Co je to DVC?

DVC je zkratka pro dobrovolné vojenské cvičení. Přestože v České republice už více než 20 let není vojenská služba povinností, každý občan nad 18 let se může rozhodnout převzít ji dobrovolně. Kurz základní přípravy probíhá pětkrát do roka ve Vyškově. Jedná se o měsíční nepřetržitý výcvik, na kterém si osvojíte základní vojenské dovednosti a který je v případě úspěšného splnění zakončen slavnostní vojenskou přísahou.

Proč jsem do toho šla

Minulý rok jsem založila nástěnku o povinné vojenské službě. Sama jsem sice do diskuze nepřispěla, ale přiznávám, že se s většinou příspěvků silně neztotožňuji. Překvapilo mě, že to, co považuji za správné a samozřejmé, pro spoustu lidí samozřejmostí není, a jak moc mě jejich odlišný pohled dokáže vyvést z míry. Pak už to šlo ráz na ráz. Slyšela jsem v rádiu o DVC, doma si najela na náborové stránky Armády ČR, domluvila si schůzku na rekrutačním středisku a rázem jsem měla program na prázdniny.

Před výcvikem

Před výcvikem je nutné splnit několik formalit. Musíte navštívit rekrutační středisko, obstarat si potvrzení o zdravotní způsobilosti od svého praktického lékaře a vyplnit všechny potřebné údaje na webových stránkách. Pokud vše splníte, obdržíte od svého krajského vojenského velitelství vojenskou knížku a povolávací rozkaz na vámi preferovaný termín kurzu základní přípravy. Je rozhodně dobré řešit vše s dostatečným předstihem (klidně i půl roku předem). Jednak se některé úkony mohou protáhnout, jednak je zájemců opravdu hodně. Před výcvikem se rovněž doporučuje nepodcenit fyzičku a v rámci možností se připravovat na fyzickou zátěž. Když se na to ale vykašlete jako já, taky se nic nestane.

Režim ve Vyškově

Den před oficiálním začátkem kurzu jsem společně s dalšími zástupy lidí dorazila před bránu kasáren Vyškov, které se na následující měsíc staly naším domovem.

Ubytovali nás v pokojích po 10 a druhý den jsme byli rozřazeni do čet po 50. Poté jsme nafasovali materiál (batohy, helmy, lopatky, sluchátka, nákoleníky, buzoly, učebnice a sešity) a oblečení (uniformy, prádlo, cvičební úbor, rukavice a ručníky).

Od této chvíle jsme nesměli nosit civilní oblečení a už jsme chodili jen v uniformách. Uniforma sestávala z maskáčů, trička, blůzy opatřené hodností a jmenovkou, kanad, bigošky (= čapky s kšiltem) a opasku s čutorou, pouzdrem na pistoli a třemi pouzdry na zásobníky. Celý měsíc panovaly poměrně vysoké teploty, takže naše uniformy a zejména spodní trička byla většinu času úplně mokrá. Z kanad se taky hodně dělaly puchýře, ale dalo se to přežít. Nosit uniformu byl pro mě zážitek.

Navštívili jsme také zbrojní sklad, kde jsme nafasovali zásobníky do zbraní, útočné pušky BREN 2 a pistole Phantom. To vše jsme až do konce kurzu museli mít stále u sebe (a to i v jídelně a na záchodě – obzvlášť ten záchod s tím vším na sobě byl docela výzva ).

Bylo rovněž nutné navštívit ošetřovnu, kde jsme museli absolvovat krátkou prohlídku a poskytnout vzorky moči na výskyt nelegálních látek a krve, aby zjistili naši krevní skupinu.

