Když jsme dorazili na Seč, tak jsme přijeli k chatce. Byli jsme tam na týden. Samozřejmě jsme přijeli za světla, tak jsme vybalili jídlo a věci do chatky. Auto jsme měli poblíž chatky. Restaurace tam byly, ale spíše jsme si vařili sami v chatce.
Bylo to tenkrát pro nás něco krásného. Ano, nebylo to moře, ale toto je nejhezčí vzpomínka... Písek u vody jsme tam měli taky, ale já nechodila do vody, tenkrát tam byly sinice (kolem mělčiny byla pěna a zelené, tak jsme tam nešli).
Když jsme vše prozkoumali a sklidili věci do chatky, rozkoukali jsme se. Bylo tam spousta chatek, chatka vedle chatky. My tam měli „patrovky“ u sebe, skříň, židli se stolem, lednici, nádobí (většinu jsme měli s sebou) a záchod vedle chatky, jak se říká, suchý záchod. Některé chatky, co byly malinko moderní, měly i sprchu. A pak tu byly chatky, spíše karavany, co byly jako dům. Měli tam vše, co doma najdete (pohovku, postele, sprchu, nádobí, televizi a vše možné). To jsem řekla, jen abyste měli představu, jak to tam tenkrát asi vypadalo.
Když byl večer, opláchli jsme se v chatce v lavoru a někde hrála muzika, tak jsme se šli podívat. V hospůdce, kde prodávali občerstvení, hrála kapela. Samozřejmě bylo všude plno, tak jsme si přisedli k jiným lidem, kde bylo ještě místo (byli to teta, strejda, děda a tetin syn). Abyste to pochopili, s těmi lidmi jsme se ten den potkali poprvé, nikdy jsme se neviděli a byla to vcelku náhoda. Ale hned jsme jim tak říkali, protože se s námi pak krásně bavili, povídali a tancovali až do zavíračky. Ráda na to vzpomínám, jako by to bylo včera.
Když zavírali, šli jsme k jejich chatce. Tam jsme byli dlouho. S dědou jsme blbli a až někdy k ránu jsme šli do naší chatky. Ráno bohužel teta a její rodina odjeli, končila jim dovolená a nám teprve začínala. Naštěstí jsme si vyměnili čísla, a tak, když nám skončila po týdnu dovolená, jsme se s tetou a jejich rodinou dál navštěvovali. Když jsme jeli my k nim, poznali jsme další kus jejich rodiny – dalšího tetina syna a pak její maminku. A když oni přijeli k nám, tak oni zase poznali naši vesnici (tenkrát jsme ještě bydleli na vesnici, teď už bydlíme sedm let ve městě).
Teď už je mi 21 a dlouho jsme se neviděli. Teta už šla do nebíčka... Ale na tu dovolenou ráda vzpomínám. A ještě, když jsme na dovolenou jeli podruhé, domluvili jsme se s tetou na stejný termín, abychom se tam mohli navštěvovat.
Jako dítě jsem zažila krásnou dovolenou. Vůbec jsme netušili, že bychom si mohli někoho najít a říkat mu „teto“ a nebo „dědo“. Nádherná vzpomínka... Škoda, že nemám žádnou fotku z té doby, to by se hodilo, ale pořád to mám v paměti...
