Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Dramatický kroužek

    vydáno  •  Divadlo · Kultura

    Chodím do dramatického kroužku v základní umělecké škole. Uvažujete o něčem takovém i vy? Pak tedy doufám, že vám pomohu se rozhodnout, jestli na něj chodit chcete. A pokud vůbec nevíte, oč jde, no třeba u sebe najdete skrytý talent!

    Znak divadla, dvě masky - jedna se usmívá, druhá se šklebí, © lidara

    Co je vlastně drama? Drama je hodně zjednodušeně řečeno divadlo. Nejprve vám povím, jak jsem se k němu dostala, pak i, jaké druhy je možné hrát.

    Rodinné centrum
    Vůbec poprvé, kdy jsem chodila do takto zaměřeného kroužku, to bylo ještě ve třetí třídě. Navštěvovala jsem s mamkou RC. Děti si vyráběly, hrály, štěbetaly, zatímco maminky pily ve vedlejší místnosti víno a kecaly spolu. Poté jednu z nich napadlo k tomu přidat divadlo, které sama vedla. Takto jsem se tedy k nějakým základům herectví dostala.

    Mě to bavilo, ostatní děti spíš jen chtěly držet partu. Takže si dovedete představit, jak to tam vypadalo. Červená Karkulka (já) se snažila a uměla scénář celý, dva další taky. A ty kreativní nápady na různé efekty! Zbytek se nenaučil a nedělal nic. Proto to naši vedoucí s námi přestalo bavit.

    Odešla a režisérkou se stala moje máma, která nás nechala zpívat Budulínka od Zdeňka Svěráka. Pokud jde o zpěv zakomponovaný do divadla, říká se tomu muzikál (vizte níže). V tomto dramaťáku jsem setrvala dva roky. Potom ale začaly jisté potíže s kolektivem a já (spolu s mou mámou, která tam byla jen kvůli mně) odešla.
    Nápad divadla mě chytil, proto, když jsem musela skončit, šla jsem do domu dětí a mládeže (DDM).

    Dům dětí a mládeže
    V DDM jsme to měli celkem nudné. Dostali jsme scénář a naučte se. Přesto jsem tam zvládla chodit a odehrát vystoupení. To však nemělo úspěch třeba u mých rodičů, protože vtipy ve vystoupení byly inteligentní. Nebo ne inteligentní, ale pro osoby, které nestály u jejich zrodu, mohly být nepochopitelné.

    Vše, co vím o základní umělecké škole
    Přijímačky a talentové zkoušky

    Od šesté třídy jsem začala chodit do ZUŠky. V ZUŠce se věnují umění všeobecně. Potom si můžete vybrat obory a podobory. Kupříkladu chcete hrát na housle, tak nastoupíte do prvního ročníku hudebního oboru specializovaného na hru na housle. Já jsem tedy šla na dramaticko-literární tvorbu.
    Abych se tam dostala, musela jsem dělat přijímačky. Nebo spíš talentové zkoušky, ale učitelé i děti jim povětšinou říkají přijímačky. Ty proběhly tak, že jsem se po příchodu do třídy představila a řekla o sobě pár věcí. Kromě učitelky tam byla i děvčata, s nimiž jsem tam měla chodit. Pak mi učitelka zadala jednu jednoduchou básničku (kterou jsem si mimochodem nějakým zázrakem zapamatovala ještě z první třídy), abych ji zarecitovala několikrát s citem podle toho, jak mi holky řeknou první část:
    „Kopřivo, kopřivo,
    stojíš pěkně nakřivo.
    Postav se rovně!“

    Jedna to řekla panovačně, druhá mě spíše poučovala, třetí byla miloučká. No prostě mi tuto sloku řekly několika různými způsoby, načež jsem i já měla vhodně doříct druhou sloku:
    “Co je ti po mně?
    Já se jen tak válím,
    A když mohu, pálím.“