Poté se nám přišel představit náš velitel čety a šest instruktorů, kteří si nás předávali na jednotlivá zaměstnání (polovina byli výsadkáři a polovina od letectva). Budíček byl v 5:30 a večerka ve 22:00. Na výdej stravy a do jednotlivých zaměstnání jsme se přemisťovali vždy ve čtyřstupu (případně v zástupu ve zúžených prostorech), kde měl každý své stálé místo podle velikosti. Ve tvaru se nesmělo mluvit. Museli jsme držet tvar a rovnat krok. Chodilo se vždy na pokyn velitele, který nám při chůzi občas počítal „raz, dva, raz, dva, raz“, abychom si mohli srovnat krok.

Byli jsme obeznámeni se základními pravidly – například že máme být upraveni (zapnuté kapsy, přeleštěné kanady, kluci oholení, holky s vlasy do drdolu), že máme salutovat, potkáme-li vyšší hodnost, a chceme-li se na něco zeptat, musíme se dovolit formulkou „pane (hodnost), vojín/ka (příjmení), dovolte mi s vámi promluvit“. Pokud jsme popletli hodnost nebo to formulovali jinak, nebavili se s námi. Tato základní pravidla se pro nás brzy stala naprostou samozřejmostí. Ostatní pravidla a povinnosti jsme se dovídali v průběhu výcviku.

Zaměstnání

V průběhu kurzu jsme střídali jednotlivá zaměstnání (můžete si je představit jako předměty ve škole). Zaměstnání obvykle vedli 1–2 instruktoři a probíhala buď v učebně, nebo v terénu. Bylo nutné dávat pozor, dělat si poznámky a průběžně se učit, protože ráno nebo večer na nástupu jsme byli z látky přezkušováni a na konci kurzu nás ze všeho čekaly souborné zkoušky.

Topografie

Topografie zahrnuje práci s mapou. Učili jsme se, jak určit sever, jak na mapě číst legendu a měřítko, jak určovat souřadnice, směrníky a azimuty nebo jak naplánovat nejvhodnější cestu z bodu A do bodu B a změřit její vzdálenost. Při tom jsme využívali mapy, buzoly a vyčítací pravítko s provázkem.

Topoška

Spojovací

Museli jsme vědět, jak se navazuje kontakt s řídicí stanicí, jak funguje oběžník a jak se potvrzuje spojení. Oběžník znamená, že řídicí stanice vyvolá signál pro oběžník a všechny podřízené stanice by se jí měly popořadě ohlásit. Museli jsme se také nazpaměť naučit hláskovací tabulku NATO. V terénu jsme si cvičili neverbální signály jako například „stát“, „zamrznout“, „zrychlit“, „zpomalit“, „nebezpečí“ atd.

Střelecká

Střelecká příprava byla rozhodně nejdůležitějším a nejnáročnějším zaměstnáním, tedy alespoň pro ty z nás, kteří drželi zbraně v rukou poprvé. U jednotlivých zbraní jsme se museli naučit veškeré technické parametry (jednotlivé části, hmotnost, ráže, dostřel, typ nábojů atd.). Obě naše zbraně jsme museli umět rozložit a složit a jednotlivé části důkladně vyčistit. Trénovali jsme manipulaci se zbraněmi a reakce na pokyny na palebné čáře s cvičnými náboji a následně stříleli na střelnici s ostrými.

Z pistole jsme stříleli vestoje na terč s čísly, z útočné pušky vleže, a to jak s oporou, tak bez ní, na kolimátor i mechanická mířidla, a to buď jednotlivými ranami nebo na automat (tím vystřelíte několik ran za sebou – to je pak takové to, co vám dělá „ratatata“).

Z pistole jsme byli hodnoceni ze střelby na 20 m, z pušky jsme stříleli na padací terče až do vzdálenosti 200 m. Z ostrých střeleb jsem byla napoprvé velmi nervózní, protože těch informací na mě bylo hodně najednou a zpočátku jsem měla trochu guláš v povelech a manipulaci, ale na střelnici jsme nakonec byli celkem třikrát a pokaždé jsem si to užila.

