Začátkem listopadu slavíme svátek, kterému jsem jako kluk nerozuměl. Jen jsem věděl, že mě tento svátek udivuje. S babičkou jsem chodíval na hřbitov zapálit dědovi svíčku. Každý hrob nádherně svítil a mě to vždy fascinovalo. Lidé věřící i nevěřící si 2. listopadu připomínají ty, kteří zemřeli – svátek všech věrných zemřelých.

Již před mnoho lety úcta k těm, kteří nás předešli na věčnost, byla veliká. Lidé si připomínají své zemřelé příbuzné. Připomínáme si naše zemřelé různým způsobem. Třeba tím, že nám rodiče vypravují, jací byli naši předkové, prohlížíme si fotky a vzpomínáme. Začátkem listopadu za nimi chodíme na hřbitov, kde klademe květiny a hlavně zapalujeme svíčky.

Co pro nás lidi znamená svíčka? Svíčka je symbolem naděje. Světlo, které dokáže ozářit celý prostor, dokáže hřát, dává nám jistotu, že nejsme sami. Světlem je pro křesťany Ježíš, který řekl: „Já jsem cesta, pravda a život“. Ten, který o sobě řekl: „Já jsem světlo světa“. Proto jsou v kostelích na oltářích svíčky, proto se také na hřbitovech jako symbol naděje zapalují svíčky.

Někteří se hřbitovů bojí, čím jsem starší, tím radši chodím na hřbitovy. Procházím se, modlím se za ty, kteří jsou na hřbitově pohřbeni, a uvažuji, zdali, až jednou odejdu na věčnost, na mě lidé také budou takto vzpomínat.

Co nám dává tedy období svátku zemřelých, nebo jak se jim lidově říká, svátek dušiček? Třeba to, že si připomeneme ty, kteří nám mohou i po smrti dát něco, čím bychom se mohli řídit. Připomínáme si ty, kteří patří do naší rodiny.

Když mi před nějakou dobou zemřel táta, tak jsem si vzpomněl na slova jednoho anglikánského pastora, který řekl: „Den, kdy zemře táta, není ztracený čas, je to den, kdy se dcery a synové stávají svému tátovi dětmi. Je to den, kdy se dcery a synové stávají svým dětem rodiči. Tento den není zbytečný. Nutí nás se zastavit, uvažovat a dokázat a umět odpustit…“

Tato slova si vždy při dušičkách připomínám. Proč? Jsou totiž pravdivá. Když stojím u hrobu svého táty, tak si říkám: „Tati, odpusť mi všechny ty chvíle, když jsem o tvých slovech pochyboval. Odpusť mi ty chvíle, když jsem si říkal, že jsi trapný a až jednou budu dospělý, tak se tak chovat nebudu! Když teď stojím u Tvého hrobu, tak ano, jsi můj otec a já Tvůj syn. Děkuji Ti za to, že těm, které mi Bůh svěřil, i já mohu být ‚otcem‘, a to, co jsem já rebeloval u Tebe, tak ať se já snažím těmto chybám vyhýbat a pokud je udělám, abych měl odvahu je přiznat…“

Tak se vydejte za lidmi, kteří nás předešli, zastavte se a chviličku se ztište a uvažujte o jejich životě, ale i o životě svém… Myslím, že tento čas není čas ztracený, ale je časem zastavení a zamyšlení se nejen o těch, co na hřbitově leží, ale troufám si říci i o životě svém. Máte možnost udělat malinkou revizi, jak se snaží každý se svým „já“ žít dar života, který dostal.

Přeji vám, kamarádi a čtenáři, vše dobré a těším se na komentáře, jak třeba vy prožíváte tento čas dušiček.