Ledová pokrývka zahalila kraj. Slunce svými paprsky již neosvětlovalo mou cestu, ale já věděla, kudy dál. Pěšina se klikatila mezi stromy, jež postrádaly život. Jen havran seděl na větvi jednoho z nich. Jeho černý zobák se leskl ve svitu měsíce. Sametová křídla měl složená u těla a pozoroval mne vševědoucím pohledem. Měřil si mě očima hlubokýma jako dvě studny. Zachvátil mě strach. Panika se mi zaryla drápy do myšlenek. Mám jít dál? Nemám se radši vrátit? Havran zamával křídly a jeho křik se prohnal celým krajem jako ledový vichr. Zamrazilo mě. Nejistým krokem jsem se vydala dál. Nevšímala jsem si toho černého posla. Prolétl mi před obličejem. Lekla jsem se, ale šla dál. Zrychlila jsem. Nepoužívaná cesta se pomalu ztrácela pod vrstvami bílých vloček padajících k zemi. Nedbaje varování vraného ptáka jsem vyrazila vpřed. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Pěšina již skoro vidět nešla. Nevěnovala jsem však pozornost hlasitému, varovnému křeku nebo studenému sněhu, bránícímu mi v pohybu vpřed. Znovu, hrozný ryk nešťastného ptáka.

Upadla jsem. Co dál? Co dál? Marně jsem se snažila zvednout z ledem pokryté země. Když jsem zjistila, že cesta, po níž jsem tak dlouho kráčela, je pryč. Pryč! Nadobro pryč. Rozhlížela jsem se všude kolem. Nikde jsem nezahlédla tu klikatící se spásu. Všude byl jen mrazivý sníh a krvelačný mráz. Věděla jsem, že toto je konec. Když tu. Znovu prolétl černý anděl oblohou a snesl se k mé tváři. Pohlédl na mě, dvakrát máchl křídly a klovl do mého promrzlého ramene. Ohnala jsem se po něm a on s hlasitým znepokojivým krákáním popolétl o kus dál. Znovu na mne hleděl svýma očima. Viděla jsem v nich výzvu. Z posledních sil jsem se postavila na nohy a popošla vpřed. Kolena se mi podlomila. Pomalu jsem klesla zpět do sněhové pasti. Havran natočil hlavu a poposkočil blíž. Čekal. Ale na co čekal? Na to až umrznu a on si bude moci pochutnat na mé mrtvole? Nebo na to až přemůžu mráz a vstanu, postavím se svému osudu.