Tohle je ten BREN 2, akorát já měla 14", ten má větší dostřel, © A209

Pistole CZ 75 SP-01 PHANTOM, © Ministerstvo obrany

Taktická

Taktická byla velmi úzce provázána se střeleckou. Základem bylo ovládat manipulaci se zbraní a do toho se postupně přidával pohyb v terénu. Učili jsme různé způsoby plazení, přískoky vpřed a taktické a bojové přebití. Vyvrcholením bylo zneškodnění odstřelovače (nácvik útoku) a reakce na útok, kdy jsme v noci bránili pozice z okopů (nácvik obrany). Učili jsme se také předbojové a bojové sestavy a mapovali jsme pohled do terénu pomocí náčrtků.

Ženijní

Při ženijní přípravě jsme se věnovali maskování, při kterém jsme používali maskovací barvy na obličej a různé přírodní materiály. Celkem dvě noci jsme pak trávili maskovaní v přístřešku v lese, který si každý musel postavit z ponča a gumicuků. Součástí ženijní přípravy bylo také kopání okopů, kdy každý musel vykopat okop dle zadaných parametrů pro ležícího střelce.

Tělocvik

Ranní rozcvičky byly spíše formou protažení, měli jsme ale i kruhový trénink a zrychlený přesun na 5 km (v maskáčích a kanadách, ale jinak nalehko). Přibližně v polovině výcviku jsme museli absolvovat tělesné přezkoušení, které sestávalo z vytrvalostní a silové části a ze kterého jsme poté dostali známku. Pokud chcete, můžete si to také vyzkoušet a následně najít svůj výkon v tabulce. Já vydržela ve shybu 40 s a uběhla 2400 m, takže jsem dostala dvojku.

Normy a hodnocení tělesného přezkoušení (muži), © doarmady

Normy a hodnocení tělesného přezkoušení (ženy), © doarmady

Chemická

V tomto zaměstnání jsme se učili o zbraních hromadného ničení a jak se proti nim chránit. Museli jsme znát dělení a účinky bojových látek jako je yperit, sarin, chlorkyan apod. Praktickou část tvořilo nasazování plynové masky (časový limit 14 s) a protipostřikové pláštěnky včetně úpravy nohavic a rukavic (3,5 min). Můžu vám říct, že nasazení a přivázání nohavic v podřepu a poslepu (odehrává se pod neprůhlednou pláštěnkou) není vůbec žádná hračka. Také bylo nutné znát součásti jednotlivých odmořovacích souprav a jejich použití.

Zdravotní

Ukazovali jsme si, jak ošetřit raněného v boji a jak zastavit případné tepenné krvácení. Důraz se kladl zejména na správné nasazení škrtidla, ze kterého jsme byli zkoušeni. Rovněž jsme si ve dvojicích trénovali různé způsoby přenosu raněného, případně přenos na improvizovaných nosítkách. Já byla ve dvojici s o víc než 10 kg těžším klukem a byla jsem překvapená, že s výjimkou nošení v náruči jsem byla na krátkou vzdálenost schopná všechny způsoby přenosu zopakovat! Nejzábavnější bylo nošení „na hasiče“ neboli na ramenou.

Pořadová

Pořadovka zahrnovala pohyb ve tvaru a reakce na povely „vpravo vbok“, „vlevo vbok“, „čelem vzad“, „pozor“, „pohov“, „volno na místě“, „materiál/zbraně odložit/uchopit“, „na zad zbraň“, „poklusem klus“ apod. Museli jsme se naučit všechny vojenské hodnosti, abychom věděli, jak velitele správně oslovit a komu se dovolovat o slovo v případě, že je na místě hodností více.

