Alíkovina

Hlavatá vrba - 7. kapitola

vydáno  •  Kultura
Kůra hlavaté vrby odplaví těžkou bolest. Paví očko! Tak Marina je to paví očko! Drahý Arthosi, vy – astrologové – jste její osud dopodrobna z hvězd přečíst nedokázali. Já ho přečetla, ale já nevěštím z hvězd... Marině má být dáno vše, po čem jsem já sama toužila. Jenže - když to nemohu mít já, nebude to mít ani ona...

Jasoň červenooký., © Profimedia.cz

Stříbrně se třpytila ranní rosa, když se Marina s královnou Aine, Vilmou a Petrem vracela ze svatyně Alby. Zamyšlená Marina se mračila i poté, co vešli do parku a blížili se k pavilónu víl.
Stále jí totiž běžel myslí sen, jejž jí poslala Alba, sen o zlatém jednorožci. Ale ať přemýšlela sebevíc, nedokázala sen pochopit.
Aine řekla, že sen prozrazuje budoucnost. Potřebuju se s někým poradit, jenže jak, když sen Alby nesmím nikomu na světě nikdy prozradit? vzdychala Marina.

Ve vílím pavilónu panovalo ticho. Zakuklené víly se ještě metamorfují. Ještě dva dny bude Marina jedinou vylíhlou vílou.
Zasedla k mailům, zjistila, že babička s dědou zatím nic o mamince nevypátrali, a pak klikla na mail od Patrika. Poslal jí obrázek. V prvním okamžiku viděla rybník. Jenže znala Patrika dobře, čekala nějakou zradu a taky ano. V druhém okamžiku vyskočila na monitoru žába a začala se příšerně chechtat.
Fuj, lekla se Marina, to jsou ale vtipy. Celý Patrik.

Rosnička zelená (Hyla arborea) patří v České republice mezi silně ohrožené živočichy.

"Co to bylo?" strčila do dveří komnaty hlavu Vilma.
"Chcete to taky vidět?" usmála se na ni Marina.
Vilma pak nad chechtající se žábou kroutila hlavou: "Ten kluk má určitě něco společného s elementály. Takové vtípky dokážou jen elementálové... Nemá náhodou postavu jako zvětšený trpaslík ze zahrádky?"
Marina vykulila oči: "Má. Jak jste na to přišla?"
Vilma si přisedla a říkala: "V kvintě se v psychologii budete učit o duši elementálů. Totiž je rozdíl v tom, jestli se elementál zrodí v těle s geny elementála nebo v těle člověka. Když máte geny elementála, začnete se sama metamorfovat. Pak máte buď štěstí, že nastoupíte na Rafaelovu školu, nebo smůlu a zůstanete žít do smrti s bolestmi z nevyvinutého těla. Když se ale duše elementála narodí do lidského těla, málokdy se dostane na naši školu jako třeba Veronika. Takové duše pak žijí mezi lidmi celý život. Celý život si připadají jiní, ostatní jim říkají, že jsou divní. Oni sami poznají, že do lidského světa nepatří. Občas dokonce cítí, že mají duchovní křídla nebo špatně chodí, jako kdyby měli rybí ocas místo nohou. Vadí jim chemikálie a mají různé alergie ze znečištěného prostředí. Snaží se pomáhat přírodě, lidem, rostlinám a zvířatům, protože je to jejich poslání.
Poznáš je i podle toho, že neradi dodržují pravidla. A někteří jsou pěkní uličníci. Nakonec i vy, Marino, máte takový pohled, takové jiskry v očích. Včera jsem si všimla, jak jste jimi fascinovala i nejvyššího astrologa. Hleděl ještě kameněji než obvykle..." Vilma se uchechtla a Marina se oklepala. Jestli měla někdy z někoho strach, tak to byl právě kentaur Arthos.
Vilma pokračovala: "My, elementálové si rádi hrajeme, zpíváme, tančíme a smějeme se, jenže někteří z nás jdou ostatním lidem pěkně na nervy nevhodným vtipkováním."
"Jako Patrik," dodala Marina a přemýšlela, kdo z jejích spolužáků by mohl ještě mít duši elementála. Možná Káťa a možná, že i můj taťka a babička... Kdoví...
"Vilmo, ale to je pak na světě hodně elementálů, že?"
Vilma přikývla: "Než dostuduješ, sama budeš schopná poznat, kdo je elementál. Se mnou na pedagogické fakultě je jich celkem devět. Dvě víly, tři elfové, jedna dryáda, jedna nága a dva fauni... a sami to o sobě nevědí. Já se jim snažím podstrkávat různou literaturu na téma elementálové, vnucuju jim bylinky... třeba se mi podaří v nich probudit vzpomínku na jejich skutečný domov," usmála se Vilma.
"Vilmo?"
"Ano?"
"Vy jste někdy viděla jednorožce?"
Vilma zakroutila hlavou. "Ale učili jsme se o nich v mytologii, psychologii a léčitelství... a i v literatuře."

