Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Harry Potter

    vydáno  •  Knihy
    Z očí do očí.

    Z filmu Harry Potter a Relikvie smrti - část 2, © Warner Bros / kinobank.org

    Harry se už celé čtyři týdny prohrabával obrovskou knihovnou a nikdo mu zatím nevěnoval pozornost. Příchod Erisedských se nezadržitelně blížil a všichni obyvatelé města byli jako u vytržení. Harry se tedy nepozorovaně mohl zasvěcovat do tajů zatuchlých a prastarých knih a osvojoval si umění jejich autorů. Netrávil však všechen čas v knihovně, i když se snažil a užitečná kouzla hodně pomáhala, neměl ani zdaleka takovou vytrvalost jako Hermiona. Nevydržel celé dny prosedět a tak se často procházel po městě a navštěvoval i jiná zajímavá místa.

    Často se potkával s Hobblerem, někdy dokonce tak často, že mu to začalo být i podezřelé, ale nikdy se těmto docela přátelským chvílím nebránil. Vedli spolu sáhodlouhé rozhovory o tomto světě a Hobbler mu ho ukazoval z trochu jiné stránky, než mohl poznat sám nebo mu jej nastínila Nanna. Bavili se o všech možných zvyklostech, ale také o záporech místních lidí. Harry se moc rád dovídal věci, které z jiných zdrojů získat nemohl. K pláni Věčné smrti se však nikdy nevraceli, jen jednou na ni došla řeč a Harrymu to od té doby nedalo spát. Seděli spolu v knihovně a Hobbler vybíral tituly, které mohli Harryho zajímat. Někdy ho i sám učil a doplňoval mu vzdělání o mnoho užitečných a v Harryho světě dávno zapomenutých kouzel, někdy mu prostě jen doporučil knihy. Jakoby věděl, o co Harrymu jde a chtěl mu být co nejvíc nápomocný. „Narozdíl od zvěromágů, metamorfomágové se své umění nemohou naučit, ale obě tyto schopnosti měly stejný počátek.

    Někdy ve třetím století dělali současně, avšak naprosto nezávisle na sobě, dva kouzelníci pokusy a jednomu z nich se příliš nevydařil. Tenkrát vše zkoušeli vědci na sobě. Jeho lektvar mu sice dodal schopnost měnit libovolně svůj vzhled, nikdy se mu však nepodařilo udělat další dávku. A k tomu ještě jeho potomci zdědili tuto moc po něm a trochu se nám za ta století namnožili. Proto jich je dnes tak málo a dalo by se říct, že jsou to všechno jedna rodina. Tomu druhému čaroději se však pokus povedl a jeho sepsaný postup používají kouzelníci doteď. Celých sedmnáct století se podle něj učí přeměňovat v jakékoliv zvíře. Nikomu se však zatím nepodařilo přeměnit v kouzelné zvíře, na to náš magický potenciál nestačí.

    Tedy vlastně znám jednu výjimku - podle některých nepodložených, zdůrazňuji nepodložených, zpráv se Ten-o-kterém-se-nemluví uměl přeměňovat v hipogryfa, ale podle mě je to jen výmysl.“ Harrymu výraz Ten-o-kterém-se-nemluví silně připomněl jeho domovinu. Připomněl mu Voldemorta. Takže i tady mají své noční můry. Jenže Harry rád nazýval věci pravými jmény a nedalo mu tedy, aby se nezeptal. „Grindelwald, ale myslím, že ti to na nic nebude. Není důležité jméno, ale skutky.“ Ale Harrymu to podstatné připadalo, jméno mu totiž nebylo neznámé. „A on se dostal ven?“ „Už jsem ti přeci říkal, že ano. Ale myslíme si, že se tím velmi oslabil po tělesné stránce. Rozhodně tam už nežil dlouho a nedokázal napáchat tak velké škody jako tady. Ale nenašli jsme všechny jeho zápisky a náčrtky (těch pár co jsme objevili je uschováno a střeženo tady v knihovně). Proto máme tušení, že většinu poznámek i svých knih si vzal s sebou a někdo je pak mohl objevit. Třeba jich taky mnoho dalších sepsal a sám učil nějakého svého následníka. O tom se můžeme jen dohadovat a doufat, že tomu tak není, protože by to mělo nedozírné následky.“

    „O čem byly ty jeho zápisky?“ „Bohužel, i kdybych chtěl, tohle ti vyzradit nemohu. Jen pár lidí k nim má přístup, jenže já nejsem jedním z těch vybraných jedinců. Ale myslím, že by tě nijak zvlášť nezaujaly, podle všeobecných informací se, aspoň tedy v těch nalezených, zabývá nepříliš atraktivními tématy.“ Ale Harryho zajímaly, měl totiž silné tušení, že Hobbler se v jednom svém tušení nemýlí. Když se už o samotě svého pokoje přehrabával hromadou knih, spřádal plány, jak ty spisy získat.

