tak jsme došli až k rozhledně. Tedy „došli“, ke konci cesty to byl spíš zápas se šíleným větrem a skákání přes kaluže, které se tam z tajícího sněhu tvořily. Aby bylo více srandy, tak jsme samozřejmě museli vylézt až nahoru na rozhlednu, to je jasné… Ovšem byl docela boj tam vůbec vylézt. Na schodech jsme si museli dokonce i sundat ty čepice, protože jinak by nám skoro jistě uletěly, fakt tam strašně foukalo.

    Nahoře to bylo ještě horší. Rozhledna se úplně „kinklala“ ze strany na stranu, skoro vůbec jsme se s Pralinkou neslyšeli a pořádně se tam ani nedalo dýchat. Jen jsme se tam rychle porozhlédli, naštěstí jsme nemuseli všechno zkoumat do detailů, protože už jsme to nedávno viděli, a šli jsme honem dolů. Tam jsme hned zamířili do úkrytu. Takové menší místnosti, která je dole u začátku schodiště. Tam jsme si sedli a mohli si chvilku v klidu odpočinout. Ale opravdu jen chvilku, protože jsme neměli moc času. Byly skoro 2 hodiny a my jsme za sebou měli teprve nějakých 8 kilometrů.

    Od rozhledny jsme už zamířili k našim sousedům – do Polska. Jenže stačila chvilka a z cesty, kde se místy skákalo přes kaluže, se stával potok. Opravdu doslova potok. Jinak kamenitá cesta byla tentokrát úplně celá pod vodou, místy jí tam bylo i několik centimetrů a ne vždycky bylo úplně jednoduché jít podél cesty v suchu. Po chvíli už mi začínaly pěkně šplouchat boty, ale mělo to i svoji výhodu. Nemusela jsem vlastně řešit, kudy jdu, klidně jsem si prostě mohla jít přímo tou vodou. :-D

    Rozcestí, takové vodní rozcestí, © majdula2000

    Cesta už ani nebyla do kopce, ale naopak z kopce. Pralinka mi u toho vyprávěl, jaké to tam je v zimě na běžkách a co všechno už na horách zažil… Ukazoval mi také jakési nádrže, ze kterých hasiči čerpají vodu, když tam někde v horách potřebují hasit požár. Moc vody v nich sice nebylo, ale byly tam. Když už jsme byli o něco níž a byla i lepší cesta, tak jsme se snažili jít i rychleji, protože jsme opravdu neměli moc času. Zastavili jsme se maximálně na to, abychom se mohli napít, a šli jsme zase dál.

    Cestopotok, © majdula2000

    Bylo asi půl páté, když jsme dorazili k chatce Gorzystów. Pokud je vám ten název odněkud povědomý, tak jsme možná četli Pralinkův článek o Jizerkách. ;-) Už začínala být pomalu tma.

    Chatka Górzystów, © majdula2000

    Sedli jsme si dovnitř ke stolu a počkali si na horkou čokoládu a palačinky s borůvkami. Byla to úplná mňamka. U svíček jsme tam seděli zhruba do půl šesté večer. Původně jsme tam chtěli i spát, jenže měli plno, takže jsme museli jít na další chatu, která je o necelých 6 kilometrů dál.

    Palačinky s borůvkami a čokoláda, © majdula2000

    V chatce Górzystów, © majdula2000

    Ovšem venku už byla úplná tma. Ještě vevnitř jsme si vyndali baterky a vyrazili jsme na cestu. Venku nebylo vidět skoro nic, ale s těmi baterkami se nějak jít dalo. Pralinka u toho zase vyprávěl, co všechno už v těch místech zažil, takže ta cesta docela rychle utíkala. Ale teda už jsem začínala být dost unavená a bolely mě nožičky, proto jsem se strašně těšila do postele. Cestou jsme dokonce viděli i stopy po běžkách, z čehož měl Pralinka úplně Vánoce (jako z holubů) a strašně dlouho si to fotil. :-D

