Alíkovina

Friend zone

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Ráda bych vám řekla svůj příběh a ano, týká se friend zone. Možná ale jinak, než čekáte.

Ostrov zamilovaných (obálka knihy), © BB/art

Tento příběh začal v páté třídě.

Na základce se mnou chodil do třídy jeden kluk, říkejme mu třeba Adam. Adam byl fajn, bavila jsem se s ním i jeho kamarády normálně ve škole. Upřímně mi vadí lidé typu: fuj, holka! fuj, kluk!. Pak mi několik kluků začalo říkat jeho příjmením.

Samozřejmě mi to docela vadilo, ale co, ignorovala jsem je. Pak jsem si s ním začala psát. Psali jsme si opravdu hodně a se vším se svěřovali jeden druhému. Věděla jsem o něm vlastně všechno. Například i to, že se mu líbí moje kamarádka.

Tak jsem pro něj vyzvěděla, že ona ho má také ráda. Ale on jí to nakonec neřekl, takže z toho v tu chvíli nic nebylo. A já jsem začínala mít pocit, že k němu něco cítím. Pak se nějakou dobu nic moc nedělo, jen jsme si psali.

A ke konci školního roku se mi opravdu začal líbit dost. Ale jemu se pořád líbila ta moje kamarádka, tak jsem na sobě nechtěla nechat nic znát. Pořád jsme se tak nějak pošťuchovali a tak, a hlavně on byl jediný kluk, který ke mně byl milý. Pak nastal konec roku, já šla na gympl, on zůstával na základní.

Přes prázdniny jsem se smířila s tím, že mě nechce a zvládala jsem to. Tedy, občas jsem měla takové ty stavy, že on je to jediné, co miluji a že ho nikdy nebudu mít atd. Prostě mi připadal úžasný. No, a druhý den jsem měla pocit, že nestojí za nic. Po prázdninách se mu sice už nelíbila moje kamarádka, ale měl rád nějaké jiné holky.

No, a pak mi jednou řekl, že se mu líbím. Několikrát mě pozval ven a já bych šla, ale něco do toho vlezlo. Jednou mě doprovázel domů, ale byl tam i jeho kamarád. Takže nic.

Líbila jsem se mu, ale moje city k němu se časem změnily. Neměla jsem ho tak ráda jako tenkrát, přesto se mi trošku líbil. A pak nastal další zlom. Řekl mi, že by ode mě chtěl slyšet, že ho mám ráda.

Já mu řekla: Copak nemám? On, že vědět to a slyšet to, je něco jiného, a já že mu to tedy řeknu, až se sejdeme. A ještě, že mám stejný přání. On na to nic. Tak jsme se tedy sešli, jenže já mu neřekla, že ho mám ráda, protože na to nepřišla řeč.

Později jsem se mu omluvila, že jsem na to zapomněla. On, že je to ok. A pak přišla moje osudová chyba. Nechala jsem se unést, a řekla mu, jestli mi i on splní moje přání. A on, že mě příště obejme a řekne mi to.

V tu chvíli mi to došlo. Nemiluji ho. Možná se mi trochu líbí, ale nemiluji ho. Možná, kdybys se vše stalo dřív, mohli jsme spolu chodit. Ale moje city se vážně hodně změnily. Ale nemůžu mu říct, že ho nemiluji, dostala bych ho do „friend zone“. V takovéhle situaci jsem ještě nikdy nebyla, nevím, co dělat. Nemám tušení, co dělat, nepřežila bych, kdybych o něj přišla.

 Z tohohle příběhu nikdo nebude poučený. Potřebovala jsem se vyzpovídat, a to jsem udělala. Ale prosím vás o radu. Má-li s tím někdo zkušenost, prosím, pomozte mi.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (6)

Příspěvek z 14. června 2018 v 17:29.
Gattina v něm napsala:

a rozjíždí...

Příspěvek z 14. června 2018 v 15:36.
_kebaba_ v něm napsala:

Zajimavy pribeh:/

Příspěvek z 14. června 2018 v 7:24.
Gattina v něm napsala:

Zase vytahujeme starý článek a diskuze se p o m a l u rozjíždí...