Bylo ráno, David se právě vzbudil a promnul si oči. Vstal a šel do koupelny, kde si chtěl vyčistit zuby svým oblíbeným modrým kartáčkem. Vzal do ruky tubu s pastou na zuby a vymáčkl pastu na kartáček. Začal si čistit zuby. Vtom hlasitě zaječel a vyprskl pastu na celé umyvadlo. „Proboha, co to je za pastu? Vždyť to chutná jako tatarka!“ Za rohem uviděl schovávající se kachnu Kačku a papouška Lea. „Vy jste mi dali místo pasty tatarku?“ ptal se jich. Kačka a Leo se smíchem kývli hlavou. „Vy uličníci!“ zasmál se David a začal je se smíchem honit po celém domě. „Až vás chytím, tak si z vás udělám kachnu a papouška na smetaně!“

„Davide, pojď se nasnídat!“ přerušil hru maminčin hlas. „Už jdu, mami,“ řekl smutně David, protože si chtěl pořád s Kačkou a Leem hrát. „Hrát si můžeš zase po snídani, ale najíst se musíš,“ odpověděla maminka a David jí to dal za pravdu. Kačka a Leo si sedli do kuchyně ke stolu na židli vedle Davida a čekali, co jim kdo dá k snídani. Davidovi maminka přinesla čerstvý, ještě křupavý koláč s povidly a mákem, Kačce a Leovi dala hrstku zrní do mističky. Všichni byli spokojeni, snídaně jim moc chutnala.

Tatínek si vedle v obýváku četl noviny, po chvíli je položil na stůl a odjel do práce. David si všiml nějaké podivné fotografie na jejich přední straně. Šel se podívat blíž a uviděl něco, co mu skoro vyrazilo dech. Na titulní straně novin se psalo:

David ztuhl a zůstal stát na místě. „Svět zvířat se znovu otevřel? Já myslel, že byl před dvěma měsíci zničen a uzavřen,“ řekl matce. „Půjdu se tam podívat.“ Sbalil si opět batoh a už chtěl vyjít z domu a jít do světa zvířat. „Davide, počkej! Buď opatrný. O Kačku a Lea se ti tu postarám. Slib mi, že se vrátíš nejpozději do týdne a napiš mi dopis,“ pověděla matka. David přikývl, zamával Kačce a Leovi a odešel k obchodu.

Brána tam opravdu byla a jasně zářila. Stály před ní tisíce zvířat a skákaly do ní. Kolem chodili i lidi a opodál stála policie, a tak David nechtěl přitahovat pozornost. Musel lidi nějak zaměstnat, aby ho neviděli, jak skáče do brány. Svižně se rozeběhl do parku a přilákal k sobě několik psů, kteří se snažili dostat do brány. Když k němu přiběhli, hodil jim kus řízku, který měl s sebou. Psi se o něj začali prát a hlasitě štěkali. Všichni lidé ihned obrátili zrak na ně a Davida pustili z očí. Ten využil chvíle, rozeběhl se k bráně a proskočil jí. Ocitl se ve světě zvířat, jaký znal, byl jen trochu pozměněný.

Řeka byla plná vody, tráva jasně zeleně zářila, vodopády šuměly, lesů přibylo a svět zvířat byl celkově hezčí a zajímavější. Hrad, kde dříve pobýval král Lev, byl nově přestavený na krásný renesanční zámek a na jeho balkonech stálo několik koček v dlouhých růžových šatech a také kocourů v černém saku. Povídali si mezi sebou lidským hlasem a popíjeli víno. „Je to tu mnohem hezčí, ale kdo to tu takhle krásně přestavěl? Vždyť ještě před dvěma měsíci tu byly bažiny, trosky, tma a smutek, když to tu celé zničil vlk Ludvík a vlkodlak Gerald,“ řekl zmateně David.

„To já,“ ozvalo se za Davidem. Otočil se a uviděl velkého bílého jednorožce. „Já jsem ten, kdo to tu zrenovoval, přestavěl na krásný renesanční svět a zavedl tu mír, klid a pořádek,“ řekl ten jednorožec trochu francouzským přízvukem. „To je od tebe hezké. Kdo jsi?“ zamumlal trochu stydlivě David. „Jsem strážce duhy, jednorožec Duhojan.“ „Představím ti i mé děti,“ řekl a vylezlo za ním asi deset malých jednorožců. „Tohle je Duhojosef, tohle Duhoanna, Duhojakub, Duhojana, Duhofilip, Duhoklára, Duhomirek a Duhojára. A tady se schovávají ti dva nejmladší – dvouletý jednorožčík Duhomartin a tříměsíční jednorožíček, tedy spíš dvourožíček, Duhokarlík. Ten se narodil se dvěma rohy, jak neobvyklé.“ David při tom vyjmenovávání skoro usnul, jak to bylo zdlouhavé...

Renesanční zámek, vpředu král světa zvířat Kocouřák

„Máme také nového krále. Moc nad světem zvířat převzal rod Kocourů a nyní nám tu vládne král Kocouřák I. No, vládne... On se stejně jen prochází po zahradách, popíjí tam víno a sem tam chytí nějakou tu myšku, ale politika ho nezajímá...“ pokračoval jednorožec. „Tati, zapomněl jsi říct o tom ukradeném pokladu na konci duhy,“ ozvalo se dětským hláskem jedno z jednorožčích dětí. Duhojan ho trochu postrčil a pronesl: „Pšššššt!“ Davidovi to přišlo nějaké podezřelé, a tak se zamyslel, rozloučil a odešel dolů do vesnice. Jak zahlédl na informační tabuli, vesnice se jmenovala Kocourkov. Všude si hráli psi, kočky, ryby, ptáci a další zvířata. David se jen podivil, jak spolu zvířata žijí v klidu a míru, když viděl, jak v lesíčku na kraji vsi hrají dva lvi na schovávanou se čtyřmi srnkami a povídají si spolu o tom, co podniknou další krásný den.

Vesnice Kocourkov

Bylo opravdu teplo, David se začínal šíleně potit. No, čemu se divit, když byla půlka července... Vydal se proto na náves, kde stála malá studna. Rozhlédl se a potichu chtěl vytáhnout kbelík s vodou, aby se napil a aby ho nikdo neviděl. Vždyť by ho sežrali za krádež obecní vody! Jen kbelík vytáhl, omylem upustil provaz a kbelík plný vody spadl dolů do studny, kde hlasitě narazil na vodní hladinu. „Tak, a je po mně,“ myslel si David, když viděl, jak se k němu blíží několik koček a psů. Zavřel oči, aby tu svou trapnou smrt kvůli kbelíku vody neviděl. Místo sežrání se ale dočkal jemného pohlazení hebkou kočičí tlapkou...

Pokračování příště.