Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Ela a uměla mluvit se zvířaty. Jenže to nevěděla...
Jednou šla Ela do školy a potkala pejska jménem Pudlík a jeho paničku paní Werfordovou. Pudlík promluvil:
„Ahoj Elo.“
Ela překvapeně zamžourala, protřela si oči a pozdravila paní Werfordovou.
„Dobrý den, paní Werfordová, jak se máte?“
„Já se mám docela dobře, a ty, Elo?“
„Taky dobře. Á, promiňte, už musím do školy.“
Po chvilce potkala kočičku Čikytku s páníčkem panem Koxem. Čikyta promluvila lidským hlasem:
„Čáu Elo, jak se máš?“
Ela Čikytě potichu zašeptala:
„Já se mám dobře, ale proč mluvíš?“
„Elo, čekám tě, dnes přesně v pět hodin u kostela, u kaštanu. Pak ti to tam všechno řeknu. Ahoj.“
Ela šla dál, ale cestou už nikoho se zvířetem nepotkala. Zanedlouho dorazila do školy. Přišla do 2. B, hned za ní přiběhla kamarádka Verunka a povídala:
„Ahoj Elo, jak se máš?“
„Dobře, a ty?“
„Taky, tak si pojď sednout do lavice.“
Po chvíli přišla paní učitelka, paní Qvenyxová.
„Dobrý den, děti. Eli a Veru, jestli chcete, tak běžte nakrmit křečíka Rozárku a papouška Lexíka.“
„Ano, půjdeme rády, paní učitelko.“
Zatímco Verča vyměňovala křečíkovi vodu, Ela dávala Rozárce granulky. Pak Rozárka řekla:
„Děkuji, Elo. Přijď do parku, zítra odpoledne, ke zlaté vrbě, ve čtyři hodiny a třiatřicet minut.“
„Ano, přijdu.“
Verunka se už vrátila s křišťálově čistou vodou.
„Kde jsi pro ni byla, že je tak čistá?“
„U potůčku.“
„Ahá. Tak jdeme nakrmit ještě papouška Lexe.“
„Tak pojď.“
Verunka šla zase k potoku nabrat vodu, a to samé se zase opakovalo.
„Ahoj Elo, přijď prosím ve tři hodiny a čtyřicet minut odpoledne, pozítří, to je v sobotu, ke křišťálovému potoku. Domluveno?“ „Domluveno!“ řekla Ela.
Přišla Verča zase s křišťálově čistou vodou z křišťálového potoka.
„Elo, proč jsi nedala Lexovi granule?“
„Já jsem na to nějak zapomněla, víš…“
„Aha, tak ty sis asi povídala.“
„Pak ti to někdy řeknu.“
„Tak jo.“
„Paní učitelko Qvenyxová, už to máme.“
„To je dobře, já si to zkontroluji, nachystejte si žákovskou knížku, Veru a Eli.“
Obě holky dostaly jedničky s hvězdičkou.
Verunka a Elenka šly ze školy domů a povídaly si:
„Eli, nechceš jít dnes v pět hodin na hřiště?“
„Veru, promiň, já nemůžu.“
„Proč?“
„Už něco mám.“
„Aha, tak ahoj, Eli.“
„Čáu.“
Ela byla přesně v pět hodin u kostela, u kaštanu.
„Ahoj Elo.“
„Ahoj Čikytko.“
„Ty máš zvláštní dar, umíš mluvit se zvířaty, protože tvoje máma a babička mají taky tento dar. Prababička, praprababička, prapraprababička tento dar měly také. Praprapraprababička to měla taky a před ní ten dar nikdo neměl. Víc nevím, to ti řekne křečík Rozárka. Ahoj.“
„Ahoj.“
Ela šla domů. Všechno bylo stejné jako předtím, kromě pozvánek na povídání. Druhý den šla zase do parku. Pod zlatou vrbou čekala na Rozárku.
„Ahoj Eli, promiň, že jsem tu o tři minuty později. Málem jsem se nestihla vyčůrat.“
„To nevadí, já jsem dorazila taky později, o jednu minutu. Tak mně řekni něco o tom, že umím mluvit se zvířaty.“
„Tvoje praprapraprababička ten dar měla jako první na světě.“
„Jak to všichni víte?“
„Od paní věštkyně Mormildy. Nikomu to však neříkej!“
„Proč?“
„Protože by to kouzlo pominulo. Běž domů, víc nevím.“
S dalšími zvířátky se to odehrávalo stejně.
Ela šla ke křišťálovému potoku s papouškem Lexem.
„Eli, prošla jsi zkouškami, jestli můžeš mít ten dar, a můžeš. Zatím ahoj.“
Zazvonil zvonec a pohádky je konec!