Lidé vždy věřili, že když se člověk přestane hýbat a nedýchá, znamená to, že z jeho těla odešla duše, která však na rozdíl od mrtvého těla nezanikne a za určitých okolností se dokonce může na místo, kde žila, vracet. K uctění duší zemřelých, případně k usmíření s takovou duší proto lidé konali obřady s různými zvyklostmi.

Z dávných dob

Už v 5. století před naším letopočtem Keltové oslavovali v době mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem takzvaný čtvrtící den (cross quarter day). S nástupem listopadu končilo období světla, tepla a hojnosti, začínala zima a s ní i nejistota, zda ji lidé přežijí, a tak si pro jistotu ještě dopřáli poslední vydatné hodování. Oslavou uctili i boha Samhaina (Pán mrtvých)a bohyni Beltane (Velká matka Země), do nichž vkládali víru, že jim umožní dočkat se nového jara.

Noc z 31. října na 1. listopadu patřila také vzpomínkám na zemřelé, protože Keltové věřili, že této magické noci dochází k prolnutí světa živých se světem zemřelých. Byli přesvědčeni, že duše lidí, kteří v uplynulém roce zemřeli, se vracejí domů, neboť potřebují pomoc s přestoupením do Země mrtvých.

Noc z 31. října na 1. listopadu se zejména v anglosaských zemích oslavuje jako Halloween.

V pozdějších stoletích zasahovala do slavení pohanských svátků katolická církev. Od roku 998 zavedl benediktýnský opat Odillo z Cluny zvyk uctívat památku mrtvých 2. listopadu a toto datum si brzy osvojily všechny křesťanské země. V daný den se v kostelích konají zádušní mše a věřící se modlí za duše zemřelých, aby jim byly odpuštěny hříchy a mohly přejít z očistce do nebe.

Něco navíc

Vzpomínka na zemřelé je spojována s různými zvyky – na vesnici se například zapalovaly společné ohně, u kterých si pak každý mohl zapálit louč a přinést si ji k osvětlení domu; v podvečer Dušiček se scházela celá rodina a naplnila lampu máslem, aby si duše zemřelých mohly potřít spáleniny. Jinde se zase příbuzní zemřelého večer napili studeného mléka, aby tak ochladili jeho duši. Bývalo zvykem připravovat a darovat pečivo ve tvaru dvou překřížených kostí (říkalo se mu dušičky) nebo všesvaté rohlíky. S tradicí vařit pro duše zemřelých se můžeme ještě dnes setkat například v Mexiku, kde probíhá vzpomínka na ztracené blízké v poměrně veselém tónu.

K evropským Dušičkám patří i strašidelné pověry: když například někdo vstoupil do kostela, kde se v noci konala zádušní mše, musel kráčet směrem k oltáři pozadu. Proč? No, kostel byl prý v té době plný mrtvých duší, a ta by ho jinak rozsápaly.

V současnosti je u nás zvykem vzpomenout na blízké zemřelé návštěvou hřbitova, květinovým darem a zapálenou svíčkou. Ať na kouzelnou noc duchů věříme, nebo ne, na lidi, kteří nám dali život, kteří se o nás starali a pomáhali nám, bychom si měli s láskou vzpomenout.