Byla jednou jedna holka, která se jmenovala Ella. Ella bydlela s rodiči na malém statku. Neměla sourozence ani žádné kamarády, protože blízko nebylo žádné město nebo vesnice. Jednou jí mamka poprosila, aby uklidila na půdě, protože na to nemá čas. Elle se moc nechtělo, ale rozhodla se, že mamce udělá radost a pomůže jí.
Když šla Ella na půdu docela se těšila, protože na půdě ještě nikdy nebyla. Našla tam spoustu věcí. Třídila je do krabic a utírala prach. Zaujalo ji zrcadlo, které stálo v rohu. Došla k němu a všimla si nápisu, který byl na rámu zrcadla. Byl nejspíš napsaný jinou řečí, protože mu nerozuměla. Přejela po něm prsty a zrcadlo zazářilo. Pak se otočila a chtěla jít pokračovat v úklidu, ale zakopla o vytažené klubko provázku. Místo toho, aby spadla na zrcadlo spadla do zrcadla. Zvedla se ze země a zjistila, že je někde úplně jinde. Byla tam pustá krajina, nikde nic.
„Co tu děláš?“ ozvalo se za Ellou. Ella se prudce otočila a zjistila, že za ní stojí paní. Ta paní byla v černém a měla pořádně rozcuchané vlasy. Elle se moc nelíbila. „No tak co tu děláš?“ zeptala se ta paní znovu. „Já jsem se tu objevila odpověděla Ella potichu. „Tak pojď za mnou,“ vyhrkla čarodějnice. Ella čarodějnici následovala. Došly k velkému hradu. Čarodějnice odemkla velikým klíčem. Ella byla vzrušená a nevěděla co se bude dít. Vešly dovnitř. Čarodějnice šla dolů po schodech a Ella cupitala za ní.
„Kam to vlastně jdeme?“ „To uvidíš!“ odbyla ji čarodějnice. Ella na posledním schodu zakopla a rozplácla se na studené zemi. Porozhlédla se okolo. Všude byly mříže. Čarodějnice Ellu chytla za ruku a hodila ji do jedné z cel. Otočila klíčem: „Tady si chvilku počkáš!“ usmála se a odešla. Ella seděla v rohu studené cely a přemýšlela, co s ní bude. Najednou ale uslyšela podivné zvuky, zvedla hlavu a zjistila, že před celou skáče žába.
Žába proskočila mezi mřížemi a zamířila k ní. „Co tu děláš?“ zeptala se jí žába. Ella nadskočila, protože nevěděla, že žáby umí mluvit. „Ty umíš mluvit?“ Zeptala se Ella té podivné žáby. „Jak sis všimla tak ano. Ale co tu děláš?“ řekla žába nepříjemným tónem. „Mě sem zavřela nějaká paní v černém.“ Ella dál přemýšlela o té půdě a úplně zapomněla, že tu žába je. „A chceš vědět, jak se odsud dostaneš?“ „Jo!“ Vyhrkla Ella. „Tak poslouchej! Ta čarodějnice, která tě sem zavřela se jmenuje Hromnice. A jestli chceš, tak ti přinesu ten klíč a můžeš jít ven.“
Žába tu byla cobydup. Klíč podala Elle a Ella odemkla a vyšla ven. „Musíš jít nahoru po schodech, potom rovně a doleva, tam je zadní východ. Venku jdi na to místo, kde ses objevila. Tam je to samé zrcadlo. Tak se opět přemístíš domů. Kdybys cestou někoho potkala tak řekni, že tě posílá Bahněnka.“ Ella šla přesně pode Bahněnčiných pokynů. Najednou slyšela kroky. Tiché, pomalé a plouživé.
Ella se rychle schovala za sochu, která tam stála. Okolo ní prošel prapodivný chlap, který měl dlouhé a bílé vousy. Zdálo se jí, že se na ni dívá, ale asi se mýlila. Došla k velikým dveřím a... A dveře byly zamčené. Ellu nenapadlo nic lepšího, než jít k oknu a vyskočit ven oknem. Naštěstí nebylo vysoko a tak se Elle nic nestalo. Šla na místo, kde se původně objevila. Viděla tam stát to samé zrcadlo. Přejela po něm prsty a zrcadlo zazářilo. Ella do něj skočila a objevila se na půdě.
Šla dolů, kde našla ustaranou maminku. „Kde jsi byla?“ Ella začala vysvětlovat, co se stalo. Mamka na ni koukala s otevřenou pusou. „Něco ti budu muset, Ello, říct.“ Ella seděla u stolu a obědvala. Mamka přišla a sedla si k ní. „Víš, Ello, něco ti musím vysvětlit. Mám sestru, jmenuje se Hromnice. Když jsme byly malé měli jsme se rády. Ale později, když Hromnice vyrostla, začala mě nenávidět. Odstěhovala se a postavila si veliký hrad. Naší mámě se to vůbec nelíbilo a tak nám udělala alespoň ta zrcadla, kterými se může cestovat rychleji a pohodlněji. Zrcadlo jsem dala na půdu a tak to vše zůstalo velkým tajemstvím.“
