Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Hedvábné plátky gardénie - 36. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Když gardénie rozvine své hedvábné květy, rozhostí se kolem ní klid a bezpečí. Marina procitla a v jednom mžiku jí myslí proběhly poslední vzpomínky: Jak se balila a chtěla opustit školu, jak se jí podlomily nohy, jak do pokoje vstoupila máma a zachytila ji.

    Tipy na dárky: S - snílci a romantici - Čajová konvice, růže, La Vecchia Bottega, 958 Kč, © Ben Renč a archiv firmy

    Jak se jí Marina držela, když cítila nesnesitelné brnění v nohách. Pak se dostavil profesor Fontán a hovořil o metamorfóze a dal jí vypít fialový lektvar chutnající po švestkách.

    Ona je pořád tady! uvědomila si Marina.
    "Ano, vílečko, moje. Čekám, až se vyspíš z prvních účinků bylinek. Protože jsi má dcerka, tvé geny elementála jsou velmi silné a opět budeme muset pozdržet metamorfózu. Jinak bys zameškala školu a pak bys musela dohánět v době, kdy ostatní budou spát ve vaječných obalech."

    Marina leknutím otevřela oči. O jednotlivých metamorfózách se učili, ale náhle to bylo všechno tak blízko. Až z toho dostala strach.
    Maminka ji pohladila po tváři: "Flóra říkala hned tenkrát při přijímačkách, že jsi mi podobná jako můj otisk. Jen oči a vlasy máš po tatínkovi..." utichla a zahleděla se do dáli.
    A Marina už sama viděla tu neuvěřitelnou podobu, které si pro matčiny rudé vlasy a zelené oči dříve nevšimla.

    Do komnaty vstoupila profesorka Fontánová s konvicí dalšího, tentokrát voňavého bylinného lektvaru. Postavila ji kouřící na stůl a začala Marinu vyšetřovat: "Otevřete ústa... Hm, zuby máte ještě vílí a jazyk se vám zatím nerozdvojuje... Teď mi ukažte záda a kost křížovou... zatím v pořádku... To bylo dneska poprvé, co jste přestala cítit nohy?"
    Marina přikývla.

    Do školy šla Marina na třetí vyučovací hodinu. Čekala je totiž písemka z fyziky a pořád je lepší psát písemku v houfu ostatních, než být potom zkoušená u tabule.
    Kartu Šťastnou vzpomínku, kterou ráno hodila do batohu, si přemístila do školního batůžku. Třeba mi přinese štěstí, doufala.
    Jenže když vešla do vstupní haly, vše bylo opačně.
    Před nástěnkami nedaleko vstupu stál Martin v houfu dívek a s jednou se tam nehorázně škádlil. Ale ta šťastná nebyla ani Sandra ani Jolana. Byla to o rok starší dívka, která chodila s Veronikou do tanečního kroužku.

    Veronika jí přezdívala Oblečená niť, jak byla hubená. A přitom se teď cpe svačinou jako prokopnutá, zamračila se Marina. A Martinovi se určitě líbí, protože to by ji jinak nedržel kolem ramen a neloudil na ní tu její svačinu. Marina si představovala sebe na místě Oblečené niti a smutně nepovšimnuta prošla kolem hloučku štěbetajících studentek sekundy.

    K učebně fyziky se ploužila jako boží neštěstí. Bylo jí smutno a pak si vzpomněla na kartu. Vytáhla ji a znovu četla:

    Přivolej si šťastnou vzpomínku, ať se děje, co se děje, celý den si ji podrž a uvidíš, jak se svět kolem tebe rozzáří.

    Šťastnou vzpomínku? Takhle nahonem? Marina se zamyslela. Už vím, přece jak jsme s Káťou sáňkovaly v té chumelenici... To bylo super!
    Marina s úsměvem modelky na molu vstoupila do učebny fyziky, kde nervózní spolužáci očekávali na příchod profesora Zichermanna.

    Albert Einstein.

    Profesor Zichermann byl postrachem školy. Říkalo se o něm, že se sám považuje za vtělení Alberta Einsteina a taky podle toho vypadal. Nosil stejný účes i knír jako slavný autor teorie relativity. Ani v roztržitosti nezůstával za Einsteinem pozadu. A navíc ten jeho předmět... Fyzika...
    "Mně by nešla, ani kdyby nám ji přednášela Miss World," fňukala pokaždé Médea nad svým testem.

