Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Garpíškoviny aneb Bibi a čtyři kočky

    vydáno  •  Zvířata · Knihy · Předškolákům · Rodina
    Zatímco v některých rodinách dělají všechno pro to, aby práh jejich bytu nepřekročil jediný zvířecí chlup, u Nesvadbů je to přesně naopak. Prostorný dům v Měchenicích, kam se před pár lety z Prahy přestěhovala Barbara Nesvadbová se svou dcerou Bibi a maminkou Libuší, je přímo rájem domácích mazlíčků.

    Napsala Babara Nesvadbová, © archiv

    Dosud Barbara Nesvadbová psala jen knihy pro dospělé. Ale teď se rozhodla napsat také něco, co by mohla číst její dcera Bibi. Téma se nabízelo téměř samo – společný život s domácími mazlíčky, tedy hlavně psem Garpem a bandou koček všech barev a vlastností.

    Kniha se jmenuje Garpíškoviny aneb Bibi a čtyři kočky. Zábavným způsobem nechává čtenáře nahlédnout na výhody i nevýhody bydlení s větším počtem zvířat. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem knihy je zlatý retrívr Garp. Proto vše začíná tím, jak přišel na svět.

    Vše co se kolem něj děje, komentuje ze svého, psího pohledu. Třeba i to, proč znovu a znovu žral namalovaná velikonoční vejce a proč má tak rád své kočičí přítelkyně. Ano, je to tak, tenhle dobrácký pes se díky své náklonnosti ke kočkám stal pro celou ves kočkomilem.

    Kniha je plná rozpustilých obrázků výtvarnice Petry Vykoukalové. Určitě vás pobaví myš podobná drakovi, kočka jako boxer v ringu nebo kůň s kotětem na hlavě. Na rozdíl od většiny knih mají Garpíškoviny ilustrátorky hned dvě. Kromě ilustrací Petry Vykoukalové v ní totiž najdete také obrázky Bibi Nesvadbové. Tím, jak byla od narození obklopená zvířecími kamarády, tak se stále častěji stávali námětem jejích obrázků.

    zlatý retrívr

    Je to plemeno psů vyšlechtěné ve Velké Británii a řazené mezi retrívry. Zlatý retrívr je obecně klidný, přátelský a vyhledávající společnost lidí a jiných psů pro své rozpustilé hry, které ho baví v každém věku. Má dobré plavecké schopnosti a hustou nepromokavou srst, což je plně využito při lovu kachen či jiného vodního ptactva. Jedná se o psa, který se vyznačuje velkou ochotou pomáhat lidem, a proto se také využívá jako canisterapeutický a asistenční pes. Zdroj: wikipedia.cz

    Pes Garp se zamiloval do kočky jménem paní Robinová.

    Ukázka z knihy Garpíškoviny aneb Bibi a čtyři kočky

    Zrzavé zlobivé kotě

    Byla to náhoda. Nevěřím na ně. A ani si nemyslím, že na obloze padají hvězdy a já si mohu něco přát. To je nesmysl. Jenže tohle opravdu byla náhoda. Jen nevím, proč si tahle náhoda vybrala zrovna mne.

    Střední si našla novou zálibu. Rozhodla se, že Malou naučí jezdit na koních. Zřejmě se jí zatmělo před očima. Zapomněla, že kůň je velké zvíře, že když dítě padne pod jeho kopyta, může se nepěkně zranit. Její úzkostlivost si dala prázdniny a ona měla před očima jen obraz, jak spolu s Malou cválají místními lesy, jako dvě Popelky. Jak je velká, tak je naivní. Hodila by se do nějaké pohádky. Třeba o strašidlech...

    Střední se rozhodla svoji představu romantických vyjížděk splnit co nejdříve a začala nás s Bibi vodit dvakrát týdně do místní jízdárny. Koňáci jsou zvláštní lidé. Vadil jsem jim já. Vadila jim Bibi. Vadila jim Střední. Ta se ale rozhodla atmosféru ignorovat a s čím dál tím víc nucenou familiérností nasedávala na koně a obdivovala lesní borůvky. Prý ze hřbetu koně vypadaly jinak, než z pohledu člověka. Prý... No nevím. Možná by měla zkusit chodit po čtyřech, jako pes. Třeba by konečně přestala básnit.

