Do ucha mi zazněl začátek písničky We Wish You a Merry Christmas a já věděla, že je čas vstát. Podívala jsem se na dnešní datum. Z kalendáře na mě koukala dvě čísla 24 a 12, takže je 24. 12. Super, už zase. Den, kdy se svým otravným bratrem zdobíte stromeček a následně mu musíš udělat místo na gauči, aby se mohl dívat na pohádky. Takže ty celý den prosedíš na staré nepohodlné židli. Mezitím si u stolu povídá babička, máma, táta a děda, kteří ti společně říkají, jak buď ty nebo brácha nebo lidi na ulici dělají něco špatně. Večer jsi donucena sedět s ostatními u stolu a následně koukat na další pohádky. To zní zábavně, že jo?

Když jsem se vyhrabala z postele, oblékla se a ustlala si, už na mě zezdola volala máma, kde jsem, že mám jít na snídani. Otevřela jsem dveře na chodbu, udělala krok a málem jsem narazila do vlastního bratra. Ten byl právě na cestě do mého pokoje, aby mě vytáhl z postele. Okamžitě se otočil a šel dolů. Já protočila oči v sloup a šla za ním.

K snídani byla ořechová kaše, teplé mléko a jablko. No dobře, alespoň něco, co mám ráda. Po snídani se brácha rozhodl, že bude všechny otravovat. Běhal kolem členů naší domácnosti s tím, že chce ozdobičky na stromeček, že ho bude zdobit. Super chvíle pro mě. Nikdo si mě nevšímá, tak bych se mohla vypařit. Už jsem byla nahoře, moje ruka sahala po klice mého pokoje a vtom zezdola zaznělo: „Eny, když už jsi nahoře, vylez na půdu, vezmi ozdobičky a pojď zdobit stromeček, ať je za chvíli hotový.“ No super, takže musím se Sebastiánem ozdobit stromek. Sebovi je 5 a mě 13, takže si to asi dovedete představit. To je samé En tohle, Eny tamto a tak dál. Ve skutečnosti se nejmenuju En ani Eny, ale Annie, jenomže En je kratší, proto mi tak většina lidí říká.

Sešla jsem dolů, v ruce asi 5 krabic s ozdobičkami. Položila jsem je na zem a už se k nim nahrnul Seba, hledající svoje oblíbené sněhuláky. Když je našel, hned je umisťoval na stromeček tak, aby byli všichni vidět. Já našla krabici s červenými a modrými koulemi a začala je umisťovat na strany a mezi sněhuláky.

Za hodinu byl stromeček hotový a oběd taky. Jelikož naše rodina nejí ryby, je k obědu vždycky vinná klobása a k večeři řízky. Vinnou klobásu nemusím, ale co už. Je to rodinná tradice, takže ji musím dodržovat. Všichni jsme si sedli ke stolu. V čele seděl děda, na druhé straně babička, já a mamka na pravé straně od dědy a naproti nám taťka se Sebou.

Takhle vypadá náš rodinný zasedací pořádek. Mamka a já jsme roznesly jídlo a poté si sedly k ostatním. Jakmile všichni dojedli, já a mamka jsme odnesly talíře a nastalo volno. Seba se rozvalil na gauči u pohádek, já trpěla na dřevěné židli a u stolu si povídali dospělí. Takhle ubíhalo celé odpoledne.

V šest hodin začala mamka vařit večeři. Večeře je asi nejlepší věc z celého dne. Já totiž miluju bramborový salát, jediný důvod, proč se ráno z té postele vyhrabu. No a řízky, ty jsou jenom třešnička na dortu, teda na salátu. Jelikož salát byl hotový a zbývalo jenom obalit a usmažit řízky, za 15 minut už jsme všichni seděli u stolu a před námi byly umístěny talíře s lákavě vypadajícím jídlem.

Obvykle večeříme až kolem půl osmé, ale na Štědrý večer je od sedmi hodin pohádka, kterou všichni musíme vidět. Jo, z toho důvodu jíme už ve čtvrt na sedm. No a aby toho nebylo málo, celý večer až do jedenácti jíme brambůrky a tyčinky a sýrové koule a kdoví, co ještě.

Když jsme dojedli, dopili a sklidili ze stolu, bylo třičtvrtě na sedm. Naše rodina je z Česka, jsme Češi, ale dárky rozbalujeme až 25. ráno. To je prosím taky taková tradice. Ale abych se vrátila zpátky do reality. Všichni do jednoho jsme si způsobně sedli na gauč a čekali na pohádku.

Netvrdím, že ta pohádka byla nějaký zázrak, ale byla docela pěkná. Usoudila jsem, že bude nejlepší čas přinést brambůrky, krekry a tyčinky a následně něco říct. Vstala jsem a zašla do kuchyně. Nádech, výdech, nádech, výdech. Vzala jsem dvě misky a vrátila se zpátky.

Stoupla jsem si k ozdobenému, svítícímu stromečku a začala: „Tak jo, můžete mě prosím poslouchat?“ Mamka ztišila televizi, brácha se na mě podíval a ostatní jen přikývli. „Chtěla bych vám něco říct. Není to úplně jednoduché, ale doufám, že to nikomu nebude vadit a smíříte se s tím. Já vám to chci říct už dlouho, ale nikdy nebyla vhodná chvíle. Ale k věci. Já jsem vám chtěla říct, no, že jsem na holky.“

Všude bylo ticho. Mrazivé, hrobové ticho. Čekala jsem, jestli někdo něco řekne, ale všichni přemýšleli. Nakonec začala mamka: „To je velký šok. A to pro všechny. Jsme rádi, že jsi nám to řekla, a budeme tě mít i tak rádi. Jsi člověk jako každý jiný. Hlavně buď taková, jaká chceš být, a nenech se nikým svrhnout ze své životní cesty. Vždycky budeš moje malá Annie.“ Podívala jsem se po ostatních. Babička a táta přikyvovali, jen děda vypadal nesvůj. „Dědo, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se ho. „En, já, no abych řekl pravdu, moc se mi to nelíbí, ale nic s tím neudělám. Teď mě omluvte, půjdu se projít.“

A zase to ticho. Proklaté, hnusné, trapné TICHO. Všechno vlastně zachránil Sebastián. „Maminko, začínají Tři oříšky pro Popelku, můžu televizi dát nahlas?“ Musím uznat, že nakonec není tak otravný. Docela jsem se bála, všem to říct, ale až na dědu to dopadlo dobře. No, s ním to proberu později. Alespoň, že máme klidný večer a nikdo na mě nekřičel. A když někdo bude něco mít, snad přijde.

Annie napsala poslední tečku, zavřela pero a zaklapla deník. Čas se blížil k půlnoci. Annie se zvedla, vzala deník, pero a sešla po schodech ze střechy na půdu a zpátky do svého pokoje. Nikdo ji neviděl ani neslyšel a ona se potichu převlékla a šla spát.