Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Mráček
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Dobrodružství v zemi Fatanii – I. část

    vydáno  •  Pohádky

    Andrea přijíždí o prázdninách na letní tábor. Při karnevalové akci ji vyzve k tanci záhadný mladík v masce. Lstí ji vyláká do země zvané Fatanie, ale o ni nestojí. Jde mu o něco zcela jiného...

    Kiara, © CaMiL

    „Pěkná maska,“ prohodily dvě holky, když kolem mě prošly.
    „Děkuji,“ řekla jsem, než mi došlo, že si ze mě utahují.

    Povzdychla jsem si. Asi jsem tenhle rok už neměla jezdit. Zatímco ostatním bylo okolo deseti až třinácti, já už dostala občanku. Možná jsem pro ně byla už stará? Napila jsem se šťávy ze stolu s pitím, u kterého jsem stála, a pozorovala centrum dění – malé pódium tělocvičny, odkud vycházela taneční hudba. Klučina v masce superhrdiny se zrovna předváděl v tanci s kuchařkou, ale našly se i děti, které masku vůbec neměly. Buď zapomněly, nebo šly – jak se říkávalo – samy za sebe. Vzpomínám si, jak jsem kdysi brečela, že jsem doma zapomněla masku. Tehdy jsem si vzala šátek, polštář s pyžamem a hrála nemocnou dívku. Kamarádka mi ještě půjčila paruku. Při předvádění masek porotě jsem schválně kýchla. Jenže mi u toho spadnula špatně připevněná paruka a všechny to rozesmálo. Porota mi udělila druhé místo. Z myšlenek mě náhle vytrhl hrubý hlas za mnou: „Nevšímej si jich. Náhodou obdivuju, že jdeš v patnácti za princeznu.“

    Otočila jsem se. Hlas patřil vysokému klukovi s černým pláštěm, který mu sahal až po kotníky. Zprvu se zdálo, že jde za čaroděje, ale k tomu mu chyběl klobouk a v ruce nedržel žádnou hůl. A jako by se snad bál odhalit svou tvář, zakrýval ji maskou. Znala jsem alespoň trochu každého z tábora, ale nevybavovala jsem si, že bych tady viděla někoho s takovou výškou. Možná to patřilo k té masce nebo to byl někdo z vedoucích.

    „Říkal jsem si, jak to asi v těch pohádkách chodí. Není to náhodou, smím prosit, krásná urozená?“ zeptal se po chvíli, co jsem mu neodpovídala, a sama sebe přistihla, jak ho pozoruju. Kdo to jen je a proč mluví tak zvláštně? „Víte, milá dámo, miluji tanec. Ale nerad čekám na odpověď.“ A jako bych ho snad svou mlčenlivostí naštvala, uchopil silně mé ruce a zatáhl na parket. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem jednu svou ruku omotanou kolem jeho pasu a druhá spočívala v jeho levé ruce, přesně tak, já má vypadat taneční pár.

    Byla jsem z něj zmatená. Část mého já se mu chtěla vytrhnout a říct mu, že se chová jak blázen a že na ty legrácky – pokud to někdo tady vymyslel – nejsem zvědavá. Ale... Ta druhá toužila hrát jeho hru a zjistit, kdo že to vlastně je a co má za lubem. „Mně se nevykroutíte, jestli myslíte na tohle,“ řekl a na důkaz jeho slov sevření zesílilo. Čte snad mé myšlenky?

    „Ty... ty nejsi někdo z tábora, že ne?“ dostala jsem konečně ze sebe. „Možná,“ zněla odpověď, „ale nechtěli jsme dělat něco jiného?“ Na to jsem mu chtěla říct, že si nevybral dobře, protože já tančit neumím, ale k mému překvapení se mé nohy daly samy do pohybu a doplňovaly tak taneční kroky neznámého. Líbilo se mi to, ale zároveň mě to děsilo. Nevím, kolik písniček jsme protančili, nebo jestli jsem mu při tanci šlapala na nohy. Po celou dobu jsem se mu dívala do jeho šedých očí, kterýma mě doslova hypnotizoval skrz jeho masku. Zaskočilo mě proto jeho prudké odstrčení. Spadla jsem na zadek.

