Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Exkurze do koncentračních táborů

    vydáno

    V deváté třídě jsem se svými spolužáky navštívila koncentrační tábory Osvětim a Březinka v Polsku. Exkurze byla zdařená a sluníčko nám celý den krásně hřálo.

    Vchod do tábora Osvětim-Birkenau., © archiv

    Tábory Osvětim a Březinka, Polsko
    Z tohoto místa jsem měla respekt již od doby, kdy jsem o něm slyšela poprvé. Již před návštěvou jsem si uvědomovala, kolik nevinných duší zde přišlo o život. Samozřejmě zde přišlo o život i mnoho vinných, ale těch bylo méně.
    Při téměř dvouhodinové cestě do Osvětimi nám byl přehrán dokument o koncentračním táboře. Dozvěděli jsme se tak o tomto hrůzostrašném místě více ještě před naší exkurzí. Poté, co řidič zaparkoval autobus, jsme vystoupili a namířili si to směrem k bráně prvního táboru. Zde jsme se seznámili s naším panem průvodcem a dostali jsme sluchátka a přístroje, které nám umožňovaly pana průvodce slyšet. Nebyli jsme totiž jediní, kteří sem přišli na exkurzi.

    Koncentrační tábor byl neuvěřitelně obrovský. Velitelem tábora v té době byl Rudolf Höss, který byl následně 16. dubna 1947 oběšen. Poláci ho oběsili čelem k táboru, aby se díval na to, co stvořil. Aby si uvědomil, že on je ten, který si již nezaslouží žít. Bylo nám řečeno, že jsou téměř všechny budovy rekonstruovány, ale jejich původní kostra byla zachována. Prošli jsme pár budov s opravdu rychlým výkladem a dostali jsme se k bloku 11, jinými slovy k bloku smrti. Chvíli jsem stála před budovou a váhala, zda chci jít opravdu dovnitř. Tento blok mi naháněl husí kůži a to až v neuvěřitelném měřítku. Když se lidé dostali do 11. bloku, již nikdy nevyšli. A dále, od této chvíle, náš průvodce mírně zrychlil tempo. Asi nás tlačil čas. Většinou jsem byla pozadu, některé místnosti jsem ani neviděla, protože jsem se bála, že se ztratím. Dostali jsme se i do plynové komory. Nebylo na ni nic zvláštního, prostě chladná místnost bez oken, ale když jsme z ní vyšli a já se dívala na ty další skupinky, jak tam hromadně pochodují, uvědomila jsem si, že takhle několikrát za den tam pochodovali i lidé, kteří z ní už však nikdy nevyšli.

    Po prohlédnutí Osvětimi jsme se pomalu přesunuli autobusem do Březinky. Zde jsme měli možnost spatřit obrovské nekončící koleje, na nichž denně jezdily vagony plné lidí. Lidí pochodujících na smrt. Viděli jsme trosky, kdysi obytných, domů a trosky jiných staveb. V Březince se dochovalo méně konstrukcí, spíše to byly pozůstatky něčeho, co zde kdysi stálo. Dále jsme si povšimli několika desítek přežitků někdejších spaloven. Na půdorysech těchto spaloven se tyčily opravdu jen komíny. Přešli jsme do místnosti, ve které spávaly děti. Jejich postele, nebo spíše dřeva, na kterých spali, byly položeny těsně k sobě a byly tří patrové. Přesněji řečeno, ti, kteří spali úplně dole, spali doslova na chladné zemi a spali ve strachu, protože kolem nich pobíhaly celou noc krysy, jež je okusovaly. Další dvě patra nepohodlných postelí byla dřevěná. Museli spávat alespoň po pěti přitisknuti na sobě. V této místnosti se mi ani trochu nelíbilo. Měla jsem pocit, jako by zde stále někdo byl a my mu právě narušili jeho soukromí. Zatímco nám pan průvodce vyprávěl, jak tady ty děti žily, a také to, že je hlídala kriminálnice, venku vál jemný vítr a to umožnilo vrzání dveří. Takový nepatrný detail mi lehce naháněl strach. Přesouvali jsme se tichým táborem téměř k východu. Poslední, co jsme navštívili, byly latríny a umývárny. Místo záchodů, které běžně známe, tady měli jen několik desítek děr vedle sebe ve dvou řadách. Na vykonání potřeby měli jen několik málo sekund a bylo jedno, zda jste byl muž, žena nebo dítě. V umývárnách byla dvě dlouhá koryta naproti sobě. Pan průvodce nám prozradil, že většinou tady ani voda netekla. Pomalu jsme se blížili ke konci.

    Z exkurze jsem se vracela unavená a zdrcená. Dozvěděla jsem se hodně nových a ošklivých věcí nejen o životě zajatců, ale i o nebezpečném chování věznitelů, Němců. Bylo to pro mne velmi naučné a trochu i nepříjemné, přesto si myslím, že toto historicky vzácné místo by jednou měl navštívit každý.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek ze 17. září 2018 v 18:48.
    Antiruf v něm napsal:

    Ahoj, je to smutné a to ještě nevime vše, co se dělo na Ukrajině /pojízdné spalovny lidí/ a v Rusku. Každý by měl znát trochu histori, která vychází ze skutečných událostí. A taky znát historii ostatních zemi. Je dobře vědět, kdo vlastně mluví pravdu. Díky za tvůj článek.

    Příspěvek z 12. září 2018 v 17:56.
    číča800 v něm napsala:

    Hezké. .. asi bych tam nechtěla.
    Popsala jsi to opravdu skvěle

    Příspěvek z 15. října 2017 v 7:33.
    buffy-forever v něm napsala:

    Dodnes nezapomenu, jak moje babička vypráví že když jí byli dva roky, její maminka s ní odjela k tetě a sama šla po kolejích k Osvětimi..tam ji chytli dva muži z Gestapa..naštěstí to byli poláci, takže jí přikázali rychle se vrátit..představa že kdyby tam stál Němec už by se nevrátila..:-E