    Bolelo jej celé tělo, každá šupina, každý sval, každá jedovatá žlázka. Ale nestěžoval si... byla to jeho chyba... neměl zaútočit. A pak by ho Pán nemusel trestat. Ale když on už to nemohl vydržet...byla tak blízko... bezbranná, chutná, čerstvá... dokonalá oběť... A teď pořád cítí jeho přítomnost... jeho kouzla... Pán si ho pojistil, aby se to neopakovalo...a udělal dobře. Kdyby mu teď Pánova magie nebránila, nedokázal by se ovládnout a hned by se vrhl na další členy té prašivé rodinky... ach, jak jsou teď blízko.. ideální cíl, když naprosto netušící prochází kolem...Vrhnout se na ně?!...Pán to zakázal... Nezjistí to...Potrestá nás... Nebude vědět za co... Dlouhou temnou noc prořízlo bolestné zasyčení právě v okamžiku, kdy trojici postav z nichž jedna kulhala, ozářilo světlo měsíce. Měsíce v úplňku. Harryho probudilo hlasité bouchnutí dveří a ani se ještě pořádně nestačil vzpamatovat z dalších nepříjemných snů, když už s ním někdo silně lomcoval. „Okamžitě stávej a obleč si to nejlepší, co máš ve skříni. Už přijeli!“ Nanna se ještě ujistila, že opravdu vstane z postele a pak se vyřítila ven z pokoje stejně rychle, jako přišla.

    Harry neochotně otevřel skříň a jal se prohrabávat její obsah. Vybral ten nejslušivější hábit, který tam našel a ne zrovna nadšeně se do něj nasoukal. Rozhodně nesdílel takové nadšení jako všichni místní obyvatelé, že se Erisedští vrátili, ale zdál se být s tímto postojem jediný, tak raději nechtěl nikoho popudit. Vyšel z domu a připojil se k jásajícímu davu, který mířil ven za město. Našel mezi těmi všemi vyšňořenými lidmi Nannu a kráčel Erisedské přivítat po jejím boku. Dav lidí se hrnul po široké ulici a trvalo ještě dlouho, než se vynořil z města. Tu dobu Harry využil k tomu, aby si ujasnil pár věcí.

    „Říkala jsi, že přicházejí každých deset let?“ snažil se překřičet jásající zástup domorodců. „Ano, každé desetiletí se k nám o úplňku vracejí,“ odpověděla nezúčastněně. „Přesně o úplňku?“ „Přesně o úplňku.“ „Dneska je tedy úplněk?“ „Pokud přišli, pak tedy úplněk je. Tady to nepoznáš, ale z výpočtů a všelijakých pokusů můžeme stanovit, kdy je úplněk na Zemi. A v jeden takový den přicházejí Erisedští.“

    Harryho jakoby něco praštilo do hlavy, zůstal stát uprostřed ulice, ale nekompromisní zástup ho strhl zase s sebou. Dostal se znovu k Nanně a ověřil si své tušení. „Plyne tu čas stejně rychle jako na zemi?“ „Ano, to plyne.“ „Takže dnes je na zemi úplněk a před měsícem byl taky?“ „Co je to s tebou, Harry? Stalo se snad něco?“ začalo být Nanně jeho chování podezřelé. „Ne, nic se nestalo, jen mě to zajímá. Takže mám pravdu?“ snažil se to zahrát do autu. „Samozřejmě, že je to tak,“věnovala mu ještě jeden zkoumavý pohled a pak se už zase věnovala svému cíli. Harry šel stále vedle ní, ale nijak si už neuvědomoval své okolí.

    Takže ty sny... nejsou jen sny? Z jeho zadumání ho vytrhlo náhlé zastavení davu, když došli na kraj města. Všichni obrátili hlavu stejným směrem, tak i Harry stočil svůj pohled na týž stranu. Díval se na konec údolí, kde se k nim blížily zhruba tři desítky běloskvoucích jednorožců se sklopenými křídly. Kráčeli k nim hrdým krokem, hlavu s rohem vztyčenou a vydávali tak silnou zář, že mnoho lidí si muselo zakrýt oči dlaněmi, než si na ni přivykli. Harry nevěděl, na co se má koukat jako první - jestli na dospělé jedince, kterých byla ve stádu převaha, nebo na dvě zlatá mláďata, která cupitala se stejnou vznešeností jako jejich rodiče vedle nich. Když se ještě víc přiblížili, Harry najednou pocítil zvláštní útěchu, čistotu a mocnou bílou magii, vycházející z těchto tvorů.