    Marina se svým úsměvem je všechny vykolejila.
    "Ten šílený úsměv patří k metamorfóze v nágu nebo ses zbláznila z písemky?" ptal se jí okamžitě Buližník.
    Jenže odpověď již nedostal, neboť profesor v rozevlátém pomačkaném plášti právě vstoupil do učebny. Zapsal do třídní knihy, v které mu Nick přesně ukázal řádek a půjčil mu svou propisku, která ihned zaplula do kapsy profesorova pláště.
    "Padesátá první," špitl Buližník nad zabavenou propiskou.
    "Studenti a studentky, tento test je posledním ve třetím čtvrtletí před pedagogickou konferencí," začal profesor a vyndal z desek složku pro skupinu A a skupinu B.
    Ač bylo primánů jen dvanáct, roztržitý profesor je stále dělil na dvě skupiny, aby neopisovali.
    "Vybral jsem ten nejjednodušší test z těch nejjednodušších. Ale přesto mějte na paměti, že na jedničku umí fyziku Pánbůh, na dvojku já a na trojku ti nejlepší z vás.
    "Marina je Pánbůh," pípl Vilda.
    "Nevyrušujte, studente," napomenul ho profesor a podal mu čisté proužky papíru. "Na ně napište svoje jméno. Vylosujete si dvojice, v nichž budete plnit praktický úkol," dodal a rozložil na katedru železné kvádříky.

    Marina si do dvojice vylosovala Vildu.
    Vilda je chytrý, nepřijdu o jedničku, pomyslela si a Vilda jí špitl: "Ty jsi chytrá jako Pánbůh, s tebou se vznesu na nebesa."
    Zadání znělo: Vypočti hmotnost železného kvádru a poté jej zvaž a zkontroluj svůj výpočet. Vše zapiš do laboratorního protokolu.
    "No, nazdar," zaslechla Marina špitnout Médeu, která pracovala ve dvojici s Kydippé.
    Vilda zatím vrazil Marině tužku, aby nakreslila kvádr a začal železné tělísko přeměřovat.
    "Zjisti v tabulkách vzoreček na hustotu železa," radil Marině, ale ta našprtaná napsala vzorec z hlavy: m=ρ.V.
    "Vé spočítám, najdi ró," radil dál.
    Marina hledala v tabulkách hustotu železa a Vilda násobil čísla a do toho šeptal: "Teda to je dneska horor, odpoledne jdu na dvanáctiletou prohlídku."
    "Prosím tě..." zakroutila hlavou Marina. "Tam ti nic dělat nebudou."
    "Hm, jeden nikdy neví?" popostrčil si Vilda brýle. "Nechápu, proč tam musím jít zrovna dneska, když se zrovna dneska tak bojím."

    Letecký pohled na historické skleníky Královské botanické zahrady v Kew (Kew Gardens), které jsou v blízkosti londýnské rezervace vodního ptactva. V roce 2009 zahrada oslavila 250. výročí založení.

    O pracovním vyučování je profesorka Marigoldová dovedla bránou na pozemky firmy Raphaelus a rovnou do skleníku.
    Uf, vydechli ve vlhkém teplu.
    "Milí studenti," máchla profesorka rukou ve své rozevlátosti, "aury květin již máme prostudované. Jsou lehce viditelné dokonce i lidem. Znovu vám připomínám, že až odmaturujete a půjdete mezi lidi, je přímo vaší povinností lidi na aury rostlin upozorňovat. Stačí, když jim poradíte, aby se – studentko Buližníková?"
    "Aby se zahleděli kousek nad list nebo květ a uvidí téměř průsvitné zářivé pohybující se stuhy. Vůbec nejlépe je aura čehokoli viditelná proti bílé zdi," dokončila Médea zpaměti.
    "Výborně, studentko Buližníková, dnes se budeme zabývat osobní vílou každé květiny, která řídí všechny pochody v květině. Každý si vezměte tady jeden květináč s maceškou a posaďte se."
    Marina držela květinu na klíně a zamračeně vzpomínala na kartu s maceškami. Máma věděla, že dneska půjdem sem k maceškám? divila se. Teda jestli tu kartu kreslila ona...