    Než jsem se nadála, utíkal směrem k východu tělocvičny. Tam se zastavil, ohlédl se a zamával po mě něčím, co se zatřpytilo. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznala, co drží v ruce. Byla to stříbrná korunka, která ještě před chvílí doplňovala moji karnevalovou masku princezny. Našla jsem ji kdysi v koši, když se jí mamka zbavovala. Měla na sobě pět kamínků, které vypadaly jako drahokamy. Černý, modrý, šedý, fialový a uprostřed růžový, který dokonale ladil s mými šaty. Vylovila jsem ji z koše a nechala si ji. Mamka se to nikdy nedozvěděla, bylo to takové moje malé tajemství.

    Neznámý mi naznačoval, abych ho následovala ven. Když jsem nereagovala, zahodil korunku a zmizel. Vyrazila jsem za ním. Moje malé tajemství jsem našla pohozené u prahu otevřených dveří vedoucích z tělocvičny do předsíně. Chyběl na ní růžový a šedý kamínek. Kam ale zmizel on? Přezula jsem se do bot na ven a přehodila přes sebe džínovou bundu. Bylo sice léto, ale noci bývaly chladné. Předposlední den tábora nebyl výjimkou. Vedoucí nás výjimečně nechali vzhůru přes půlnoc, abychom si karneval pořádně užili. Teď bylo něco kolem jedné ráno. Otevřela jsem dveře. Do obličeje mě udeřil studený větřík, ale v tuhle chvíli působil příjemně. Přivítala mě pouliční lampa, která osvětlovala cestu dolů, kde se nacházel zbytek tábořiště, a cestu nahoru, která vedla do lesa.

    „Hledáš tohle?“ Z tmy vystoupila postava, která v ruce držela šedý a růžový kamínek. Schválně si s nimi hrála, jako by mě chtěla vyprovokovat. Byl to zase on, se kterým jsem tancovala. „Hej, to je moje! Okamžitě mi to vrať!“ „Takhle mluví mladá dáma?“ mlasknul. „Že se nestydíš! Ale pokud to tak zoufale chceš, tak si pro to pojď!“ zasmál se a než jsem se nadála, začal utíkat po již neosvětlené cestě do lesa. Rozeběhla jsem se za ním. Co to jen dělám? Utíkám bez dovolení, sama a ještě ke všemu v noci za úplně cizí osobou? Nebudou mě hledat? Když už jsme u toho... všimnul si vůbec někdo našeho tance? Zastavila jsem se a těžce dýchala. Běh nebyl nikdy mou světlou stránkou. Jeho jsem nikde neviděla.

    Neměla jsem po ruce ani mobil, natož baterku. Cítila jsem se bezmocně. „Tak dost! Kdo jste a co po mě sakra chcete?“ křičela jsem do tmy. Ozvalo se mlaskání. Podle zvuků stál někdo za mými zády, rychle do mě strčil a já cítila, jak se někam začínám propadat.

    Začala jsem křičet, ale moje leknutí nedokázalo přehlušit hrozný smích. Zavřela jsem oči a čekala na nejhorší. Na ošklivý pád nebo na smrt. Ale nic takového se nedělo. Pořád jsem cítila, jak se mé tělo nachází ve stavu beztíže. Kam to jen padám? Jáma v lese přece nemůže být tak hluboká? Nebo snad ano? Bože, nad čím to uvažuju. Dodala jsem si odvahy a otevřela oči. Nacházela jsem se v jakési barevné spirále, která připomínala duhu. Je tohle jen bláznivý sen? Zešílela jsem? Když mě strčily něčí ruce, nespadla jsem nějak rychle na dno – aniž bych to stihla zaregistrovat – a teď jsem mrtvá?

