Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Dobrodružství v zemi Fatanii – II. část

    vydáno  •  Pohádky

    Kiaru usnesl obrovský orel neznámo kam! Andrea netuší, z jakého důvodu, ale myslí si, že v tom má opět prsty kluk v masce, jehož identitu stále neodhalila. Podaří se jí Kiaru zachránit, rozlousknout všechna tajemství Fatanie a hlavně... vrátit se domů?

    Korunka, která byla pro mě inspirací při psaní příběhu ze země Fatanie, © CaMiL

    II. část

    Nestihla jsem udělat pro její záchranu vůbec nic. Pták podobný orlovi zmizel stejně rychle, jako se objevil. Utíkala jsem směrem, kam ji odnášel, a marně volala Kiařino jméno. Ta sebou všemožně cukala a snažila se vyprostit. Dokonce odněkud vytáhla svoji dýku, ale ta jí bohužel vypadla z rukou a co se stalo dál, to už jsem bohužel neviděla, protože jsem zakopla o starý tlustý pařez, obrostlý mechem, a pořádně si namlela.

    Zanadávala jsem si a snažila se rozmasírovat bolavý kotník. Naštěstí nevypadal vyvrknutý a já v pořádku vstala. Bylo mi do breku, ale hlavou mi probleskla slova mého nevlastního otce. „Slzy možná na chvíli pomohou od bolesti, ale nic nevyřeší.“ Oprášila jsem si proto nejhorší špínu z kalhot a přemýšlela, co udělám dál.

    Kiara mi kladla před únosem na srdce, že mám najít svoji korunku a mohla by být v Zitině truhle. Ach né! Royan a jeho manželka můžou být v nebezpečí! Jsou to přeci jenom něco jako její rodiče. Musím za nimi! Ale... ale kudy?

    Kolem mě se rozprostíraly samé jehličnaté stromy, a co bylo nejhorší, panovalo tu naprosté ticho. Jako bych se dostala do části lesa, kde snad ani nežila žádná zvířata. Děsilo mě to. Běhala jsem v lese jako pomatená s nadějí, že nějak naleznu cestu ven, ale spíš, než abych si pomohla, dostávala jsem se stále hlouběji do lesa. Za orientaci v lese bych dostala na táboře určitě nula bodů.

    Vzpomínala jsem, co nás učili. Kompas nebo buzolu jsem neměla, ale orientovat se můžeme podle turistického označení na stromech, což jsem tady hned zavrhla. Dále podle hvězd, ale byl den, ledaže by mi cestu prozradilo slunce. Bohužel bylo zataženo a navíc v tomhle hlubokém lese bylo těžké něco spatřit. Zbývalo najít lišejník, nějaké mraveniště či pařezy s letokruhy. Ale i kdybych podle nich našla sever, copak vím, na kterou světovou stranu se vydat? Sedla jsem si na nejbližší pařez a skryla tvář do svých rukou.

    „Hej hou, hopíky hej hej, hou!“ ozvalo se. Vyskočila jsem a nevěřila svým uším.
    „Je tu někdo?“ vzplála ve mně malá jiskřička naděje. Třeba mi někdo pomůže.
    „Tady skřítek Eda, ale pomoc ti jen tak nedá! Sakra... uf, uf. Už to není co to bývávalo!“ Z ničeho nic se tu objevila hrbatá, tlustá malá postava, opírající se o tlustý klacek. Skřítku se ani v nejmenším nepodobala, možná jen podle bílého vousu, o který málem zakopla. Na hlavě neměla žádný čepec, jen pár posledních vlasů, a svůj hnědý kabátek měla úplně roztrhaný.

    „Ehm... dobrý den?“ řekla jsem.
    „Dobrej dobrej, hele zkraťme to. Položím ti otázku, když uhodneš, tak... kam jsem to jen dal? No prostě něco dostaneš, co ti pomůže. Vypadáš tak zoufale, že jsem za tebou musel prostě přijít. Tak k otázce! Na to, jestli si připravená, se vážně ptát nebudu. Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají víc než ty. Víš co to je? Ale né, počkej... na to jsem se ptát nechtěl. Mimochodem, odpověď je tvé jméno. Ale to jsem ti také neměl říkat. Ach jo... ta moje paměť. Už jsem starý... tak teď. Přiletěl obrázek, poseděl, složil se, rozložil se a odletěl. Ano, ano teď jsem to řekl správně, nuže, co je to tedy?“

    Eda vypadal opravdu staře a chtěl to mít zřejmě rychle za sebou a tak jsem ho nechtěla nijak zdržovat. Bylo to jednoduché. „Motýl!“ vykřikla jsem. Edova reakce byla zprvu pomalá a divně se na mě podíval. Asi nečekal, že to budu vědět tak rychle, ale pak zaskočil on mě. Zahodil klacek, vyskočil, okolo něj se zatřpytilo a on dopadl na zem jako proměněný. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.

