Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Dušičky – svátek všech věrných zemřelých

    vydáno  •  víra · podzim

    Milí přátelé, nevím jak vy, ale já mám podzim již od malička spojený s brzkým stmíváním, padáním listí a s množstvím světýlek na hřbitově na začátku listopadu. Proč je ale na hřbitovech právě v tuto dobu tolik světýlek? To se můžete dočíst v následujících řádcích.

    náhrobek, © verbum

    Začátkem listopadu slavíme svátek, kterému jsem jako kluk nerozuměl. Jen jsem věděl, že mě tento svátek udivuje. S babičkou jsem chodíval na hřbitov zapálit dědovi svíčku. Každý hrob nádherně svítil a mě to vždy fascinovalo. Lidé věřící i nevěřící si 2. listopadu připomínají ty, kteří zemřeli – svátek všech věrných zemřelých.

    Již před mnoho lety úcta k těm, kteří nás předešli na věčnost, byla veliká. Lidé si připomínají své zemřelé příbuzné. Připomínáme si naše zemřelé různým způsobem. Třeba tím, že nám rodiče vypravují, jací byli naši předkové, prohlížíme si fotky a vzpomínáme. Začátkem listopadu za nimi chodíme na hřbitov, kde klademe květiny a hlavně zapalujeme svíčky.

    Co pro nás lidi znamená svíčka? Svíčka je symbolem naděje. Světlo, které dokáže ozářit celý prostor, dokáže hřát, dává nám jistotu, že nejsme sami. Světlem je pro křesťany Ježíš, který řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“. Ten, který o sobě řekl: „Já jsem světlo světa“. Proto jsou v kostelích na oltářích svíčky, proto se také na hřbitovech jako symbol naděje zapalují svíčky.

    Někteří se hřbitovů bojí, čím jsem starší, tím radši chodím na hřbitovy. Procházím se, modlím se za ty, kteří jsou na hřbitově pohřbeni, a uvažuji, zdali, až jednou odejdu na věčnost, na mě lidé také budou takto vzpomínat.

    Co nám dává tedy období svátku zemřelých, nebo jak se jim lidově říká, svátek dušiček? Třeba to, že si připomeneme ty, kteří nám mohou i po smrti dát něco, čím bychom se mohli řídit. Připomínáme si ty, kteří patří do naší rodiny.

    Když mi před nějakou dobou zemřel táta, tak jsem si vzpomněl na slova jednoho anglikánského pastora, který řekl: „Den, kdy zemře táta, není ztracený čas, je to den, kdy se dcery a synové stávají svému tátovi dětmi. Je to den, kdy se dcery a synové stávají svým dětem rodiči. Tento den není zbytečný. Nutí nás se zastavit, uvažovat a dokázat a umět odpustit…“

    Tato slova si vždy při dušičkách připomínám. Proč? Jsou totiž pravdivá. Když stojím u hrobu svého táty, tak si říkám: „Tati, odpusť mi všechny ty chvíle, když jsem o tvých slovech pochyboval. Odpusť mi ty chvíle, když jsem si říkal, že jsi trapný a až jednou budu dospělý, tak se tak chovat nebudu! Když teď stojím u Tvého hrobu, tak ano, jsi můj otec a já Tvůj syn. Děkuji Ti za to, že těm, které mi Bůh svěřil, i já mohu být ‚otcem‘, a to, co jsem já rebeloval u Tebe, tak ať se já snažím těmto chybám vyhýbat a pokud je udělám, abych měl odvahu je přiznat…“

    Tak se vydejte za lidmi, kteří nás předešli, zastavte se a chviličku se ztište a uvažujte o jejich životě, ale i o životě svém… Myslím, že tento čas není čas ztracený, ale je časem zastavení a zamyšlení se nejen o těch, co na hřbitově leží, ale troufám si říci i o životě svém. Máte možnost udělat malinkou revizi, jak se snaží každý se svým „já“ žít dar života, který dostal.

    Přeji vám, kamarádi a čtenáři, vše dobré a těším se na komentáře, jak třeba vy prožíváte tento čas dušiček.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek ze 17. dubna ve 22:29.
    taninkasarinka v něm napsal:

    My máme hřbitov kousek od školy. Jen vyjít kopec, přejít dvě cesty a člověk je před branou hřbitovní. Občas sem po škole chodím, protože je zde klid a člověk si může odpočinout od uspěchaného světa plného hluku. Tady lze slyšet pouze vítr, občas pták, zajíc nebo šustění listí. Tím že tu chodím i přes rok, není tu tolik lidí jako o dušičkách. Vždycky když vejdu dovnitř, projdu vše až k památníku padlých sovětů co zde je a čtu si jména na náhrobcích. Pak projdu všechny uličky i místo pro vysypání popela. V zadní částí hřbitova jsou ještě hroby německé, protože v našem městě žilo přes 90% pouze Němci. T hroby jsou hezké a některé jsou z kovu a mají buď kříž nebo i zvoneček a kovový svícen na tu velkou dlouhou svíčku která se dávala místo těch čajových nebo hřbitovních. Vždy to projud kolem těch starých hrobů až úplně dozadu kde je zídka a maličký park na památku dalších obětí. Takže druhý masový hrob na našem hřbitově. Jsou tu i keříky a pěšinka vedoucí dozadu k lavičce kde si vždycky sednu a přemýšlím a poslouchám to ticho. Je to dobré místo na rozjímání a je tam klid. V zimně jsem vždy pod keř nasypala zrní pro ptáčky protože se v nich zdržovali. Chodím tu ať je léto nebo zima. :-) ¨
    Dušičky jsou můj oblíbený svátek a tak si je nenechám ujít žádný rok a vždy se jdu podívat na hřbitov den předem, na dušičky i den po dušičkách. Jde pozorovat ty změny kdo si vzpomene vážně jednou za rok a kdo se stará celoročně. Popravdě už to tu mám dost zmapované takže vím že o některé hroby se nestará nikdo což je škoda.
    Je tu i židovská část která je chráněná a tam si nepamatuji jestli někdy šel někdo jiný než já. Svíčky se tam zapalovat nesmí a hroby jsou křehké a mnohdy opřené o dřevo aby nespadly.
    Ráda vzpomínám na duše co tu jsou a na ty co za nás položili svůj vlastní drahocenný život jen proto aby my jsme tu mohli být nadále. Když vidím že je nějaká svíčka nebo květina shozená tak ji spravím a dám zpět na místo kde má být. Hořící svíčky na dušičky v noci jsou moc hezké.

    Bmatej v něm napsal:

    Ja proste milujem vôňu horiacich kahancov preto rád chodím na cintorín O:-)

    ANDÍLEK2009 v něm napsal:

    Moc krásný článek :->