Alíkovina

Dopravní špička v Paříži

vydáno  •  Cestování
V Alíkovinách vyšel před časem článek "Když se řekne DOPRAVNÍ ŠPIČKA". Připomnělo mi to dopravní špičku v Paříži, s naší zcela nesrovnatelnou.

Před nějakými 6 lety jsem byl na služební cestě poblíž Paříže. Přiletěl jsem v sobotu na letiště Charlese de Gaulle, které je na sever od Paříže, tam už na mě čekal pán, který mě měl odvézt do hotelu. Hotel byl asi 50 km jižně od Paříže. Jeli jsme obrovským obloukem kolem Paříže a pán to vysvětlil tím, že projet přes Paříž je obtížné.

V neděli nás hostitelé vzali podívat se do Paříže. Kousek od našeho hotelu vedla dálnice, v každém směru měla asi 6 jízdních pruhů. A ve všech šesti byl v neděli nepřetržitý proud vozidel. Cesta autem trochu vázla, ale bez problémů jsem dojeli. Hostitelé zaparkovali auto v podzemním parkovišti a ukázali nám takové ty turistické atrakce, co se ukazují turistům.

V pondělí jsme jeli na pracoviště, kde jsme se měli něco přiučit. Naštěstí jsme nepotřebovali dálnici. Když jsme jeli po mostě před dálnici, tak jsem konečně uviděl dopravní špičku v plné parádě. Ve směru do Paříže všech těch 6 proudů vozidel postávalo a popojíždělo. Podle tabule nad dálnicí bylo možno se dočíst, že ta zácpa tam je v délce 15 kilometrů. Docela síla. V úterý a ve středu jsme se jeli učit pracovat s tím sonarem, kvůli kterému jsem tam byl. To naštěstí taky nebylo daleko. Cestou nám paní, která nás vezla, vyprávěla různé věci o životě. Co se týče dopravy, tak jsem se dozvěděl, jak se jezdí do Paříže. Kdo má hodně peněz, může si koupit drahou jízdenku, jet vlakem a být v centru Paříže za půl hodiny. Kdo je chudší a nemá na jízdenku, musí se těch 50 km do Paříže trmácet autem přes dvě hodiny. Skoro by se řeklo, že je to naopak než u nás. S automobilovou dopravou souvisí i další věc, které jsem si všiml. Když přišel čas oběda, tak jsme se z pracoviště přesunuli do restaurace. Bylo to asi 300 metrů a tato vzdálenost se jela autem; bylo zcela nemyslitelné zkusit jít pěšky. Kolegyně, která byla v jiné části Francie, mi tuto zkušenost potvrdila. Navíc mě obohatila o poznatek, jak se ve Francii venčí psi. Normálně, autem. Páníček jede pomaličku autem a z okna za vodítko vede pejska.

V noci na čtvrtek se kolegové Poláci, co byli na tom školení se mnou, rozhodli podívat se na noční život v Paříži a vzali mě taky. V pozdních večerních hodinách jsme se nějak, i když ne moc plynule, dostali do centra. A protože nebyli tak bohatí jako místní, nemohli dát mnoho desítek franků za podzemní parkoviště a hledali místo k zaparkování na povrchu. To se dělá tak, že se pořád jezdí a když se náhodou rozjede zaparkované auto těsně před námi, honem zabrat jeho místo. Byli jsme tam přes půlnoc. Byl to docela nezvyklý pohled, ve dvě hodiny v noci koukat na městskou ulici, širší než u nás, asi čtyři jízdní pruhy v každém směru, a ve všech zcela souvislý proud jedoucích aut. Bez jediné mezery, bez jediného prázdného místa. Když to tady takhle vypadá ve dvě v noci, jak tu asi vypadá dopravní špička?

Ve čtvrtek jsem odlétal domů. Pán, co mě přivezl, mi řekl, v kolik hodin mám být připraven k odjezdu. Zdálo se mi to zbytečně brzy. Ale nebylo. To byl totiž pracovní den dopoledne, takže byla těžko průjezdná i ta dálnice, co vede kolem Paříže. A tak jsme postávali a popojížděli, až jsme nakonec dorazili k letišti.

V centru Paříže jsem byl vlastně jen v neděli a v noci. V dopravní špičce jsem viděl jen dálnici 50 km od Paříže. A byla to docela síla. Radši si ani nepředstavuji, jak to asi vypadá ve špičce poblíž centra. Na druhé straně co čekat v zemi, kde se autem provádí i venčení psů.

Další zajímavé články:

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!