Florbal je sport, který se hraje v hale na hřišti, které je ohraničeno plastovými mantinely o délce 2 m a výšce 0,5 m. Rozměry hřiště – nejmenší povolené rozměry jsou 36 m x 18 m, největší pak 44 m x 22 m. Je to sport, který se hraje s florbalovou holí (florbalkou) a s malým florbalovým míčkem, který je dutý a dírkovaný.

U brankářského vybavení, což mám já, se používá sportovní oblečení, suspenzor, chrániče kolen, brankářské kalhoty, vesta, dres, maska (helma), brankářské boty a chrániče loktů, ale ty mně přijdou zbytečné. Dá se chytat i v normální sálové obuvi, ale je to lepší s tou florbalovou.

A teď k tomu, jak jsem se k tomu dostal. Začalo to před pěti lety, kdy jsem mamce řekl, že chci hrát florbal. Po asi týdnu přemlouvání jsme se sebrali a šli koupit florbalku. Rok jsem hrál jenom tak pro zábavu a nehrál jsem za žádný tým. Asi po roce jsem se začal zajímat pořádně a začal jsem chodit na florbalové tréninky s dorostenci. Za tři roky, co jsem chodíval na tréninky, jsem vyzkoušel všechny pozice (útok, obrana a brána).

Útok: Tam to bylo takové, že jsem byl dobrý ve střele na bránu. Měl jsem tvrdou a přesnou střelu, jenomže jsem u míčku nebyl moc dobrý, tak jsem šel zkusit obranu.

Obrana: Tam to bylo takové, že jsem si ten míček dokázal pokrýt, aby mi ho nikdo nesebral, ale problém byl takový, že jsem byl moc agresivní ve hře a protivníky jsem házel za mantinel. To byl potom problém, protože bych pořád seděl na lavičce a náš tým by byl oslabený, tak jsem zkusil bránu.

Brána: To byla konečně pozice, která mi sedla a šla mi, tak jsem u ní zůstal.

A jak to vlastně začalo, když jsem si našel vhodnou pozici, která mně bavila?
Pátý rok, co jsem hrál florbal, jsem začal chytat za SK Snipers Slavičín. Byl to první rok, co naše město začalo hrát florbal závodně. Já jsem dostal tu možnost si zachytat za tento tým. Po prvním zápase, co jsem odchytal, mi hlavní trenér řekl, ať za ně chytám dál, že jsem neskutečně dobrý. Pokračovalo to tak, že jsem začal jezdit na turnaje s týmem a tým si začal uvědomovat, že já jsem ten, co je na tom hřišti při zápase drží, aby neprohráli.

Asi po osmém turnaji za mnou začali chodit trenéři z ostatních týmů, jestli bych nechtěl chytat za ně, jelikož jsem podle nich nejlepší brankař naší celé ligy. Moje odpověď ale zněla: „Nene, nezlobte se, ale já jsem stále žák základní školy a měl bych problémy se dostavit.“

Nyní chytám pořád za SK Snipers Slavičín a jsem za tenhle tým neskutečně rád. A jelikož bude za chvíli konec sezóny, tak bych vám chtěl něco sdělit – zamyslete se nad tímto sportem a zkuste příští rok začít taky. Možná to nevíte, ale může to být váš skrytý talent. Třeba se někdy na zápase potkáme, jsem brankář SK Snipers Slavičín s číslem 33.