    Když jsme do stájí přišli pošesté, všude byl nebývalý ruch. Běhala tam smečka malých uňafaných teriérů. "Chyťte je, chyťte jeeee." Křičeli dospěláci. Ti malí šílenci se nedali odvolat. Všimnul jsem si, že mají zkrvavené pusy.

    Hrozný masakr se tam to odpoledne odehrál. Ty mrňavé, agresivní, nedospělé příšery, pět jich bylo, přišly na víkendovou vyjížďku. Místo, aby následovali svého pána do lesa, rozhodli se zakousnout kočičí rodinu. Masakr.

    Když jsme přišli k Bibčině kobylce. Lili se jmenovala, tak nás ani nepozdravila. Ani se nehla. Jen stála a tiše oddechovala. Na hlavě jí totiž sedělo malé, zrzavé koťátko.

    Nevím, kde vzalo sílu vyskočit Lili na hlavu. Bylo docela malinké. Nevím, proč ho Lili ochránila, neshodila. Nevím. Jen vím, že ho Střední pomalu, něžně vzala do dlaní a podala Bibi do náruče. Pak pohladila a pochválila Lili. A pak jsme odjeli. Hodiny Koňování skončily. Nebudeme chodit na místa, kde jsou jatka běžnou událostí. Zapomněl jsem vám totiž říct, že ty mrňavé teriéry nikdo ani nepokáral. Svět není vždycky hezké místo k bytí. A na některá místa není radno se vracet. Kotě pojmenovaly Kiki. Podle kočičky z Modroočka.

    Kiki se ubytovala v kuchyni pod postelí. Všeho se bojí. Klasika. Známý scénář. To už umím. Zítra ji vytáhnu a všechno bude zase dobré.

    Psi, jak já se mýlil. Asi jako každý, kdo si je vývojem situace předem jistý.
    Kiki vylezla sama. Zcela bez protestů se nechala odvézt na veterinu. A za naprostého klidu se zase vrátila. Ani kvík. Ani zaplakání. Nic.

    Ukázka dvoustrany z knihy Garpíškoviny.

    Její mlčení není její jediná divná vlastnost. Má ještě jednu. Všechny nenávidí. Bije paní Robinovou i Chlupa. Stačí, aby se k ní kdokoliv jen přiblížil, hned ho sekne. Nemá vůbec žádnou úctu. Ani strach. Bije i Bibi. Dokonce i Velkou a Střední. Jediného, koho snese, jsem já. Pravidelně si hraje s mým ocasem. Psi, já mám božskou trpělivost. Skáče po mně, jako bych byl nějaká papírová myšička na provázku. Také za mnou všude chodí. Nenechá mne samotného ani občůrat rododendrony. Všude musí být. Ale nikdy na mne nemluví,

    Když sekla Bibi do tváře navrhla baba, že ji vrátíme do stáje. Střední, velice na Kiki rozlobená, s desinfekcí v ruce, začala odporovat. Že to nejde, že co by řekl Malý princ. Přece jsme se jí jednou ujali. Nemůžeme ji jen tak vrátit.

    Snažil jsem se s Kiki promluvit. "Hele, ty, malá, já bych přece také mohl kousnout do tvého kožíšku, když mne neba, že mne drápeš do ocasu. Nejsem žádná kočičí hračka. Ale neudělám to. Mám úctu k tomuhle domu. A k jeho zásadám. Tady si neubližujem. Když už ses jednou přistěhovala, pak dobře, kašli na ostatní kočky, nemusíš se s nimi kamarádit. Ale musíš být slušná k lidem, kteří tě krmí." Její odpověď byla jako Kiki sama. "Milý Garpe, já nemusím vůbec nic." To řekla s naprostou samozřejmostí a zakousla se mi do ocasu.

    Nepozdraví, když vejde do místnosti. Čůrá, kde ji napadne. Rozhryzává Bibči hračky. A chrápe. Rozhodl jsem se, že hned zítra začnu s převýchovou.
    Druhý den ale Kiki nepřišla domů.