    Měl největší chuť před nimi padnout na kolena, jako to udělali mnozí vedle něho, jelikož si připadal vedle těch zářivých bytostí tak maličký! Zůstal však stát na místě, kam ho přikoval prostý fakt. Jedno z mláďat se na něj podívalo! Ze stovek okolo stojících lidí si vybralo právě jeho! A nejen, že přes něj přejelo zrakem, jednorožcovi oči se hluboko zavrtali do jeho zelených a Harry se v tom pohledu začal ztrácet. Upadl do zajetí nebeské modři a pocítil takový příval bezpečí a lásky, jako snad ještě nikdy. Hlavou mu neskutečnou rychlostí projel celý jeho život. Ocitl se v dávno zapomenutých dobách. I ve věku, který nastane až za tisíce let po něm. To celé proběhlo během několika vteřin. Dlouho tak hleděli na sebe, když nakonec jednorožec svůj pohled stočil jinam.

    Harry byl však pořád jako v transu. Vůbec si pak nepamatoval, jak ho zpívající a tančící dav strhl s sebou, když doprovázeli jednorožce do překrásného údolí, které jim lidé pečlivě připravili. Ani jak se spolu s jásajícím zástupem dostal do jídelny, kde u jednoho bohatě prostřeného stolu všichni zasedli a hodovali do pozdního večera. A už vůbec si ráno nemohl vzpomenout, jak se potom dostal do své postele. „Harry, vzbuď se! Už je skoro poledne!“ Hlava se mu točila jako na kolotoči, a když mu někdo ještě zařval do ucha nějakou větu, myslel, že se mu snad rozskočí.

    Jedna sprcha to však spravila a do jídelny za svým budičem - Nannou se dostavil už v celkem dobrém rozpoložení. Po cestě potkával samé usmívající se lidi, což byl velký opak těch zádumčivých trosek, které vídával ještě před včerejškem. „Musíš nás pochopit, Harry. Erisedští nám svojí mocí dokáží znovu dodat nějaký ten optimismus a chuť k životu, proto takové očekávání jejich příchodu. Bez nich bychom byli jen prázdné skořápky. Ty bys ale také měl něco cítit, ne?“ Měla pravdu, Harry dokázal v sobě rozeznat neznámý pocit bezpečí a pohody, zřejmě to ale pro něj nebyl takový rozdíl od normálu, jako pro ostatní. „Co se teď vlastně bude dít?“zeptal se po chvíli mlčenlivého přehrabávání se snídaní. „No, na programu je několik představení na počest Erisedských, divadla, koncert a mám takový pocit, že na večer je přichystaný ohňostroj. Bude se ti to všechno líbit, jsme zruční v mnoha kouzlech, zábavního odvětví nevyjímaje.“ „Takže celý den se všichni nehnou z divadla? To nepůjdeme už k jednorožcům?“

    „Tak zaprvé, nejsou to jednorožci ale Erisedští jednorožci. Dávej si na to pozor, někteří lidé by to mohli brát jako urážku. A za druhé, máš vlastně pravdu, v divadle bude tolik zábavy, že nikdo ani nebude mít nutkání odtud odejít.“ „To opravdu už jednoro - ehm, Erisedské dneska neuvidíme?“ „Ne, obávám se, že ani dnes ani pár dalších dnů. Mají rádi své soukromí a jsou až přespříliš laskaví, že se pravidelně vracejí do města (což je proti jejich založení), natož abychom po nich pořád pokukovali.“

    Harry se zklamaně zabořil do své židle a pustil se do své snídaně-oběda, když kolem něj právě prošel Hobbler. Bylo to něco tak nezvyklého, že se objevil na veřejnosti, že na jeho pozdrav jen stěží odpověděl a už vůbec si nevšiml, jak zněl odměřeně. Hobbler prošel kolem něj a usadil se o několik stolů dál. Když se Harry znovu otočil na Nannu, tvářila se poněkud zaraženě. Otočila se na Hobblera, jakoby se chtěla ujistit, zda-li je v doslechu.

