Po narození dcery Viktorky a syna Ivánka putuje (doufá, že pouze dočasně) na mnohem kratší vzdálenosti. Ale láska k příběhům jí zůstala.

A tak napsala svou první knížku pro děti, která vyšla letos na podzim. Jmenuje se Helinda a Klekánice. Zatímco Polednici zná kdekdo, o Klekánici se toho ví jen málo. Objevuje se krátce před setměním a neposedné děti, které tou dobou ještě nejsou doma, strčí do pytle a nese pryč. Odkud přichází? Kde bydlí? A co se stane s těmi, které popadne?

Právě tohle tajemství odhalila holčička Helinda, když nechtěně zůstala dlouho venku. Podaří se jí od Klekánice utéci a vrátit se domů? Čeká ji nebezpečné dobrodružství, plné kouzel a neobvyklých přátelství...

Knihu vydalo nakladatelství Labyrint v edici pro malé čtenáře Raketa. A tak na jejím křtu nemohli chybět právě ti nejmenší. S dětmi přišla i kmotra Sára Saudková. Prozradila, že už stačila do knížky nahlédnout: "Na tu knížku se moc těším, těší mne, že je úplně jiná. To není jen takové Bylo - nebylo. Jako kdybyste to psala dětskou duší… U nás doma straší Hejkal. Ale úplně ideálně to nefunguje. Říkám, že chytá děti, aby místo něj křičely. Jenže naše děti pak křičí o to víc, aby ho přivolaly…"

A pak už Ondřej Havelka knížku otevřel a všichni jsme se mohli zaposlouchat do příběhu dobrodružného putování malé holčičky Helindy. Místo šampaňského, od kterého by mohla být knížka při křtu poničená, nabídl pan nakladatel Joachim Dvořák pravé svatební koláčky. Však i ony mají v příběhu svou roli.

Putování za legionářským pokladem a jak to dopadlo

Možná někomu z vás připadá, že má bláznivé nápady a proto se mu nikdy nemohou splnit. Pavlína Brzáková by vás svým životem mohla vyvést z omylu. Je příkladem toho, že pokud jen člověk nečeká, až za něj někdo něco udělá, mohou se mu jeho sny opravdu splnit.

V první kapitole sibiřského cestopisu Modřínová duše autorka prozrazuje, jak její láska k dálkám začala. Nejprve okouzlil svou vnučku vyprávěním pohádek o zvířatech dědeček z Oseka. Na gymnáziu začala Pavlína sepisovat historii své obce. Stařičká paní hostinská Lejsková jí svěřila deník svého manžela legionáře. V tajemném deníku psaném českorusky se studentka dočetla také o záhadném pokladu, který údajně legionáři z Ruska ukradli.

Zvědavost jí nedala a vypravila se pátrat do vojenského archivu. Jenže tenkrát se to moc nelíbilo a ve škole jí téma práce vymlouvali. Ale přišel listopad 1989 a najednou se legionářské příběhy hodily. A pak už se to tak nějak všechno propojilo – Pavlínu nepřijali na obor, který si vybrala, ale dostala se na etnologii (to je disciplína, která se zabývá především člověkem z hlediska sociokulturních souvislostí).

Sibiř Pavlínu stále přitahovala. Začala se stále více zabývat evenckými kočovnými pastevci sobů z oblasti centrální Sibiře. Na Sibiři sice nenašla poklad v tom slova smyslu jak si ho představujeme – jako hromadu drahocenných předmětů. Ale to, co při svých cestách sesbírala – vyprávění o rychle mizejícím světě kočovných evenků – je možná pokladem mnohem vzácnějším.