Dva dny čekání na vylíhnutí spolužáků se zdály nekonečné. Marina je trávila střídavě s Vilmou, s profesorkou Aine, s vychovatelkami a také sama.
To si pak prohlížela nové učebnice nebo si sedala k internetu a hledala důvěryhodné informace o jednorožcích a zapisovala si poznámky do zápisníku:

jednorožec

Jednorožec?bájné zvíře

žije v Evropě a v Asii

roh jednorožce má léčivou sílu

svobodné a hrdé zvíře

nedá se chytit

jen panenská víla ho dokáže přivábit

"To jsem toho teda zjistila," zabručela si pro sebe.
Náhle se na chodbě ozvaly spěšné kroky, které vběhly vedle do Médeiny komnaty. Marina poposedla: Médea se možná líhne! Tak konečně!
Vystrčila hlavu ze dveří, slyšela hlasy odvedle a zvědavě tam nakoukla.
To, co spatřila a slyšela, ji vyděsilo.

Médea plakala. Nemohla se sama zvednout, Hébe a Phoebe jí pomáhaly a Aine k ní tiše promlouvala sametovým hlasem.
"Je mi špatně," sténala Médea, když ji vyváděly do slunce na terasu.
Marina zatím stála zkamenělá na prahu.
"Marino, pojďte pomoct Vilmě Médeu pohlídat, než jí proschnou křídla, my půjdeme zatím k dalším děvčatům," zavolala na ni profesorka Aine.
A tak Marina přisedla k Médee.
Dostala do ruky teplý odvar s vrbovou kůrou, který musí Médea vypít.
"Pomůže jí od bolestí," vysvětlovala profesorka Fontánová.
Po prvním doušku Médea zašeptala: "Mamka mi říkala, že metamorfózy nebolí. A mně je tak špatně. Já umřu. Všechno mě bolí, zevnitř. A v zádech mám kosti, které mi překáží, a uši mě pálí..."
"Mně bylo taky špatně," říkala soucitně Marina.
Médea usrkla další doušek a usínala stejně jako Marina před několika dny. A Marina, stejně jako Vilma předtím, doběhla pro polštářek, aby si Médea o tvrdé opěradlo neotlačila tvář.

Médea zavřela oči a Marina ji pro jistotu přidržovala, aby ve spánku nespadla. Zatím Aininy víly v zelenkavých šatech pomáhaly Aine, profesorce Fontánové s dalšími Marininými spolužačkami, všechny přiváděly na terasu zubožené a rozechvělé prudkými nevolnostmi.
"Proč je jim tak zle?" nerozuměla Marina. "Vždyť mně zas tak špatně nebylo."
"Vy jste prodělala velkou část metamorfózy z člověka ve vílu ještě předtím. Vaše tělo se zbavilo většiny lidských buněk ještě před zakuklením," vysvětlila profesorka Aine. "Další metamorfózy mezi jednotlivými elementály budou už pro vás všechny lehké, nebojte se," dodala, když viděla Marininy veliké oči.

Otakárek fenyklový (Papilie machaon) je označován za jednoho z nejhezčích evropských motýlů.

Slunce nově zrozené víly zahřívalo, křídla jim prosychala a dívky, teď už víly se cítily lépe.
Médea rozkvetla, když se vzpamatovala a zjistila, že její sen o křídlech otakárka fenyklového se stal skutečností.
Kyddipé narostla křídla našedlá s černými skvrnkami a červenými oky - křídla jasoně červenookého. Veronice křídla naoranžovělá s bílým lemováním a bíločernými očky – křídla okáče strdivkového. Šárce hráškově zelená křídla s bílými skvrnkami – křídla ostruháčka ostružinového, a Tereze bílá s oranžovými plochami a dvěma černými očky, křídla běláska řeřichového.

Jasoň červenooký.