    Takže jsem odpovídala naštvaně, drze, ublíženě, smutně, nebo lhostejně, skutečně podle tónu jejich hlasu.
    Pak si zase holky sedly a já dostala polštář, abych jej oživila a udělala z něj kočku. Hned jsem měla jasno. Horní přední roh byl čumáček, horní zadní roh ocas a spodní rohy představovaly nožičky. Nechala jsem tedy kočičku pít, pak ještě pár dalších věcí.
    Poslední částí těchto zkoušek byla pantomimická improvizace. V jejím rámci jsem se „přidala k cirkusu“.
    Jakmile jsem měla po přijímačkách, vedoucí měla drobnou řeč k mojí mámě. Prý kdyby mě nepřijala, tak za to může nedostatek míst, nikoli nedostatek talentu.

    ZUŠka
    Přijala mě. Začala jsem tedy chodit každé pondělí na hodinu a půl. První tři pondělky jsme strávily cvičeními na sebeuvědomění. To abychom při hraní věděly, s čím vlastně můžeme pracovat. Pak jsme začaly hrát etudy, jednoduché formy, při nichž vlastně zpracováváme danou situaci. Povětšinou jsou součástí nějakého příběhu. Takže celá divadelní hra je složená z několika (desítek) etud. Vlastně by se daly přirovnat k pasážím v knížce. Párkrát jsme zkoušely, že jsme dostaly obrázek a měly jsme zahrát, co se stalo, že ten obrázek vypadá, jak vypadá (tedy to vyjevení na obrázku, ne obraz sám o sobě). I to byla etuda.

    V druhém pololetí jsme začaly probírat možnosti závěrečného vystoupení. Dopadlo to tak, že jsme se nechaly volně inspirovat jedním příběhem v jisté knize. Tento příběh se jmenuje Díra ve zdi. Z celého příběhu jsme vzaly jen základní postavy, tedy šikanovaného chlapce Udiho, dívku Daphnee, do které byl zamilován. A také „Anděla“, kterého si přivolal tím, že zakřičel do zdi, která plní přání. Pak ale zjistí, že anděl byl lhář, kterému jen narostla křídla. Jelikož jsme se inspirovaly opravdu minimálně a ten příběh skoro celý pozměnily, čekala nás dřina. Musely jsme zkoušet. Dva týdny před vystoupením jsme měly dokonce i celodenky, tedy jsme dostaly omluvenky do školy a jely místo toho do dramáku. Nakonec se vystoupení povedlo.
    Druhý rok si to potřebovala naše učitelka sjednotit, tudíž jsem místo do druhého ročníku šla do pátého. O nic nejde, pořád jsem vystupovala s tou samou skupinou. Je to jenom formalita. Tento rok jsme asi dělaly něco jiného, než dolaďování vystoupení, ale moc si nepamatuji.

    Letos mi přibyl i přednes a půlhodina navíc v pondělí k normálnímu dramáku. Je to kvůli ročníku. Ostatní holky jsou v sedmém, kdy absolvují, ale mě naše učitelka nemohla nechat jít do sedmičky. Takže jsem v šestém ročníku.
    K přednesu. Pravděpodobně tam dostanu text, který se budu muset naučit a zvládnout jej říct s citem. Ještě jsem tam nebyla, protože do toho naší učitelce vstoupila dvoutýdenní nemoc, školení a pár dalších neodkladných záležitostí. Na přednes budu chodit v pátek.

    Učitel na ZUŠ + výhody chození sem
    Učitel na ZUŠ si obyčejně vydělá až 35 000 Kč měsíčně hrubé mzdy. Učí v odpoledních hodinách zhruba v rozmezí od 14:50 do 18:00 hodin, i když se to může různě lišit. Maximálně ale 5 hodin denně. Tudíž pracuje až 25 hodin týdně, což je málo vzhledem k platu i k normě. Problémem je, máte-li děti. Ty jsou ve škole, když vy jste doma, zatímco vy pracujete, když mají děti volno, takže se s nimi nemusíte moc často vídat. Ideální je to jako rozjezd po vystudování ve škole, nebo jakmile děti vyrostou.

