Někdy, v určitém období života, můžeme dojít k závěru, že celý náš život je o bolesti a že pomyslné světlo na konci tunelu je v nedohlednu. Nezáleží, zda jde o bolesti větší, či menší, protože pociťujeme každou. Bolest nás, prý, dělá silnějšími, protože po prožití bolesti nabýváme zkušeností, a z těch dalších, menších bolestí, si nebudeme dělat těžkou hlavu. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se přikláním k názoru, že život za naši bolest nemůže a že za velkou část našich bolestí si můžeme my sami. Svým chováním, svými činy, slovy, která říkáme.
Věřím v karmu. Věřím v ni, protože je to naděje. Naděje na to, že každý jeden člověk, který ublížil druhému tím, co řekl nebo udělal, za to bude pykat. Kdyby karma fungovala na sto procent, byly by všechny problémy vyřešeny, protože život by zločince trestal sám. Jenže karma nefunguje na sto procent. Karma občas zapomíná, nebo dává těm, kteří si to nezaslouží. Ale když nám život sám nevrátí, co si zasloužíme, jak to dobré, tak špatné, nemůže nám bolest ani sám způsobit, ne? Bolest si lidé způsobují sami sobě navzájem, aby se ochránili před vlastní bolestí, kterou jim nejspíš způsobilo chování někoho jiného. Jenže tím se zavíráme do kolotoče, ze kterého není cesty ven, díky lidské hlouposti. Lidská hloupost nezná mezí, proto si lidé své údery vrací, a to se stále větší a větší intenzitou tak, aby přebili svou vlastní bolest.
Mám jediný nápad, jak z tohoto kolotoče ven. Nadhled. Nadhled na věci, co se kolem nás dějí. Čím víc nad nadhledem přemýšlím, tím jsem touto vlastností, či pohledem na celý svět, víc a víc unešená. Nadhled je něco, co vám pomůže z tohoto kolotoče ven. Lidí bez nadhledu lituji. Pomlouvají, odsuzují a nesnaží se pochopit lidi kolem sebe, a tím jim ubližují. Lidská mysl je složitá a musíme k ní přistupovat opatrně.
Představme si situaci: Osoba A neúmyslně ublíží osobě B. Osoba A se snaží svůj čin vysvětlit, ale osoba B se cítí zraněná a podražená. Osoba A chápe naštvanost osoby B, která ovšem říká, že je vše v pořádku. Náhle osoba B vrátí úder opravdu nemilým způsobem a osoba A je sražena na kolena, ovšem dívá se na to s nadhledem. S osobou B se přestane bavit a stýkat a chce na to zapomenout. Osoba B ovšem řeší své osobní problémy, které si vyventiluje slovním napadením osoby A, která se stálým nadhledem na celou situaci rozumně argumentuje a spor defacto vyhraje. Jsme ve finále. Osoba B přijde a omluví se. Osoba A omluvu, na kterou trpělivě čekala, přijímá a spor je vyřešený. Možná se vám to zdá pro osobu A ponižující, ale s čistým svědomím se jí dostalo i omluvy a nemusela nikoho urážet, ani vytahovat záležitosti, kterými by osobu B poslala k zemi.
Bolest je v lidském životě normální, jde o to jak bolest zvládáme. Musíme bojovat. Bojovat za naši důstojnost a hrdost. Nenechat se ovládat smýšlením lidí v našem okolí, protože většina nemá vždy pravdu. Mějte vlastní rozum, jednejte tak, abyste se za své chování nemuseli stydět, a tak, abyste neubližovali svému okolí. Vracet úder úderem není dobrá strategie, protože je to začátek války.