    Skřítek Eda v mládí

    Jeho hrb zmizel, místo hnědého roztrhaného kabátku měl nový zelený kabátek s knoflíky. Bílý vous mu zůstal, ale byl o něco kratší. Jeho hlava byla pokrytá novým kloboukem z nějaké fialové houby. „Hej hou, hopíky hej hej hou! Ách, to je lepší, taková úleva! Děkuju ti, Andreo!“ řekl a chystal se odejít.
    „Počkej! Něco jsi mi slíbil a jak to, že si najednou mladší?“
    „No jo vlastně, promiň! Málem bych zapomněl! Tady...“ nastavil ruku, zatřpytilo se a z jeho ruky vylétl nádherný fialový motýl, akorát tělíčko měl celé černé.

    „Tento motýl tě vyvede z tohoto Temného lesa a dovede, kam jen budeš chtít, ale pozor! Pouze jen na jedno místo, zvol proto rozumně, kam se chceš dostat! Až tě tam dovede, zmizí. A mimochodem, to, že jsem byl nevrlý bručoun, z toho si nic nedělej. Ke staří to prostě patří a už jsem v tom stavu byl několikrát. Záleží totiž na tom, kolik lidí uhodne moje hádanky. Když uhodnou, omládnu, když ne, zestárnu. Mimochodem, ten orel plnil jen příkazy kluka s maskou. Chudáček. Ajaj... už jsem zase řekl moc.“

    Než jsem stačila říct, ať počká a co o tom únosu ví, zmizel. Opět mě obklopilo ticho, které narušovalo jen mávání křídla motýla. Takže za to přeci jenom mohl kluk s maskou. Ale jak to jen Eda mohl vědět? Popadla mě zlost! Už jsem těch jeho hrátek měla tak akorát dost! „Hej, ty, který se tak trapně schováváš za svou maskou! Ať jsi byl kdekoliv a způsobil cokoliv, přijdu na to a najdu si tě, rozumíš?“ křičela jsem jak smyslu zbavená.

    Sotva jsem řekla slovo „najdu“, stvoření s fialovými křídly se dalo do pohybu a já měla co dělat, abych ho dohnala. Nechápala jsem přitom, jak je možné, že už mi ukazuje, kudy mám jít, když jsem se ani nerozmyslela, kam vlastně chci. Nebo snad ano? Chci najít muže s maskou a zachránit Kiaru, ale měla jsem přeci jít k Zitě domů pro svojí korunku. „Zvol proto rozumně, kam se chceš dostat!“ Slova Edy se mi stále přehrávala v hlavě. Měla jsem být opatrnější. Teď nezbývalo nic jiného než následovat motýla a doufat, že to není zase nějaká past. Tady ve Fatanii nikdo nikdy neví.

    Létající stvoření mě dovedlo zpátky k ohni, kde mě Kiara zachránila před vlky, a nepokojně se vznášelo nad opuštěným lukem se šípy, který tam Kiara zanechala. Proč mě ale zavedlo právě sem? Navíc nezmizelo, to znamenalo jediné. Chce mi něco ukázat a rozhodně nejsem ještě na konci své cesty. Sebrala jsem toulec se šípy a luk ze země, u ještě hořícího ohně. Třeba se někdy může hodit. Na jednom z táborů, kam jsem jezdívala, bylo téma indiánů a my si vyzkoušeli výrobu šípů a střelbu z luku.

    Luk a šíp

    Sotva jsem měla Kiařiny věci v ruce, motýl se vznesl a opět letěl. „Motýlku, počkej chvíli prosím, jestli můžeš!“ zvolala jsem a v srdci doufala, že mi neuletí. Musela jsem uhasit oheň. Na táboře nás totiž učili, že rozdělávání ohně, hlavně v lese, je nebezpečné. Mohl pak shořet celý les a kdoví, jak by si s tím obyvatelé Fatanie poradili. Motýl mě naštěstí neopustil a já oheň úspěšně uhasila a měla tak čisté svědomí. Myslela jsem, že mě motýl zavede k domu Royana a Zity, ale snažilo se mě to odvést od jejich domu, jiným směrem. Tvrdohlavě jsem ale musela vstoupit dovnitř a volat jejich jména a ujistit se, zda jsou v pořádku.

