Koukněte se kolem sebe! Tolik rostlinek, tolik léčivých bylinek, které mohou lidem pomoci, ale také jim při neopatrnosti způsobit zdravotní problémy, mnohdy i smrt. Stačí se rozběhnout, pouze vnímat okolí či se posadit do květeny rozkvetlé louky a obklopí nás pocit bezstarostnosti a štěstí. Nemusíme dlouho pátrat. Na louku posetou červenými, žlutými, bílými i fialovými kvítky narazíme hravě, téměř na každém kroku.

Svádí to. Něco mi říká, abych neváhala a splynula s matičkou Zemí a celou tou její krásou, ponořila se do jejího nitra a naslouchala minulosti. Nevydržím to. Vůně květin a mírný větřík vanoucí kolem mě uvádí do stavu zamyšlenosti a příjemného snění.

Ocitám se v dobách dávno minulých. Vnímám pouze nekonečnou pláň. Hledím kolem sebe. Daleko, předaleko vidím světlo ohně a kolem něj stíny hýbajících se lidí, mužů, žen i dětí. Pomalinku se rozejdu k nim. Neběžím, nechci je vyděsit. Asi si mě nevšímají. Tančí kolem ohně. Vydávají prapodivné zvuky. Vypadají vesele. Přemýšlím, co se asi děje.

Všichni se zastavují. Hluk utichá. Jeden velký a statný muž přistoupí nejblíže k ohni, ostatní ustoupí dozadu. Něco bere do rukou. Je to malé, drobné a barevné. Jsou to květiny. Vhazuje je do ohně. „Proč?“ kladu si otázku.

Drobné květiny v rukou pravěkého muže, © Microsoft Copilot

Ticho je pryč. Kmeny se vracejí do pohybu. Smějí se. Skotačí. Tančí. Začínám se bát. Nezvládám situaci. Rozbíhám se zpátky k louce. Všechno se najednou rozplyne. Nestačím doběhnout. Ocitám se u dřevěné chatrče.

Nechápu. Rozhlížím se. Nikde nikdo. Vcházím dovnitř. Stojím v malé místnosti. Na dřevěném lůžku leží asi desetileté děvčátko. Je bílé jako křída. Kašle, sípe, drží se za plíce. Bolestí pláče. Chci jí pomoc. Klekám si k ní.

Do chatrče vchází žena. Stáčím pohled ke dveřím. Žena v ruce nese svazek bylinek, ustrašeně kouká na své děvčátko. Bylinky pokládá do vody. Vodu neohřívá. Nechává bylinky louhovat. Začíná něco hledat. Za chvíli nachází malý hliněný hrníček přikrytý pokličkou. Jde k nemocné. Oddělává víko. Je to mast. Maže malé hrudník. Přicházím blíže k vodě s bylinkami. Bude z toho čaj. Určitě. Přičichnu, zamotá se mi hlava. Po chvilce temna otvírám oči.

Kde je holčička? Kde je ta žena? Co se stalo? Děsně moc otázek se mi rázem honí hlavou. I místnost se nějak změnila. Jiné nádobky, jiný vzhled. Přeskočila jsem dobu. Vycházím ven, slyším křik. Co se tady děje?! Rozbíhám se po hlase vycházejícím zpovzdálí. Zabíhám do lesa. Vidím stařenku, která strachy upustila košík s bylinkami, které v něm nesla. Na cestě leží o poznání mladší žena. Je v bezvědomí? Je mrtvá? Nevím.

Rozsypaný košíček s bylinkami v lese, © Microsoft Copilot

Křik dovedl na místo neštěstí nejenom mě. Z druhé strany temného lesa přibíhá muž a bezmyšlenkovitě se osočuje na stařenku. „Ty čarodějnice jedna proradná. Co jsi udělala mé manželce? Vždyť je mrtvá. Kriste Pane, ty jsi ji zabila. Pomoc! Lidi, kde jste kdo! Ta stará čarodějnice mi zabila manželku!“ Situaci nerozumím. Sleduji nešťastně ženu na zemi i stařenku, jež se snaží sesbírat rozsypané bylinky zpět do košíčku. Zvednu oči plné slz k nebi. Chci něco říct. Nejsem již v lese.

Nacházím se v zástupu spousty lidí křičících nevhodné narážky, ohánějících se klacíky a kameny, které hází před sebe. Propletu se jimi kupředu. Hranice! Zapalují ji. Na hranici je připoutána stařenka. Přesně ta žena, kterou jsem zahlédla v lese. „To nesmíte!“ začínám křičet. „To nemůžete! Néé!“ Natahuji ruce před sebe, obraz se mi rozplývá.

Brečím. Vždyť chtěla pomoc. Nic neudělala. Sbírala bylinky. To není fér. Rozkoukávám se. Přes slzy skoro nevidím. Chápu pouze, že se ocitám v městečku. Sama sebe uklidňuji. „Pojďte sem!“ uslyším hlas někde za sebou. Ohlídnu se. Vidím hlouček dětí, které posedávají vedle své babičky. Ta jim vysvětluje, jak se zachází s bylinkami. Mluví o tom, jak se dělají mastičky, čaje i různé výluhy. „Pamatujete, jak byla Amálka nemocná a jak jí mastička z bylinky udělala dobře?“ To byla mateřídouška. To je tahle bylinka…

Začínám chápat. Učí se bylinky. To je dobře. Nepřijde na ně někdo? Neskončí na hranici? Nemám je varovat? Neslyší mě. Koukám, jak dětem dělá radost poznávání bylinek a jak přímo hltají každé slovo své starší příbuzné.

Babička učí děti poznávat bylinky, © Microsoft Copilot

„Tak, a takhle to všechno je. Až budete nemocní, bude vás trápit rýma, kašel nebo i něco horšího, vzpomeňte si na bylinky, za které mnozí před námi zaplatili životem.“ Děti přikyvují: „Nezapomeneme, neboj se, babičko.“ A běží si hrát.

Chvíli děti sleduji. Běží mezi kytičky. Zaplétají si je do vlasů. To je sedmikráska a to pampeliška. Smějí se. Všechno je v pořádku. Na tváři se objeví úsměv i mně. Vzpomínám na hodiny biologie, tam jsme se to přece také učili. Jako bych předem věděla, co se stane.

Sedím v učebně, poslouchám a sleduji paní učitelku při jejím výkladu, zřejmě v prvním ročníku. „Lidé si své znalosti bylinek předávali z generace na generaci. Mnozí za to zaplatili životem. Bylinky zde však byly, jsou a i nadále budou. Je jen na nás, jak se naučíme využívat jejich léčivých účinků.“

Učebna, profesorka i spolužáci mizí v dáli podobně jako všechno před nimi. Cítím pronikavou vůni květin kolem sebe roznášející se mírným větříkem po okolí. Jsem na louce. Na místě, kde začalo mé putování. Jsem na konci. Během chvilinky jsem pochopila, jak jsou pro nás všechny bylinky důležité, že jsou staré jako člověk sám a jak moc lidé jejich používáním zamotali historii.

Ač je mi to líto, jsem moc ráda, poněvadž si uvědomuji, co všechno znamenaly bylinky v dobách, kdy neexistovaly léky ani jiné pomůcky k uzdravení, a jaký význam mají dnes. Je moc dobře, že pomoc bylinek nezůstala zapomenuta v historii, ale přenesla se do současnosti. Těm, kteří se o to ač třeba jen trošinku zasloužili, patří veliký dík.

Heřmánek pravý - kvetoucí rostliny, © FloraTrek 2008