    Běžkařská stopa v Jizerských horách 15. 11. 2019 večer, © Pralinka2

    Nějak po půl sedmé se před námi konečně zase objevil nějaký náznak civilizace, byli jsme v cíli, u chaty Orle. Šli jsme nejdříve na recepci, odkud nás zavedli už přímo do pokoje. Konečně jsem mohla padnout do postele! Měli jsme za sebou skoro 23 kilometrů. Pralinka si šel ještě dát polévku, ale mi už se nikam nechtělo, takže jsem si konečně sundala ty promáčené boty, vzala suché oblečení a lehla jsem si do postele. Spát jsme šli dost brzy, ani nevím, kolik bylo hodin, ale bylo mi to docela jedno, protože jsem byla strašně unavená a navíc mi byla šílená zima.

    Chata Orle, © majdula2000

    Rozcestník u chaty Orle, © majdula2000

    Ráno jsme se probudili už nějak před sedmou hodinou. Bylo to sice brzy, ale nic překvapivého, protože večer jsme šli brzy spát. Vstávat se nám ale ještě nechtělo, takže jsme se jen tak váleli v posteli. Měli jsme čas až do deseti hodin, takže nebylo potřeba nikam pospíchat. Čas ale docela letěl, takže jsme nakonec měli dost problém to stihnout. (Ne, nestihli jsme to, potřebovali jsme o pár minutek víc, ale to nevadí.) O:-)

    Rozcestník Izerskie garby, © majdula2000

    Ještě před tím, než jsme vyrazili zase na cestu, jsme si šli dát něco k jídlu. Pralinka měl polévku a palačinku a já míchaná vajíčka. :-D Po snídani jsme vyrazili kousek cesty zpátky, k takovému mostu, který vede přes řeku Jizeru.

    Hraniční most, © majdula2000

    Ovšem není to jen tak obyčejná řeka, protože je to zároveň i státní hranice. Na jednom jejím břehu je naše Česká republika, na druhém Polsko. My jsme sice přešli na „naši“ stranu, ale moc dlouho jsme se tam neohřáli, raději jsme se hned zase vrátili k našim polským sousedům.

    Řeka Jizera, © majdula2000

    Přes takový menší kopeček jsme pak došli zpátky k chatě, ve které jsme spali. Cestou jsme viděli jednu takovou obrovskou značku, která byla dlouhá asi 40 centimetrů, což je opravdu hodně, i na Polsko, kde mají značky trošku jiné rozměry než u nás.

    Mega značka, © majdula2000

    Od chaty už jsme se vydali opačným směrem, a sice k nádraží. Nebylo to daleko, jen asi 5 kilometrů, také jsme na to měli dostatek času. Cesta už byla v pohodě, žádný potok to nebyl, sníh také ne, takže jsme mohli jít celkem rychle. Dorazili jsme do městečka Jakuszyce. Odtamtud už jsme měli jízdenky na vlak, ale času jsme měli ještě dost, asi hodinu. Bylo nějak půl druhé, u nádraží tam bylo dost vykopávek, takže jsme si šli raději sednout do tepla do restaurace. Z té už jsme pak utíkali rovnou na vlak, kterým jsme se vrátili do Liberce a odtamtud druhým vlakem domů.

    Vlak, kterým jsme jeli do Liberce, © majdula2000

    Ve vlacích se mi zase chtělo docela spát, ale naštěstí jsem neprospala úplně celou cestu. Domů jsem se dostala nějak kolem šesté hodiny večer. Sice jsem byla totálně kaput, ale musím říct, že to rozhodně stálo za to. Příště si tam prý vyrazíme na běžkách, to bude teda ohromná sranda, protože já na nich vůbec neumím… :-D

    Nějak takhle to vypadalo na tom rozcestí, na kterém jsme si brali ty čepice a rukavice...

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 2. ledna v 11:04.
    VeverkaČiperka123 v něm napsala:

    Hezký článek R^

    Příspěvek z 2. ledna v 10:49.
    majdula2000 v něm napsala:

    Rozumí česky, já polsky neumím nic, akorát Pralinka trochu...:-D

    Příspěvek z 2. ledna v 10:32.
    panglaq v něm napsal:

    Umí na polské straně české fráze, nebo se musí umět polsky?;-D:-D>X<-