Musím Marinu zničit. Nevydržím se dívat, jak ona žije život, který jsem si vysnila. Jak má to, po čem já toužím... Leťte, hledejte obří paví očko, je jediné na světě. Leťte a zlomte mu křídla...

Ačkoli bylo poledne, malé unavené víly šly spát a Marina zase osaměla. Učebnice už měla prostudované, internet ji přestal bavit a navíc se na něm o jednorožcích už nic více nedozvěděla, a pak si vzpomněla, že na stránkách Rafaelovy školy viděla odkaz na knihovnu.
"To je dobrý nápad, Marino, zajdete tam s Vilmou teď. Všichni studenti jsou v tomto okamžiku povětšině nehybní po metamorfóze, tak na vás bude mít paní Zlatuše čas a knihovnu vám pořádně ukáže," souhlasila Aine.

Hodinu trvalo, než Marina s Vilmou vyšly. Marina totiž nevěděla, co si obléknout. Prohrabovala se skříní, kde visely a ležely narovnány školní šaty, trička, sukně, kraťasy, kalhoty, vše jednobarevné, ale v tak krásných barvách, které jaktěživ neviděla. Každý kousek oblečení nesl znak Rafaelovy školy. Na temně zeleném osmiúhelníku, který se podobal drahokamu, byla zlatou nití vyšita okřídlená hůl, kolem níž se obtáčeli dva hadi.
"To je symbol léčitelství," pravila Vilma, když vstoupila k Marině do komnaty a našla ji nepřipravenou zahleděnou ve znak.
Pomohla jí do trička s otvory pro křídla a vydaly se do knihovny.

"Zítra bude první letní den," poznamenala Vilma, když vyšly z pavilónu a dýchlo na ně horko.
Naštěstí pískem vysypaný chodník vedl stínem lip a kolem kašny s fontánou, tak do knihovny nedošly upocené, jak to běžně v červnu bývá.
Knihovna byla umístěna v levém křídle Rafaelovy školy, v křídle, které se skrývalo za vzrostlými topoly. Slunce se od nich odráželo a vánek stále chvěl drobnými lístky, jejichž ševelení vyvolávalo dojem, že si stromy povídají.
"Oni si opravdu povídají," přikývla Vilma, "poznáš jejich způsoby, až budeš dryáda. My jsme tady dokonce jednou jako dryády nocovaly," usmála se Vilma vzpomínce. A Marina kulila oči.

Vrzly vyřezávané dveře a obě vstoupily do knihovny. A Marina znovu kulila oči.
Ocitly se ve vstupním kruhovém sále s malovaným stropem a vysokými vyřezávanými regály s časopisy a cédéčky.
"Vítám vás, Marino," ozvala se z protější strany od pultu dáma v tmavých dlouhých šatech i kadeřích.
"To je paní Zlatuše, naše úžasná knihovnice. Vždy najde, co hledáš, a nepotřebuje k tomu počítač," mrkla Vilma na Marinu.
Paní Zlatuše došla až k nim a Marinu upoutala její jantarová aura i jantarové šperky, jimiž se zdobila. Na krku jí visel jantarový medailon, z uší jantarové náušnice a na pravém zápěstí jí chrastily tři jantarové náramky. A prstenů měla!
"Pojďte Marino, profesorka Aine se tady včera stavovala a vyprávěla mi o vás. Vy jste takový odvážný motýlek," usmála se. "Gabriela vám vystaví průkazku a já vás zatím provedu po knihovně."
Teprve nyní si Marina všimla, že se za počítačem u pultu obtížně zvedá bledá mladá žena. Vedle ní se o pult opíral pár berel. Marina přiskočila, že jí pomůže.
"Děkuju Marino, ale já musím sama, jinak se chodit nenaučím," usmála se Gabriela. "Víte, že jsem zvědavá, jaký symbol vám vaše třídní profesorka vybrala?"
Symbol? nechápala Marina, ale to už paní Zlatuše pokynula, aby s ní šly na prohlídku.
"Naše knihovna je největší středoškolskou knihovnou v celé republice," začala paní Zlatuše v prvním sále na zeleném koberci měkkém jako tráva. "Toto je botanický sál, zde budete v primě, Marino, trávit mnoho času."
Marina žasla nad množstvím knih, žasla nad regály až ke stropu, k nimž se muselo po strmých schodištích do dvou pater. Z druhého patra pod stropem právě scházel starší muž v černém saku a kalhotách.
"To je pan Ignácio," představila ho paní Zlatuše. "Ředitel naší knihovny. Přišel kdysi do Čech z Itálie z první Rafaelovy školy. Léta pobýval u jezuitů v dnešním Klementinu..."
Jakže? Marina měla dojem, že špatně slyší, a mohutný pan Ignácio přicházel k nim. Ten nemá problém, jak si vytáhnout knihu z nejvyšší police, říkala si Marina.
Když ji Zlatuše panu Ignáciovi přestavila a on jí stiskl ruku, paní Zlatuše ještě dodala: "Pan Ignácio je kentaur."
Pane Bože! Marina ztuhla a nejraději by se schovala mezi regály.
Pan Ignácio s cizím přízvukem poznamenal: "V knihovně samozřejmě musím chodit metamorfovaný do lidské podoby a knihy o jednorožcích najdete ve věži mezi sály mytologie a zoologie. Avšak ty nejzajímavější rukopisy zde můžete studovat jen prezenčně."
Kentaur a umí číst myšlenky! třeštila Marina oči.