    Zmínila jsem se o vzdělání. Pokud byste o toto místo stáli, měli byste vystudovat gymnázium, konzervatoř, pedagogiku nebo jiné školy, po jejichž vystudování se můžete věnovat umění. Na vysokou by to chtělo jednu z fakult Akademie múzických umění. DAMU (dramaťák), FAMU (filmy) a HAMU (hudba).
    Kromě toho, že se jedná o volnočasovou aktivitu, má také další výhody. Pokud byste se hlásili na nějakou z výše zmíněných středních škol, může vám nahnat body i vysvědčení ze ZUŠ. Znamená to, že kdyby někdo měl stejný prospěch jako vy a zvládl přijímačky také úplně stejně, tak za předpokladu, že on nepřiloží žádný diplom a vy přiložíte alespoň toto vysvědčení, přijmou tím spíše vás. To je hlavní výhodou. Také si získáte kamarády. Tedy u mě tomu tak nebylo, jedna dívčina roznášela pomluvy, ale jakmile spolu s několika odešla a nás zbylo v dramáku jen pět, hned byla atmosféra uvolněnější.
    Dramaťák mě baví, občas si tam také v rámci sebeuvědomění dáme jógu. Jen mě mrzí jediná věc. Jediné dva dny, kdy nemám odpoledku, si zapiplám tímto.

    Prosím, neodsuzujte hned DDM nebo rodinná centra, ani v ZUŠ to nemusí být růžové! Záleží hodně na učiteli, ale i na dětech, které se zde sejdou. Nejlepší je buď zůstat na první dobrou nebo zkoušet další možnosti.

    Informace o divadlu
    Když už stojíte na divadelních prknech, je celkem otázkou, jestli chcete hrát činohru, tedy mluvit a činně hýbat svým tělem, nebo loutkohru, což je, jak již z názvu vyplývá, hraní za pomoci loutek. Nejznámějšími loutkami jsou nejspíše marionety. Také můžete hrát muzikál nebo i operetu, kde se zpívá a minimálně (ale přesto) mluví. Často to, co není vyjádřeno písničkami, uvozuje vypravěč. Pak je také opera, ta bývá vážného rázu a zásadně se tam nemluví.
    V divadle rozlišujeme hlediště, čili to, ze kterého diváci hledí, a jeviště, kde se herci jeví.

    Doufám, že se vám článek líbil. A co říkáte teď? Chcete začít dramaťák navštěvovat, nebo jsem vás odradila? Chtěli byste to zkusit, stát se učitelem na základní umělecké škole, nebo vás láká něco jiného?

    Autorka: (14 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (9)

    Příspěvek z 3. ledna 2019 ve 21:34.
    Copinka v něm napsala:

    taky chodím do dramaťáku :)

    Příspěvek z 3. ledna 2019 v 18:50.
    lidara v něm napsala:

    číča a kačík: To mě těší :)
    vtipalka: A vede tě taky k divadlu? Baví tě to?
    Nikitka: Nemusíš se stydět, ale můžeš to zkusit ;-)
    Magdička: To je hrozná škoda. Můžeš nějaký podobný kroužek navrhnout ve škole.
    Syr: Moc děkuji. Ano, improvizaci čas od času děláme, ale ne tak často. A v přednesu jde skutečně o recitaci.
    Jirka: Wow, takže profesionální herec?

    Moc vám všem děkuji za komentáře $>

    Příspěvek z 20. listopadu 2018 ve 21:04.
    JirkaBobik v něm napsal:

    Ahojky, začalo to dramaťákem a teď hraju v divadle..-jezdím po čr po divadlech, ale mám jedno, ve kterém jsem usazený.
    Přál bych to každému, ale bohužel zde muže na každou roli jeden, popřípadě dva...