    Zprvu se nikdo neptal. Nechyběla nám. Až večer, při krmení koček si Střední všimla, že Kiki chybí.

    Druhý den při snídani už začala být Střední nervózní. Kiki se stále neukázala. Nakonec ji Velká našla schoulenou u tůjí. Měla prokousnuté dvě nohy. Krve z ní vyteklo, že prosakovala nejen záhony, ale i přilehlým mechem. Střední ji hned naložila do auta. Směr veterina Zbraslav. Jeli jsme všichni. I baba. I Bibi. I já.

    "Měla byste ji nechat uspat." Bibi sice nerozuměla, o co se jedná, ale hned se rozplakala. "Neumíte ji zachránit, pane doktore?" Prosila Střední. "Mohu zkusit operaci. Měla by pak dvě železné nohy. Ale výsledek vám nezaručím. Bude to dlouhá operace. Dlouhá rekonvalescence. A bude to velmi drahé." Střední se mi podívala do očí. Visel jsem jí na rtech. "Tak operujte." Řekla konečně.

    V čekárně jsme strávili čtyři hodiny. Psi, mně se chtělo tolik čůrat. Ale bylo mi to trapné. Přece nemůžu otravovat s čůráním, když jedné mojí kočičce jde o život.
    Doktor vylezl z operačního sálu úplně zpocený. "Snad se to povedlo." Hlesl jen. "Ale bude záviset na ní, na jejím těle. Jak se kov chytne. A taky na vás. Jak ji dokážete uhlídat."

    Kiki jsme si směli odvézt z nemocnice až po týdnu. Každý den jsme ji chodili navštěvovat. Vždy se na nás dívala skrz kapačky skelným pohledem a vždy tiše plakala, když jsme odcházeli. Po nekonečných sedmi dnech jsme ji konečně směli odvézt domů. Byla strašně vyhublá. Ležela na boku, jako bez života. Bibi ji hladila a zpívala jí ukolébavky. Kiki se ani nehla. Normálně by ji sekla, nebo by aspoň zasyčela. Tentokrát nic. Vůbec nic.

    Její letargie mne děsila. Střídali jsme si u ní služby. Lidé ji nosili na záchod, krmili ji brčkem, já ji olizoval. Spávali jsme s ní. Šest měsíců. Půl roku. Každé tři dny jezdila na převazy. Vždy plakala. Vždy.

    Po nejdelším půl roce mého života se konečně postavila na vlastní nohy. Tedy jen na tři. Zadní, pravou používat neumí. Navždy bude kulhat.

    Mnoho věcí se ale změnilo za těch pár měsíců. Kiki už lidi snáší. Řekl bych, že si jich dokonce i váží. Když se nedívám, olizuje třeba Velké ruku. Přede mnou by to neudělala, to je jasné. Ale tajně jim věnuje tolik lásky, kolik jen umí. Koček si nevšímá. No, aspoň, že už je nebije. A co se týče mne? Mne už nemiluje jako otce. Ani jako bratra. Ale je mým nejlepším kamarádem. Hlídá se mnou dům. Vždy, když se v noci něco šustne, ona jde první. Ví, že jsem bázlivka. Což ona jistě není. Ona je rozený pirát. Vždycky řekne "Garpe, jisti mne, jdu to omrknout". A vydá se do sklepa klidně i za bouřky. Jsme si opravdu hodně blízcí, vždyť jsme také stejné barvy. Jen jednu věc mi nikdy neřekla. A tvrdí, že mi to ani nikdy neprozradí. Nevymámil sem z ní, který pes jí ty nohy prokousl. Nemyslím, že by netoužila po pomstě, ale ví, že kdybych věděl, kdo to byl, že bych ho zabil. A stájová Kiki se ve velké bílém domě naučila, že volba násilí není dobrá cesta životem.

    Další zajímavé články:

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 9. listopadu 2010 v 19:54.
    verunka-14 v něm napsala:

    ..taky...

    Taky tu knihu chci!!!2574

    Příspěvek z 8. listopadu 2010 v 17:40.
    __auto__ v něm napsal:

    jojo

    ahoj7