Marina si vybrala dvě útlé knížky o jednorožcích a vracely se k pultu. Průkazka, kterou Marina dostala, měla zelenou barvu, v rohu se zlatil znak školy a vpravo u Marininy fotografie byl zvonec lilie.
"Máte krásný symbol," říkala Gabriela a paní Zlatuše zatím vyndávala z knih výpůjční lístky, které uložila do sáčku s Marininým jménem a sáček zařadila do starobylé kartotéky. Gabriela knihy načetla do počítače podle čárkového kódu.
"Víte, Marino," vysvětlovala nabručeně paní Zlatuše, "já se nemohu rozloučit se starými dobrými kartotékami. A ještě si tady vezměte jeden výtisk Rafael Expressu."

Vyšly z příjemného chládku knihovny do odpoledního horka.
"Rafael Express je náš školní časopis. Vychází každý týden. Je vážně dobrý," říkala Vilma. "Můžete se, Marino, přihlásit do redakce, když budete chtít."
"Myslíte, že by mě vzali?"
"Já v ní byla od primy," řekla Vilma a Marina nadšeně vykročila.

růže

Kráčely mezi záhony růží, horko umlčelo vše živé, jen voda cinkala ve fontáně.
"V tom vedru jsou těžké i dvě knížky a časopis," funěla Marina.
Do vílího pavilónu to měly už jen kousek, když se na nebi objevily dva tmavé stíny. Přibližovaly se rychle jako vystřelené šípy.
"To jsou orli!" zašeptala Vilma.
V tu chvíli se orli spustili s oblohy, jako padající bomby.
"Letí na nás," došlo jim oběma a rozběhly se.
Jenže orli byli rychlejší. Dostihli je a vrhli se na Marinu.
Hodila po nich knihy, tím je ale nezahnala, Vilma ji bránila, jenže na dva orly nestačila.
"Musíme mezi stromy," vykřikla Vilma.
Bylo pozdě.
Ostrý zobák se zasekl Marině do křídla a trhal. Křičela bolestí, Vilma se snažila orla chytit za křídlo, avšak orel jím Vilmu odhodil a druhý orel na Marinu nalétal.
Náhle se vzduchem mihl šíp takovou rychlostí, že ani slyšet nebyl a druhý šíp. Oba přesně mířené šípy probodly orlí srdce a dravci v okamžiku mrtví zavalili drobnou Marinu.
Sama zraněná Vilma se je snažila zvednout a malá víla pod nimi sténala.
Z lesa vyběhl střelec - kentaur Arthos.
Odhodil orly a přikázal Vilmě: "Běžte za svou královnou, ať zavolá profesora Fontána. To zranění není vůbec pěkné. Já Marinu přinesu."
Jak ho Marina, ležící tváří v písku, zaslechla, snažila se zvednout a prchnout.
"Ležte, Marino, já vám neublížím," přikázal jí, když viděl v jejích očích hrůzu. Pak slyšela, jak trhá látku haleny. "To křídlo vám svážu, vydržte, bude vás to teď moc bolet, ale silně krvácíte."
Když kentaur drobounkou Marinu zvedal, třásla se bolestí a strachem jako lístek topolu. Nesl ji k pavilónu víl a písek na chodníku se barvil krví.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 11. února 2010 v 7:03.
sarakaleta v něm napsal:

12.DÍL!

Lidi! na blogu už je dvanáctý díl rafaelovy školy421