Vojenské hodnosti (naprostá nutnost umět!!!), © doarmady

Také jsme si trénovali vystoupení z tvaru na pokyn velitele a přednesení žádosti nadřízenému včetně správného vstupu do místnosti. Poslední týden jsme potom nacvičovali slavnostní pochod, který je součástí přísahy. Nejtěžší byla část, kdy každá četa prochází pod tribunou a dává k poctě zbraň zprava (musíte koukat doprava a nevidíte, kam šlapete). Na slavnostní přísaze se velmi zakládá, protože na ni přijedou vysoce postavení hosté a rodinní příslušníci, a poslední týden se proto pochoduje pořád dokola do zbláznění. Defiliermarsch mi hrál v hlavě ještě dlouho po přísaze.

Co se mi líbilo

Líbilo se mi, že byl nabitý program a vždy jsme věděli, co máme dělat, byla přesně daná pravidla a řád. Byla jsem velmi spokojena se stravou, vařili nám opravdu dobře. Ze zaměstnání jsem měla nejraději tělocvik a pořadovku. Také mě moc bavilo, když nám instruktoři občas při čištění zbraní vyprávěli historky z výcviků a misí nebo když nám při zaměstnání jednotlivé úkony názorně předváděli (zejména při taktice bylo skvělé pozorovat někoho, kdo to fakt umí). Bylo fascinující, jaký respekt si tak mladí muži dokázali vybudovat u 50členné čety a jakým vzorem a inspirací pro nás po dobu výcviku byli.

Co se mi nelíbilo

Ze všech aktivit jsem nejhůře snášela nošení plné polní. Jsem relativně křehčí tělesné konstituce, a když jsem si poprvé připevnila opasek, přehodila přes rameno pušku, chemickou brašnu (dohromady cca 7 kg) a na záda nahodila 20kilogramový batoh, nejprve jsem myslela, že ani nevyjdu z kasáren.

Cesta na první komplexní výcvik vedla skoro celá do kopce, bylo neskutečné vedro a instruktor vepředu nasadil vražedné tempo. Při každé pauze jsem si lila vodu na hlavu a za triko a doufala, že už to nebude daleko. Další pochody už jsem zvládala o trochu lépe, ale to jsme se zase museli střídat u nošení nosítek, což taky nebylo nic moc příjemného.

Zpočátku jsem také měla problém s manipulací s pistolí, protože mi nešlo stáhnutí závěru a vybití náboje do ruky. Když jsem si u toho poprvé rozedřela dlaň a prsty levé ruky do krve a závěr se ani nepohnul, bála jsem se, že budu muset skončit. Instruktoři se mnou ale byli trpěliví, a když jsem si na druhý den přelepila prsty textilní náplastí a dala do toho všechnu sílu, najednou to šlo.

Naše četa po obědě (já jsem uprostřed s tim ešusem)

A co teď?

Teď jsem v mobilizačních tabulkách vedená jako absolventka kurzu základní přípravy. Dalo by se říct, že jsme vedeni na podobné úrovni jako muži, kteří ještě byli na vojně povinně. Spousta lidí z mé čety se rozhodla vstoupit do aktivních záloh, kde si vyberete pozici, přiřadí vás k útvaru a pravidelně pak jezdíte na cvičení, kde zdokonalujete své dovednosti. Já se pro aktivní zálohy nerozhodla, protože jednak cítím, že s tím vyvstává spousta odpovědnosti a je to časově náročné, jednak si myslím, že by na to člověk měl mít jisté fyzické předpoklady, které já nemám.

Jsem ale ráda, že jsem si DVC mohla vyzkoušet a aspoň na měsíc se stát součástí úplně jiného světa, než na který jsem zvyklá. Taky jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že hodně věcí máme v hlavě, a i když už si člověk myslí, že něco nezvládá a nemůže, tak vždycky ještě může. Výstup z komfortní zóny je jednou za čas vždy obohacující zkušeností.

Namotivovalo mě to víc sportovat, protože pohyb je důležitý, a nebát se pouštět do nových věcí a dobrodružství, což už se nějakou dobu snažím dělat a zatím mi to do života přineslo jen samé dobré přátele a zkušenosti.

Pokud vy sami uvažujete o účasti na DVC, neváhejte a jděte do toho!