    „Nejsi blázen, Andreo, a ani mrtvá. Jen, řekněme, že jsi mě zaujala a já velice dlouho neměl společnost. Jsem tak sám, tak sááám.“ Byl to hlas toho podivína v masce a poslední slova doslova zpíval. Nereagovala jsem, musela jsem se uklidnit. Zkusila jsem pohnout svým tělem. Třeba bych tím zpomalila nějak svoje padání. Nepovedlo se to, jenom jsem udělala ve vzduchu salto. Tudy cesta nevedla. Dala jsem si tedy sama sobě pár facek, ale vedlo to jenom ke zvýšení smíchu neznámého. „Kam to padám?“ zeptala jsem se nakonec.

    „Konečně nějaká rozumná otázka! Ale já ti na ni neodpovím. Řekněme, že bývám rád tajemný.“ Jeho smích nebral konce. Co mám jen dělat? Neměla jsem nikam chodit! Copak takhle by se měla chovat patnáctiletá holka? Rozbrečela jsem se. Ach maminko, kdybys jen věděla, jak bych tě teď nejraději obejmula...

    Mé slzy se měnily na malé bublinky a vzlétávaly ode mně nahoru. Myslet na mamku, sestru a na nevlastního otce bylo něco, co mi teď trochu pomáhalo, ale dlouho to nevydrželo. Při vzpomínce na to, jak pouštíme všichni na podzim draka, se totiž něco změnilo. Propadala jsem se mnohem rychleji a duhová spirála zmizela. Na místo ní se objevila šedivá mlha, ze které se mi udělalo akorát špatně. Ozval se výkřik. Ale tentokrát můj nebyl. Byl jeho. A já dopadla tvrdě na zem a ztratila vědomí.

    Probudila jsem se celá zpocená a zmatená. Rozhlédla jsem se kolem sebe a cukla sebou, jak jsem se lekla, že se nacházím uprostřed džungle. Alespoň na chvilku, tak na mě místnost působila. Kdyby tu nebyla skříň, okno a stůl se židlí, vyjímaje postele a otevřených dveří na chodbu, uvěřila bych, že jsem obklopena různými zvířaty a liánami. Na zdech byly důkladně vyobrazené obrazy ze života v přírodě. Jakoby ten, kdo je maloval, znal džungli a byl tímto až posedlý. Kde jsem se to ocitla? Z myšlenek mě vytrhl rychlý pohyb za dveřmi.

    „Hej!“ zakřičela jsem a vyskočila z postele. Bílá dlouhá noční košilka mě lehce zašimrala po těle. „Hej? Takhle se u vás doma mluví? To nemáš v sobě ani špetku slušného chování? Člověk ji zachrání krk a ona první, co řekne, je hej? Jsem snad zajíc? Hej počkej? No to snad...“

    Do dveří vykoukla hlava dívky s kudrnatými vlasy. „Nech ji být, Kiaro. Ty máš co říkat, sama jsi divoška. Pamatuju si, jak jsi...“ přerušila ji starší paní, která se objevila hned za ní. „Před ní o tom nemluv, Zito!“ rozkřikl se hlas, co patřil kudrnaté dívce jménem Kiara. „Prosím,“ dodala pak klidněji.

    „No dobře, dobře. Ale teď mě prosím pusť dovnitř. Musím dát prádlo do skříně.“
    Kiara se zakřenila, uvolnila Zitě místo a někam zmizela. „Omlouvám se, nechtěla jsem se jí nějak dotknout,“ řekla jsem a prohlížela si starší ženu v hnědé sukni a v bílé košili. Oproti Kiaře měla rovné černé vlasy s pramínky šedé barvy, které značily příchod stáří. Přešla ke skříni a položila proutěný košík s prádlem na zem.

    „Nic si z toho nedělej. Ona je prostě taková. Hraje si na drsňačku, ale sama je v jádru citlivá a hodně věcí se jí dotkne. Ale dost o ní. Nemá ráda, když se o ní mluví. Vidím, že už ti je lépe. To jsem ráda. Jak ti vůbec říkají, děvenko?“

    „Jmenuji se Andrea a ... nechcete pomoc?“ přešla jsem k ní.
    „Ale ne, děvenko. Zase nejsem tak stará...“
    „Tak jsem to nemyslela...“
    „Jen tě zlobím,“ zasmála se Zita, otevřela skříň a přendala do ní prádlo. „Zvláštní. Takové neobvyklé jméno v této zemi a přitom jsi povahově tak podobná Kiaře,“ zamumlala si při práci pro sebe potichu, ale já ji stejně slyšela.
    „Pardon, řekla jste země?“ ozvala jsem se.