    V jejich kuchyni byla hotová spoušť. Převrácené židle, hrnec s rozlitou polévkou na zemi. Ale to nebylo to nejhorší. Po Zitě nebyla ani památka. Po Royanovi se na zemi válela alespoň jeho puška. Ale také vedle ní byla krev. Přiletěl sem také orel a došlo k boji? Jsou snad Zita s Royanem zranění? Musela jsem si pospíšit.

    Nejprve jsem prohlédla všechny truhly, co v domě byly. Kiara mi totiž, před orlím únosem, kladla na srdce, ať se moje korunka nedostane do špatných rukou a abych ji za každou cenu našla. Měla být v Zitině truhle, ale v žádné truhle, kterou jsem u nich doma prohledala, nebyla. „Tak to je konec!“ říkala jsem si v duchu a sedla si na nejbližší postel. Muž s maskou určitě korunku našel. Přesto mi nějaký skrytý hlásek našeptával: „Nevzdávej se, hledej dál!“ Rychle jsem proto začala prohledávat každý šuplík nebo skříň s nadějí, že – moje malé tajemství –, jak jsem korunce říkávala, najdu třeba tam. A podařilo se!

    Našla jsem ji, celá udýchaná, až ve skříni s prádlem v Kiařině pokoji, které Zita při našem prvním seznámení skládala. Chyběly na ní ale veškeré kamínky. Neměla jsem čas uvažovat o tom, kdo korunku z truhly přendal do skříně, nebo jestli Kiara lhala, a proč na ní chybí zbytek barevných kamínků. Korunku jsem zastrčila do kapsy u kalhot, rychle utíkala ven a doufala, že tam svého motýlka ještě najdu. Létající stvoření třepotalo silně křídly, jakoby by bylo nervózní, ale čekalo na mě. Jenom jeho fialová křídla nějak vybledla, že jen stěží byste uhádli jeho pravou barvu křídel. To znamená, že pokud ho nebudu následovat, také zmizí? Eda mi k tomu rozhodně měl říct víc podrobností. „Už jdu, motýlku, kam mě zavedeš teď? Slibuju, že tě už poslechnu, jen mi hlavně nezmizni, prosím!“

    Létající stvoření mě zavedlo k rozcestí dvou cest. Ale chyběla tam jakákoliv cedule, nebo označení, kam cesty vedou. Čekala jsem, že mi motýl ukáže cestu, ale jen poletoval na místě. Proč to dělal? Měla jsem se rozhodnout sama? Udělala jsem krok vpřed, ale to jsem neměla dělat. Zaječela jsem, protože mé tělo se začalo propadat. Už zase? Copak se toho padání nikdy nezbavím? Tentokrát to ale nebyl volný pád, spíš jsem se ocitla na jakési skluzavce. Vážně se musím dívat na to, co mám vždycky před sebou na zemi.

    Dopad byl tentokrát příjemný. Pod sebou jsem měla podivný mech, který usměrnil můj pád, ale modřiny z toho asi mít budu. Rychle jsem zkontrolovala v kapse svoji korunku. Naštěstí byla na svém místě. Vzduch byl cítit zatuchlinou a nacházela jsem se v kamenné jeskyni celé prorostlé mechem a lišejníky. Byla to jedna velká obří místnost a vypadalo to, že jediný vchod a východ vede přes skluzavku. Čí to jenom byla jeskyně? Jediné, co se zde nacházelo, byl uprostřed obří kruhovitý kámen a na něm ležela koule, která zářila všemi duhovými barvami a osvětlovala celou místnost. Ta zářící věc mě doslova hypnotizovala a já pomalými kroky přešla k ní.

    „Co si myslíš, že děláš?“ ozval se velmi hrubý, hlasitý a nepříjemný hlas. Kluka s maskou však nebyl. Ze stropu pomocí pavučiny se spustil obrovský pavouk a já rázem stála jako přikovaná na místě s jednou nohou vykročenou. Z pavouků už jsem měla odmalička neskutečnou hrůzu. Nebyla jsem schopna žádné odpovědi, celá jsem se roztřásla, až jsem málem ztratila rovnováhu, a polil mě pot.

