Máme doma dva greyhoundy. Přesněji fenky z Irska, kde běhaly na závodní dráze. Jsou dost unavené životem, ta jedna se celkem bojí. Jmenuje se Aislin a má na hlavě jizvu, zřejmě ji bili. V Irsku, ale i v jiných zemích běhají greyhoundi dostihy. Pro ty, kdo je nezná, tak jsou to velcí chrti. 

Hned jak se narodí, tak vyberou z vrhu nadějná štěňata, která by mohla závodit dobře a ty ostatní okamžitě usmrtí. Pak je od štěňátka učí běhat na dráze. K výcviku se přistupuje drsně. Psi jen běhají, nic jiného nedělají, pak je zavřou do špinavých kotců, nasypou jim trochu granulí a tím to hasne. Žádná péče, žádné mazlení. Když asi po 4 letech závodění a vrhnutí několika štěňat přestanou podle majitelů plnit funkci, protože už jsou moc „staří“, tak je odvezou do stanice smrti, a když si je nikdo do měsíce nevezme, tak je usmrtí.

Alespoň dostanou malou šanci. Když k nám tyhle dvě holky přišly, neuměly chodit po schodech. Neznaly schody, vysavače, televizi a ostatní věci. Venčily se vevnitř. Neumějí si hrát. Jedině, když s nimi jdeme na procházku na louku a kolem běží králík, snaží se nám vytrhnout a běžet za ním. Tak to u nich chodí.

Když jdou domů, napijí a nažerou se a jdou do pelechu. Není s nimi moc velká zábava, ale přeci jen lepší, aby dožily, než aby byly mrtvé. Pořídili jsme si je z nadace Chrti v nouzi.

Je dobře, že jiní se starají o tahle zvířata, ale nechápu, proč by měli. Kdyby greyhoundi nezávodili, nic takového by nepotřebovali. Jejich majitel v nich ale vidí něco jako stroj na peníze. Stroj nefunguje, zabít! 

Prosím, pokud přemýšlíte o pejskovi, vezměte si ho z útulku. Pejsci chtějí naději a domov.