    Zita sebou trhla. „Děvenko! Snad si neztratila paměť! Co si vůbec pamatuješ? A mimochodem, jsem Zita, takže žádné řekla jste, ale řekla jsi, ano?“ „Ano, ale... Já...“ chtěla jsem odpovědět, když dovnitř vtrhnul vysoký muž starý zhruba jako Zita „Drahá! Na plotně jde cítit tvá výborná polévka, kterou nikdo v celé Fatanii neumí uvařit tak jako ty! Nenecháš mě na ni dlouho čekat, že ne?“ prohodil a obejmul ji zezadu.

    Zřejmě se jednalo o jejího manžela. Pak si všimnul mě a zatvářil se zděšeně. Přesto se snažil ovládnout a zeptal se. „Ach, a kdo je tohle?“ „To je...“ začala Zita, ale přerušila ji Kiara, která se zničehonic objevila. Zřejmě zmizení a objevení bylo její silnou stránkou a dělala to tak často. „Moje nová kamarádka ze sousední vesnice. Liso, pojď se mnou!“ A než jsem se nadála, chytila mě docela silně za ruku a táhla od nich pryč. Běžela jsem s ní po schodech, zatočila doprava a vyšla ven dveřmi na jakýsi dvorek. Jenže jsem neměla čas se ani porozhlédnout, když mi pustila ruku, přitiskla mě ke zdi a dala mi nůž pod krk.

    „Tak aby bylo jasné. Royan (čtěte Rojan) má nemocné srdce. Kdysi ztratil dceru, vypadala podobně jako ty. Jmenuješ se Lisa a teprve nedávno jsi se přestěhovala ze západu do vedlejší vesnice, ano?“ vychrlila to na mě.

    „Ano, ale...“
    „Žádné ale! Ani nevíš, co pro mě ti dva znamenají. Já nedovolím, aby se jim něco stalo, rozumíš?“
    „Rozumím,“ hlesla jsem a Kiara vztáhla nůž zpátky.
    „Co to má znamenat?“ ozval se silný mužský hlas. Byl to Royan a... Všechno slyšel.

    „Do hajzlu...“ uniklo Kiaře a než mu stihla podat nějaké vysvětlení, podlomily se mi nohy. To, co jsem uviděla, mi sebralo dech. Nacházela jsem se v lese a u nějaké chaloupky – to bylo ještě v pořádku – protože jsem mohla být kousek od tábora, ale okolí neodpovídalo. Obklopovala mě jen samá příroda a v dálce místo obvyklých domů – někdy i paneláků – byly vidět jen samé hory. Neobvykle velké a některé dokonce se sněhem na jejich vrcholcích. Rozhodně jsem nebyla v Jiřetíně pod Jedlovou, kam jsem jezdívala každý rok.

    „Kiaro! Co to zase vyvádíš! Nevidíš, že to děvče ještě není v pořádku? Pojď a pomoz mi s ní. Dobrá polévka ji pořádně postaví na nohy a přitom si o všem můžeme všichni v klidu promluvit, ano?“ přispěchala tomu na pomoc Zita se zástěrou v ruce. Tu stařenku jsem začala mít ráda. Kiara s Royanem mě popadli a podařilo se mi dojít s jejich pomocí do kuchyně. Zita měla pravdu, houbová polévka voněla, ale i chutnala báječně.

    „No...“ prolomil jako první ticho Royan. „Ty asi nebudeš Lisa, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jmenuju se Andrea a vůbec nevím, jak jsem se sem dostala.“ „Našli tě v bezvědomí u Skalního moře. Jednoduché, tečka. Nevím, proč z toho děláte takovou vědu!“ vykřikla Kiara.