    „Přišla si snad odcizit Perlu Mládí?“ zeptal se někdo jemnějším hlasem za mnou a nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to další pavouk.
    „Ppperlu?“ vykoktala jsem a položila nohu na zem.
    „Vypadá jako někdo, kdo ani neví, co ta Perla Mládí je. Ale už dlouho jsem neviděl někoho, kdo se bojí pavouků. Ty ano, ženo moje?“ promluvil opět hrubým hlasem první pavouk.
    „Myslíš, že bychom ji už neměli strašit? Vypadá jako milé děvče.“

    „To byl Erik také, nezapomínej! A víš, jak to dopadlo!“ okřikl jí její manžel a já se neodvážila ani promluvit.
    „Jak jsi se sem dostala? A nelži, poznáme to.“ Poslední slovo „to“ jeho pavoučí žena zdůraznila.
    „Zavedl mě sem můj skřítek.. totiž spadla jsem sem s motýlem... od Edy...“ koktala jsem a pletla páté přes deváté.
    „Hm... pleteš sice všechno, co říkáš, ale vidím, že nelžeš. Divné, proč tu tedy jsi a co s tebou máme udělat? Zabalit tě do pavučiny a později sníst?“ vyhrožoval pavoučí muž.

    „Né prosím né! Musím zachránit Kiaru a její rodiče a zastavit kluka v masce, co sem z našeho světa unáší lidi!“
    „A hele, jak se nám najednou rozpovídala!“ zasmála se pavoučí žena.
    „Prosím, moc prosím! Já slibuju, že už žádnému pavoučkovi v životě neublížím! Zita s Royanem jsou možná zranění!“ málem jsem se až rozbrečela.
    „Ty si myslíš, že tě za něco trestáme? To né, my jsme jen ochránci kouzelné Perly Mládí a každého, kdo by ji chtěl odcizit nebo se jí jen dotknout, musíme odradit. Tím, že mu ukážeme jeho největší strach. Ale neboj, jednoho dne se dozvíš, co Perla Mládí skutečně je, ale až nastane ten správný okamžik.“ prohlásil pavoučí muž.
    „Páni, takže mi neublížíte? A kdo je vlastně ten Erik?“

    Ozvalo se povzdechnutí a oba ochránci se v pavoučí podobě přesunuli za obří kruhovitý kámen. Dotkli se Perly Mládí a rázem se z nich staly dvě osoby, ale vypadaly spíš jako jen obyčejné stíny bez obličeje. Ulevilo se mi.

    „Erik se narodil jako jediný ze svého rodu Fatánů bez královské moci. Vyrůstal se svou sestrou, která královskou moc měla, a nikdo netušil, že královský syn je v nitru nešťastný a závidí jí její moc. Tajně každou noc studoval v knihovně dějiny Fatanie a zjistil, že existuje Perla Mládí, díky které vznikla země Fatanie. Našel ji, ale my jako ochránci jsme selhali. Erik se totiž ze všeho nejvíc bál sám sebe. Nevěděl totiž, kým je a proč s ním osud tak naložil, a my jeho samého nedokázaly znázornit. Možná ani tak nechtěl moc, ale spíš znát odpověď na své otázky. Když se však dotkl Perly Mládí, kouzelná perla si to vyložila jinak a ošklivě ho za jeho úmysly popálila. Nevěděla však, že mu tím předá kousek své moci. Erik na chvíli zmizel, později zmizela – a je doposud nezvěstná – i jeho sestra. Nevíme, jestli za to mohl Erik, každopádně se vrátil s maskou na obličeji, kterou nikdy nesundal. Vznášel nárok na trůn, ale obyvatelům Fatanie se to nelíbilo. A tak se Erik začal mstít. Díky své moci dokázal lidem mazat paměť a ovládat jejich mysl, ale brzo ho to přestalo bavit. Našel způsob, jak unášet lidi, a bavil se tím. Jenže lidé dělali přesně, co chtěl on, a to ho po čase omrzelo. Toužil po něčem úplně jiném...“

    Najednou se v místnosti zablesklo a zahřměl hrom, pocítila jsem náhlý tlak do hlavy a ocitla se na nějaké pláži. Vedle mě poletával můj motýlek, tentokrát v celé své kráse. Raději jsem se podívala pod své nohy, abych nešlápla, kam nemám, a všimla si nápisu. „Víc tvým uším nebylo souzeno.“ Musela jsem se pousmát. Ta Perla Mládí je tedy něco, škoda, že jsem se o ní nedozvěděla víc.

    Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, že mi to tady něco hrozně připomíná. No jistě! Na tuhle pláž s mořem jsem přeci spadla, když mě sem muž s maskou, no teď už vlastně Erik, vylákal. Nacházela jsem se u Skalního moře, ale proč mě Perla Mládí přesunula zrovna sem? Měla jsem si snad na něco důležitého vzpomenout?

    „Chystáš se domů, Andreo? Bez rozloučení a tak brzo? Ukázala ti snad Perla Mládí, jak zpátky? Přiznávám, jsem trochu zklamaný. Myslel jsem, že budeš chtít zachránit své přátele, mohla by být větší zábava. Ale zároveň jsem se nemýlil, my dva máme hodně společného.“ Za skálami se vynořil Erik, ustrojen celý v bílém. Tentokrát už ale neměl na sobě masku. Pohled na něj byl hrozný. Popálenou, a dosud nezahojenou, měl celou pravou část obličeje. Na druhé straně obličeje se mu od brady až přes oko táhla jizva.

    „Nechystám se nikam, Eriku! Vlastně... mám říct Veličenstvo? Vládce, králi nebo jak si teď říkáš? Koukej mi říct, kde je Kiara, Zita a Royan!“ křičela jsem.
    „No páni, to zní výhružně, už se bojím!“ zasmál se a pak mlaskl, jak měl zřejmě vždycky v oblibě. „Jsi tak ubohá, Andreo, všechno ti musela prozradit až Perla Mládí, nebo spíš její takzvaní ochránci. Na nic jsi nepřišla sama. Zato já prozkoumal každý kousíček této země, usilovně na tom roky dřel, a co z toho mám? Zjizvený obličej už na celý život. Ale stejně, tobě to za chvíli bude úplně jedno. Za chvíli totiž zapomeneš, kým jsi byla, a zůstaneš tady navždy. Stejně jsi mi už k ničemu, pobavil jsem se dost. Najdu si... jak vy to na Zemi říkáte? Ach už vím, jiného obětního beránka. A od teď už nejsem žádný Erik! Mé pravé jméno je Fatán Veliký, které jsem měl dostat podle mého dědečka. Také byl tak vysoký, jako já. Jenže moji rodiče mě drze přejmenovali, jakmile zjistili, že nemám žádnou moc! Ale, dost už!“ mlaskl.

    Zvedl ruce a teprve teď jsem si všimla svých ztracených kamínků z korunky. Nyní vypadaly opravdu jako by se jednalo o drahokamy. Erik si je nechal vsadit do jeho prstenů. Byl tam šedý i růžový kamínek. Něco chvíli mumlal a hleděl mi přitom do očí, ale vůbec nic se nestalo. Zkoušel to zas a znovu, ale bez výsledků, a já si něco uvědomila. Když mě Kiara poprvé uviděla, ještě v bezvědomí, musela si uvědomit, že mě Erik do Fatanie dostal stejným způsobem jako jí. Nevím, jak dokázala přijít na to, že pro mě kamínky zasazené v korunce nikdy nic neznamenaly. Možná si to domyslela. Každopádně je oddělila od korunky a mé malé tajemství schovala. Erik mě poprvé, ještě na Zemi, vylákal na to, že mi sebral růžový a šedý kamínek. Bláhově si myslel, že když získá všechny kamínky z korunky, dokáže mě pomocí nich ovládnout. Ale pro mě vždycky byla hlavní korunka. Při návštěvě u Zity s Royanem musel nalézt kamínky a oba zároveň unesl. Už i podle toho, jak vypadal dům Zity a Royana. Nebyly tam stopy po žádném usilovném hledání. Tedy, než jsem tam přišla já. Kdyby tam teď někdo přišel, musel by si myslet, že tam řádil zloděj.

    „Jak.. jak je možné, že to nefunguje? Vždycky, když jsem někomu sebral předmět, na kterém mu záleželo, mohl jsem ovládnout jeho mysl! A mám všechny tvé kamínky!“
    „Jednoduše Eriku nebo vlastně promiň, ó Fatáne Veliký! Všichni nejsou stejní, aby jim šlo jen o šperky, drahé kameny nebo třeba luxusní hodinky. Někomu stačí i obyčejná věc, ale to ty nechápeš. Nikdy jsi totiž člověka nepochopil a pochybuju, že někdy budeš!“

    A pak se stalo něco nečekaného. Erik na mě, poháněný vztekem, skočil. Spadla jsem na záda a přitom mi z mé kapsy vypadla korunka. Erik se mi snažil dát pěstí, ale pak se zarazil. Usmál se, ale od něj to vypadalo, spíš jako nějaký škleb. Popadl korunku, do svých rukou, ale sotva to udělal, velký tlak nás odmrštil od sebe. Já dopadla do písku, ale on nešikovně na skálu a nepohnul se. Neměla jsem však čas podívat se, jestli je v pořádku. Mezi námi se objevilo světlo, které zářilo všemi barvami, až jsem si musela zastínit oči rukou, jaké bylo oslnivé.