    „Ty ho znáš?“ zeptala se potichu Harryho. „Je na tom snad něco špatného?“ odpověděl jí Harry otázkou. „Ne, ne, to samozřejmě ne. Jen... měl by sis na něj dávat pozor. Má pověst podivína a samotáře, nikdo ho tu pořádně nezná a to už je zde hezkou řádku let. Prostě si dávej pozor.“ „Ale mě se zdál docela v pohodě, když jsem se s ním bavil,“ oponoval jí Harry. „To je docela možné, jenže nikdo neví, co se z něj může vyklubat.“ Dál už se k tomuto tématu nevraceli, ale Harry párkrát nemohl odolat pokušení, sledovat Hobblera pohledem. „Proč mi vůbec pomáháte?“ otázal se Harry, pohodlně usazený v bezpečném přítmí knihovny. „Jak to myslíš?“ odvětil mu Hobbler, sedící v křesle naproti něj. Polední odtažitost rychle zmizela a on se k Harrymu choval stejně jako dřív. „Proč tohle všechno děláte? Sedíte tu se mnou, učíte mě, vybíráte mi knihy... Proč?“

    Hobbler chvíli mlčky přemýšlel než Harrymu odpověděl: „Už jsem ti to přece jednou řekl: nechci aby ses zkazil. Nemohu mít zapotřebí, aby se tu objevil další hňup, který nevidí dál než na špičku svého nosu.“ „A proto jste mi ukázal Oira Nuru, jenže proč tu se mnou pořád jste? Tohle už nemá nic společného s mou ,záchranou‘...“ oponoval mu Harry. „Máš pravdu, tohle dělám pro něco jiného,“ souhlasil po momentu zamyšlení starší muž, „ale ten důvod jsem ti už také naznačil.“ Harry na něj nechápavě chvíli hleděl, po chvíli nad něj však převládlo tušení, které měl už dlouho. „Vy víte, proč tu jsem, že ano?“ „Poznal jsem to hned, jak jsem ti ukázal západ. Díval ses na něj zapáleně, s jiskrou v očích. A když jsem ti pověděl o Grindelwaldovi a jeho učedníkovi, má předtucha se mi potvrdila. Ty tam někoho máš, viď?“ Harry poraženě kývl: „Svého kmotra.“ „Chceš se s ním ještě někdy potkat?“ Harry tichým posunkem souhlasil. „A pokud to bude možné, chceš se dostat zpět a vykonat to, co sis předsevzal.“ Harrymu nezbývalo nic jiného, než své gesto zopakovat. „A proto ti chci pomoct. Já se ven už nedostanu, nemám tolik vůle a energie jako ty. Splním tedy aspoň sen někoho druhého, když nemohu ten vlastní. A navíc vím, že ty mou pomoc nezneužiješ.“ Tyto slova Harryho zbavila veškerých pochybností vůči tomuto člověku. Začal mu důvěřovat ještě víc a proto se už neostýchal osvětlit mu některé skutečnosti.

    „Na Zemi existuje jeden černokněžník - hodně mocný a s dost vybranými názory na kouzelnickou společnost. A velmi dlouho je násilně prosazuje. Každý se ho bojí, i jeho armády, dokonce někteří vůbec nedokáží vyslovit jeho jméno! Zavraždil mi rodiče, spolužáka a jeho přisluhovačka sem poslala mého kmotra. A mě bylo předurčeno, abych ho zabil, jinak to on udělá mě. Měl několik možností a asi jde poznat, jak skončila ta poslední. Tak jsem se dostal sem. Beru to jako svou druhou šanci a teď ji chci pořádně využít.“ Zdálo se, že se Hobbler nad jeho řečí hluboce zadumal a dlouhou chvíli mezi nimi vládlo ticho. Když se pak nakonec ozval, zněl pořád zamyšleně: „Takže ty si myslíš, že vychází Grindelwaldových poznámek?“ „Podle mě je to možné. A pokud mám pravdu, získal bych velkou výhodu, kdybych znal tolik co on.“ „Po mně tedy chceš, abych ti je sehnal, lépe řečeno ukradl ze Zakázané knihovny?“ „I tak se to dá říct. Ale tolik bych po tobě nechtěl. Pomáhej mi, kolik chceš, ale nemůžu tě nutit udělat něco, co je proti tvé vůli,“ přes svá slova však Harry nasadil zkroušený výraz a nevinně s ním koukl na Hobblera.

    „Tak takhle ty na mě?! Ale myslím, že bych ti mohl pomoci. Ukáži ti cestu, ale přinést spisy už musíš sám.“ Tohle bylo víc, než mohl Harry očekávat a tak plně spokojen naslouchal Hobblerovu spřádání plánu

    Autorka:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 16. září 2015 v 16:01.
    Nikolka-Nikolka-Nikolka v něm napsala:

    JSI BOŽÍ

    Jsi boží spisovatel....je to vážně boží...jak dlouho Ti to trvalo?...

    Příspěvek z 15. září 2015 v 18:17.
    Bookworm v něm napsala:

    Bravo!

    Páni! Tak tohle je vážně dobré... Máš talent. 4 Bude to pokračovat?

    Příspěvek z 15. září 2015 v 6:46.
    asante v něm napsal:

    Téééda

    Ahoj, moc hezky píšeš, úplně mě to k sobě přilepilo. Takhle nějak asi vznikají fantasy spisovatelé. Jen tak dál.