    „Nepamatuješ si alespoň něco?“ zeptala se Zita opatrně a Kiaru ignorovala. Co jim mám říct? Že pocházím odjinud? Že mě vylákal nějaký kluk v masce, nebo že jsem sem spadla duhovou spirálou? Mysleli by si, že jsem blázen. „Obávám se, že znám jen své jméno,“ řekla jsem nakonec.

    „Chudinko!“ vykřikl Royan. „Myslím, že se půjdu podívat do vedlejší vesnice, jestli se jim tam náhodou neztratila dívka ve tvém věku, a vy dvě byste mohly zajít ke Skalnímu moři, třeba to Andree pomůže si na něco vzpomenout. Hm? Co vy dvě na to?“ Kiara se zamračila – bylo na ní znát, že mě asi nemá moc v lásce – a já přikývla. „V noční košili a bez svačiny rozhodně nikam!“ vložila se do toho Zita a v ruce měla talíř s buchtami.

    Royan si vzal pušku ze zdi, kde ji měl pověšenou, buchty, dal ženě pusu a odešel. Kiara mi mezitím musela dojít pro oblečení. Kalhoty a košile byly rozhodně pohodlnější než dlouhá noční košile, která mi končila jen tak tak u kotníků. „A co se vůbec stalo s mým oblečením?“ zeptala jsem se Zity, ale Kiara ji jako vždycky předběhla. „Vyhodilo se. Bylo roztrhané na cucky, div, že jsi to přežila,“ posmívala se mi.

    „Kiaro! Takhle se nechovej! Okamžitě se jí omluv!“ okřikla jí Zita. „Nikdo mi nebude říkat, co mám a nemám dělat! Jsem dospělá! Můžu si dělat, co chci!“ A s těmi slovy vyběhla pryč.

    Zita spráskla ruce a bylo na ní vidět, že nemá daleko k pláči. Cítila jsem se mizerně. Možná kdybych se sem nikdy nedostala, neublížila by Kiara svými slovy Zitě. „Jdu za ní!“ rozhodla jsem se a než Zita stačila cokoliv říct, vyběhla jsem z chaloupky ven a rozběhla se rovně lesní cestou mezi stromy. Zahlédla jsem tam totiž něčí siluetu a doufala, že je to Kiara. Musela jsem se jí zeptat, co jí na mně tak vadí. Po chvíli jsem svůj běh zpomalovala, až nakonec zvítězila chůze. Kiaru jsem nikde neviděla.

    Odhadovala jsem, že asi šla za svým otcem do vedlejší vesnice. Dostanu se tam ale tudy? Po několika minutách se cesta stáčela prudce doleva a já si uvědomila, že stromů přibývá čím dál víc a les houstne. Přemýšlela jsem, že bych se asi měla vrátit, když jsem uslyšela vrčení doprovázené vytím. Patřilo vlkům, kteří se sem začali sbíhat. Jeden z nich začal běžet rychleji a zamířil si to přímo proti mně. Podařilo se mi rychle sebrat ze země klacek, který ležel nedaleko, a snažila jsme se s ním udeřit vlka do hlavy. Nepovedlo se, naopak to vlka víc rozzuřilo a skočil po mně. Lekla jsem se a spadla s ním na záda. Zakousnul se mi silně pod rameno. Zakřičela jsem bolestí a myslela na nejhorší. Ozvalo se zakňučení a já si všimla, jak z vlka, který se mě snažil zabít, trčí šíp. Zamlželo se mi před očima a ztratila jsem vědomí.

    Probudil mě proud studené vody. Skláněla se nade mnou postava, celá zahalená v plášti a se šátkem na obličeji. Z rukou jí ještě kapalo pár kapek. Když viděla, že mi to pomohlo, odsunula se. Pokusila jsem se posadit, ale kvůli velké bolesti jsem nemohla. Opatrně jsem se dotknula pravou nezraněnou rukou svého zranění a zjistila, že ho mám obalené listy. Pocítila jsem náhlé teplo, protože postava v plášti rozdělala oheň. Překulila jsem na bok, abych na postavu viděla. Seděla na zemi u ohně, vedle sebe měla položený toulec se šípy a luk. Listy ze stromů si očisťovala svou dýku a neřekla po celou dobu ani slovo. Že by to byl zase ten kluk z karnevalu? Sleduje mě? Asi pro něj musím být důležitá, když nedovolí, aby se mi cokoliv stalo.