    Po chvíli světlo zmizelo a něco dopadlo na zem do písku. Přešla jsem opatrně k místu, kam něco dopadlo, a předmět zvedla. „No téda!“ ujelo mi z pusy. Byla to korunka, která se však vůbec nepodobala mému malému tajemství, které moje maminka vyhodila tehdy do koše. Tamta byla naprosto obyčejná a zřejmě šlo o levnou bižuterii, kterou kdysi nosila jako dítě. Někdy se jí na to musím zeptat, odkud ji měla. Teď jsem držela korunu, která byla o dost těžší a vypadala jako pravá koruna. Na místo původních kamínků barev fialové, šedé, černé, růžové a modré, byly v korunce zasazené tři drahokamy. Černý nalevo, uprostřed duhový a napravo červený.

    Koukala bych na ní ještě dlouho a možná bych zapomněla i na Erika, kdyby nezačal okolo mých rukou třepotat usilovně křídly můj fialový motýlek. Čekala jsem, že poletí směrem k Erikovi, ale on letěl směrem do moře. Nechápala jsem, proč bych za ním měla lézt do vody. Navíc, kam až mé oko dohlédlo, vidělo před sebou jen moře, ani ostrůvek na obzoru nebyl. To se snad mám potopit? Vždyť neumím pod vodou dýchat, jen na chvíli zadržet dech. Mé svědomí mi však nedalo a chtěla jsem zjistit, jak na tom kluk, teď už bez masky, je.

    Sotva jsem však udělala pár kroků směrem k Erikovi, motýl zmizel. Ale né! Copak teď budu dělat? Vkročila jsem do moře a namočila si své tenisky, které jsem si naštěstí stihla ještě před vylákáním Erika na táboře přezout. V balerínách k princezniným šatům, nebo ještě hůř bosá, by se mi tu pohybovalo asi hodně špatně a bolely by mě nohy. Sotva se mé nohy dotkly vody, z moře se vynořilo malé molo s dřevěným sloupem a můj motýlek se opět objevil. Znamenalo to, že si mám vybrat? Buď zachráním Erika, nebo následuju motýlka. Ale dovede mě tam, kam potřebuju? Za Kiarou, Zitou a Royanem, nebo někam úplně jinam?

    Motýl

    Rozhodla jsem se následovat motýlka. Vstoupila jsem na molo a jen tak tak jsem se rychle přidržela dřevěného sloupu, protože se molo dalo samo do pohybu a pomalu plulo skrz moře. „Nééé! Tam jsi se nikdy neměla dostat! Jestli mě ještě slyšíš, Andreo, nevěř jim ani slovo, rozumíš? Andreoooo!“ křičel Erik. Ulevilo se mi. Tak je tedy v pořádku! Ale před čím mě to jen varoval? Co mě čeká za mořem?
    Molo dorazilo k obzoru po pár minutách, ale místo písčité pláže mě uvítala travnatá zeleň. Nebylo to však jediné uvítání. Čekala na mě žena, podle oblečení, královna obklopená postavami v kápi, a hned mě silně objala.

    „Holčičko moje! Ach, tak ses k nám konečně vrátila! Po tolika letech! Neublížil ti tvůj zlomyslný bratr Erik? Ale neboj se. Brzo se všechno dozvíš. Ten život, který jsi žila doteď, se ti za chviličku bude zdát jako bláhový sen. A paměť ti vrátíme! Ach moje Meredith. Moje jediná holčičko! Ničeho se neboj, na chvilku teď usneš...“

    A já usnula. Poslední, co mi proběhlo hlavou, bylo: „Já jsem princezna? Copak můj dosavadní život byla jen lež?“

    Pokračování příště...

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 3. října v 18:23.
    CaMiL v něm napsala:

    Děkuju vám všem! $>

    Příspěvek z 22. května ve 23:51.
    Luna3110 v něm napsala:

    Krásný článek, ty by jsi měla být spisovatelka

    Příspěvek z 22. května v 17:41.
    lékařský v něm napsal:

    Opravdu skvělé. Též se těším na III. část. :)