    Maceška s kapkami rosy

    Profesorka pustila potichu přehrávač s cédéčkem. Jemná klasická hudba tiše zněla skleníkem a profesorka radila: "Nyní květinu jemně pohlaďte, přivoňte k ní, její květ a lístky si dejte na tváře. Znovu zhluboka dýchejte její vůni, zavřete oči a představujte si, jak z květiny vystupuje nádherná malinká víla utkaná ze světla. Víla se vám ukloní a začne tančit. Nyní otevřete oči a budete ji vidět tančit na okvětních lístcích. Zvědavá víla totiž vyleze po síle vaší myšlenky jako po žebříku."
    Opravdu. Před Marinou tančila drobná malá bytůstka průsvitná jako křídla vážky. Květinová víla chvílemi splývala s aurou květiny, takže Marině mizela z očí.
    "Maceškové víly tančí šťastně a štěstí přenášejí na ostatní," pokračovala profesorka. "A nyní váš projekt, který mi odevzdáte před metamorfózou. Tady si rozdejte seznam květin. Namalujete mi ke každé její květinovou vílu."

    Všichni protáhli obličeje nad dlouhodobým projektem, jelikož to znamenalo, že ve volnu budou muset sem do skleníků za předepsanými květinami. Když hodina skončila a profesorka se zeptala, zda by jí někdo nepomohl, Buližník utrousil: "Nehlaste se všichni."
    Ale to už se ve vzduchu třepala Marinina ruka.
    A tak Marina pomohla profesorce zabalit macešky v květináčích do papírových návleků s ozdobným vystřihovaným vzorem.
    "Zítra jimi ozdobíme stůl ve sborovně před pedagogickou konferencí," prozradila jí profesorka. "Teď ale vemte dvě macešky vaší třídní profesorce. Ona má tyto květiny velmi ráda."

    A tak Marina se Světlanou nesly každá jeden květináč a Marina nevěřícně kroutila hlavou. Macešky, macešky, macešky. Jako kdyby se na mě domluvily. A nebo je máma jasnovidná a tou kartou to opravdu předpověděla... Může být vílí královna jasnovidná?

    Macešky umí potěšit svými okatými květy.

    "Teda tebe bych chtěl mít doma," ozvalo se náhle před Marinou.
    Zvedla v chůzi oči od macešky a hleděla na obrovského kentaura Arthose. Zastavil klus, plášť se mu divoce vlnil a Arthos se smál: "Tváře máš nafouklé jako bouřkový mrak. Zajímalo by mě, co dělají vaši, když se takhle doma tváříš?"
    Marina vyslala na Arthose blesky z očí a vzpomněla si na dědu, který jí vždy řekne: Pozor, ať nepraskneš. A taťka mávne rukou: No jo, ženská. A babička jí vždy vyhubuje...
    "Ale na tu květinu by ses nemusela mračit, ta ti nic neudělala."
    Marina chtěla říct, že má starosti, ale náhle jí jazyk zdřevěněl, cítila, jak se jí rozdvojuje jako vidlice. Zavrávorala, Arthos ji zachytil a Světlana zachránila macešku.
    A tak ji bezvládnou donesl Arthos do vílího pavilónu.

    Silný Fontánův lektvar Marinu tvrdě uspal. Když se ráno probudila, vyděsila se. Nemám křídla! Nemám nohy! Už mám hadí ocas!
    Otevřela oči, prudce odkopla peřinu a zírala. Měla obě nohy i celá křídla. Proč se cítím jako v těle nágy, když jsem pořád víla? nechápala.
    Hele, druhá karta.
    Marina ji vzala opatrně do ruky a zkoumala poselství. Ochrana a bezpečí stálo na kartě s obrázkem loubí tvořeného z keříků gardénie. V loubí stíněná pod květy spala malá víla. Víla měla šaty stejné jako gardénie květy. Podobaly se smetanovému hedvábí. Karta pravila:

    Jsi pod ochranou, jsi v bezpečí. Zapomeň na strach. Konej a vše se v dobré obrátí.

    Včera Marina nebrala zprvu kartu vážně, dnes se nad ní zamyslela. Hrozí mi něco? Nebude na mě zase někdo útočit?
    Marina si sáhla na svědící jazyk a vyjekla.
    Špičku jazyka mám rozdělenou! Můj jazyk se mění v jazyk hadí!

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 1. listopadu 2010 ve 14:59.
    cocolate v něm napsala:

    super

    krásné21