    „Kdo jsi? A jinak, děkuju za pomoc,“ zachraptěla jsem. „Tvá záchrana. Jdu pro dříví, noc je dlouhá. Odpočívej a ničeho se neboj. Ti vlci se už rozhodně nevrátí.“ Podle hlasu se jednalo o ženské pohlaví, ale já si nemohla pomoc, byl to někdo, koho jsem určitě znala. Vstala, přehodila přese mě nějakou látku a než jsem stačila cokoliv říct, byla pryč. Zachumlané a v teple se mi chtělo hrozně spát a než jsem se nadála, bylo tomu tak.

    Probudil mě divný zápach. Jen co jsem otevřela oči, bylo mi jasné, co to je. Vlčí kůže, kterou jsem měla přehozenou přes sebe. Ihned jsem ji ze sebe odhodila a pocítila menší zimu. Bylo ráno. Už jsem se mohla i normálně posadit a dokonce i vstát. Rozhlédla se kolem sebe. Pořád jsem se nacházela na lesní stezce. Postava seděla na stejném místě jako předtím a zrovna přihazovala klacek do ohně. Kromě praskání dřeva v ohni panovalo naprosté ticho. Na zemi leželi tři mrtví vlci se zabodnutými šípy a z klacku na ohni se linula příjemná vůně. Zakručelo mi v břiše.

    „Je to vlčí maso, nic jiného není, tákže... dobrou chuť,“ prolomila ticho zahalená postava.
    „Počkej... co?“
    „Jez nebo umři hladem, tvá volba,“ řekla a sama si dýkou ukrojila kus masa a snědla ho.

    Nezbývalo mi nic jiného než uposlechnout. Kdo ví, jestli bych si dokázala sama najít něco k snědku. Přistoupila jsem k ohni a chňapla rukou, že si kousek masa utrhnu, ale spálila jsem se. „Co děláš, ty nemehlo?“ vykřikla zahalená postava. Ve snaze mi zřejmě pomoci prudce vstala, čímž jí spadla kapuce. Odhalila tak svoje kudrnaté vlasy, které jí i přes šátek neposlušně vylézaly ven.

    „Kiaro! Já věděla, že tvůj hlas odněkud znám! K čemu ale ten převlek?“
    „Musela jsem si tě prověřit, ale teď vidím, že si jen... neškodná, obyčejná holka.“
    „K čemu to prověřování? Copak jsem ti něco provedla? Už od začátku se mi zdá, že mě přímo nenávidíš, ale nevím proč, ani mě pořádně neznáš!“ vybouchla jsem.

    „Tady člověk nikdy neví,“ zašeptala, ale já ji i přesto slyšela. Sedla si zase na zem a začala vyprávět. „Povím ti příběh. Ale bejt tebou, dobře poslouchám, nehodlám ho totiž opakovat. Jestli budeš poslouchat, nebo né, je už tvoje věc,“ odkašlala si a pokračovala. „Žila kdysi jedna holčička, která přišla o svou maminku už při porodu. Jediné, co jí po mamince zůstalo, byl přívěšek ve tvaru srdce s její fotografií vevnitř, a ona jej nosila kolem krku. Staral se o ni otec, který ale hodně cestoval. Natolik ho cestování pohltilo, že svou osmiletou dcerku zanechal samotnou v džungli někde v Kolumbii a nezajímalo ho to. Dva roky přežívala v džungli, než ji našli místní. Protože ale její otec zesnul, umístili ji do náhradní rodiny.

