Ahojky milý Alíku,
zdraví tě tvůj kamarád hroch Pepíček, který se právě toulá vysoko v horách okolo Štrbského plesa. Je tu krásně – hory jsou obrovské, sníh se třpytí a já se snažím držet rovnováhu na úzké kládě. Bohužel se mi to úplně nedaří, protože mám krátké nohy a klouže to víc, než jsem čekal!

Už jsem tu zažil pár bláznivých pohrom. Jednou se pode mnou utrhla malá fialová lavina a já jsem sjel dolů jako těžká sněhová koule. Naštěstí jsem přistál do měkké kupy sněhu a nic se nestalo – jen jsem měl sníh všude v uších a v nose. Jindy zase vítr foukal tak silně, že mi odnesl moji zimní čepici a ta se kutálela po svahu jako rozjetý míč. Musel jsem ji honit skoro půl hodiny!

Když jsem se snažil jít bruslit na Pleso, nejdřív se mi rozjely nohy a upadl jsem přímo na čumák. Jakmile jsem se znovu postavil na led, ihned pode mnou začal praskat a já jsem honem rychle upaloval ke břehu. Stihl jsem to jen o kousek, protože když jsem se otočil za sebe, byla už půlka ledu pryč.

Smutně jsem odpochodoval zpátky do chaty a přemýšlel, co bych mohl dělat. Hned další den jsem se rozhodl vyrazit na nejvyšší horu Slovenska – Gerlachovský štít. Zabalil jsem si to nejvíce potřebné do baťůžku a vyrazil. Nejdříve jsem nasedl do autobusu, který mě dovezl až pod horu, pak už jsem musel po svých.

Prvních pár kilometrů jsem si říkal, že by se nemuselo nic zlého stát a cesta fakt rychle ubíhala, ale pak už to začínalo být vážně prudké a já se začínal fakt potit. Každých pět minut jsem musel zastavit, abych se mohl občerstvit. Šel jsem po vyšlapané stezce a snažil se našlapovat co nejvíc opatrně, abych zase nespustil fialovou lavinu. Taky jsem se bál medvědů a doufal jsem, že jsou zalezlí a spí. Ušel jsem pár kilometrů a pak se to fakt stalo. Já byl nahoře.

Kochal jsem se a užíval si výhled, ale potom už se začínalo stmívat a já se musel co nejdřív dostat dolů. Ale jak jsem nedával pozor, tak jsem nevědomky svojí vahou lavinu přece jen spustil. Řítil jsem se z kopce dolů, udělal několik kotrmelců, a když jsem se sebral, byl jsem skoro dole. Celý pomlácený! Tak jsem došel do města a taxíkem popojel zpátky do Štrbského plesa.

Když jsem byl zase v chatě, cítil jsem neuvěřitelnou hrdost, a když jsem usínal, musel jsem si furt opakovat „já to dokázal, já tam fakt vylezl“.

Tak doufám, že nám v Česku taky sněží, protože jsem si na zimu dost navykl.

Tak se měj.
Zdraví tě nemotorný hroch Pepíček