    Ona ale nikomu nedokázala věřit a neustále utíkala, až jednoho dne potkala kluka s maskou. Byl jiný než ostatní. Dokázal pochopit, jak se cítí, rozesmíval ji, kupoval jí dárky, ale měl jedno pravidlo. Nikdy po něm nesměla chtít, aby odhalil to, co skrývá pod svou maskou. Souhlasila s tím a dodržovala to. Jednoho dne však přišel rozčílený, křičel po ní a ona ho nepoznávala. Strhnul jí z krku náhrdelník se srdíčkem a utekl. Dívka nevěděla, co dělat, byla nešťastná a její cesta nakonec skončila u útesu omývaném mořem...“

    Kiaře po tváři stekla slza, ale hned si ji setřela rukou a nevědomky si sáhla na svůj krk. V tu ránu mi něco došlo. To ona je ta dívka z příběhu! Ten pokoj vymalovaný jako džungle byl její, protože nechtěla zapomenout na to, co prožila! Hravě si dokázala poradit se zuřivými vlky, protože v džungli určitě musela kolikrát bojovat o svůj život. Způsob, až přehnaný, jakým bránila Zitu a Royana, abych jim náhodou neublížila, protože jí na nich záleželo. A teď se dotýkala krku, protože tam dřív měla přívěšek se srdíčkem.

    „Ale ona neumřela, že Kiaro? Ta holčička, o které si mi vyprávěla, jsi ty, že? Skočila jsi z útesu, ale spadla jsi do duhové spirály a ocitla se tady, že jo?“ Kiara se na mě vážně podívala. „Tebe snad také zradil kluk s maskou a nalákal sem?“ „No, tak nějak,“ odpověděla jsem jí a převyprávěla, co všechno se mi přihodilo.

    „Ta korunka! Musíš ji najít a získat zpátky! Myslím, že jsem zahlédla Zitu, jak si ji prohlíží a ukládá do truhly. Myslela jsem, že je její, tak jsem nad tím mávnula rukou, ale teď vím, že se nesmí za žádnou cenu dostat ke klukovi s maskou!“ Vyskočila –toulec se šípy a lukem nenechala ležet na zemi a s posledními slovy ke mně přišla a zatřásla se mnou. „Ale, ale proč? Kdo je ten kluk v masce? Co se pak stane?“

    „Zapomeneš, kdo jsi, a zůstaneš v téhle zemi už napořád. Asi o to jde tomu klukovi v masce. Získat si tvou přízeň, ukrást ti to, co pokládáš v životě za důležité, a unést tě do Fatanie. Jednou jsem byla svědky toho, jak ve vedlejší vesnici plakal nějaký chlapec. Tvrdil, že mu bylo ještě před chvílí třicet šest let a že nechápe, jak se sem dostal. Přistoupil k němu kluk v masce, v ruce držel hodinky a něco mu zašeptal. Když jsem se na to později toho chlapce zeptala, vyplázl na mě jazyk a posmíval se mi, že jsem blázen.“

    „Ale to přece není možné! Jak mohl najednou tak omládnout?“
    „Mezi lidmi tu koluje legenda o vzácné Perle Mládí. Ta prý dokáže vrátit mládí, ale také ho vzít. Někdo tvrdí, že proměňuje věk lidí kvůli tomu, aby zde splnili nějaké poselství, někdo zas, že dokáže splnit jakékoliv přání. Proslýchá se ale, že Perlu Mládí někdo našel a ovládnul.“

    „A ty myslíš, že to byla právě kluk v masce?“
    „Možná, ale nechápu, proč se u mě a u tebe věk nezmě...“
    Kiara to nedořekla, protože se z oblohy najednou vyřítil obrovský orel – dvakrát tak větší než já – a než jsem se nadála, popadl Kiaru za ramena svými drápy a odnášel ji neznámo kam.

    Pokračování příště...

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (13)

    Příspěvek z 28. listopadu v 16:05.
    Qetuo v něm napsala:

    Super@)->-Vždycky si ráda přečtu v Alíkovinách nějaký příběh. Pět tlapek

    Příspěvek z 28. listopadu v 15:45.
    CaMiL v něm napsala:

    Verbum, lékařský: Děkuju moc vám oběma! $>

    Příspěvek z 18. listopadu v 17:19.
    lékařský v něm napsal:

    Opravdu skvělý. :->@)->-
    Lepší než „Super článek, 5 tlapek“.