Když mi bylo 14 let, tak jsem začala čím dál tím víc toužit po lásce. Rodiče mě sice měli a mají rádi, ale nikdy mi to nedali jinak najevo, nikdy mi neřekli mám tě rád, mám tě ráda a tak jsem začala lásku hledat jinde.

Sama o sobě jsem si myslela, že jsem ošklivá a tak jsem byla ráda, když jsem se někomu líbila. Nevím, co mě to napadlo, ale asi ze zoufalství jsem si napsala jednoho dne na jednu nejmenovanou seznamku inzerát a byla jsem překvapena, že na něj kluci začali reagovat tak rychle. Jeden z těch kluků se mi velmi líbil, tak jsme si spolu začali psát.

Ze začátku jsem si s ním mohla psát úplně o všem, měla jsem pocit, že m i rozumí. Myslela jsem si, že jsem se do něj zamilovala, ale ve skutečnosti jsem ani netušila, co to znamená milovat. Věřila jsem mu každé slovo a po nějaké době dopisování jsme si domluvili první rande. Mamce jsem řekla, že jdu ke kamarádce dělat projekt do školy, protože by mě jinak nepustila a těšila jsem se, že konečně najdu tu lásku, která mi tak chyběla. Měli jsme se sejít v jednom pěkném baru a když jsem tam přišla, on už na mě čekal.

Už po tom prvním rande mi mělo být jasné, že náš vztah nemůže fungovat, ale nechtěla jsem si to přiznat. Já jsem vždycky měla představu, že na prvním rande, půjdeme třeba do kina a kluk se jen tak letmo bude dotýkat mé ruky, ale tohle bylo jiné. Když jsem tam přišla, on mě po chvilce začal líbat a osahávat na místech, kde mi to bylo až nepříjemné (rukou mi zajížděl až do kalhot) a nutil mě dělat to samé, i když se na nás ostatní dívali. Bylo mi to nepříjemné, ale vyhrožoval mi, tak jsem raději dělala to, co chtěl. Když jsem přišla domů, měla jsem hrozné pocity a chtěla jsem se s ním rozejít, ale přemlouval mě, že už se příště bude ovládat.

Uvěřila jsem mu a domluvili jsme si druhé rande, tentokrát jsem ho vzala k nám domů, protože jsem si myslela, že doma si nic nedovolí. Když přijel, pro mamku měl kytici a choval se opravdu jinak. Jak se říká, sežrala jsem mu to divadlo i s navijákem. Myslela jsem si, že mě opravdu miluje.

Dny plynuly a my už spolu byli přes dva měsíce. Avšak den po mých narozeninách se mi stal osudným.

Přijel brzo ráno, abychom spolu mohli být celý den a oslavit moje narozeniny. Už od rána se choval divně, jako by na něco čekal. Šli jsme se projít a on se mnou ani nemluvil. Na moje otázky odsekával, že se nic neděje. Netušila jsem, co se mu právě honí hlavou. Když jsme přišli z procházky a doma nikdo nebyl, využil toho a začal si svlékat kalhoty. Já jsem nechápala, co dělá, ale začal na mě křičet, ať se taky svléknu. Nechtěla jsem, bránila jsem se, řvala jsem na něj, ať vypadne, že to nechci takhle.

On mě vůbec neposlouchal a když jsem chtěla, aby se zase oblékl a odešel, dal mi pěstí, až jsem spadla na postel. Nestačila jsem se ani zvednout a už na mě klečel a dusil mě. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale boxerovi se těžko vytrhnete.

Asi si všichni dokážete představit, co následovalo a vzhledem k tomu, že je tahle stránka určená dětem, ani to nebudu rozebírat. Potom, co odešel jsem dlouhou dobu ležela na té mojí posteli a vůbec jsem nevěděla, co mám udělat. Bohužel jsem se rozhodla pro to nejhorší, co jsem mohla.

Hledala jsem nějaké řešení. Jediné, co jsem našla byl „nůž“. Nějakou dobu mi to tak vyhovovalo, styděla jsem se o všem někomu říct. Ubližování si pro mě bylo „osvobozující“. A tak, místo toho, abych našla opravdové řešení, řešila jsem to sebepoškozováním.

Až před nedávnem mi došlo, že tohle není řešení. Našla jsem v sobě sílu, konečně neutíkat od problémů, stejně jim neuteču.

Tím jsem vám jen chtěla říct, že ať se vám stalo cokoliv, nic není tak strašné, jak se zdá a všechno má řešení, jen ho začít hledat. Když se stydíte svěřit se rodičům, určitě máte někoho jiného z rodiny, starší kamarádku, nebo třeba učitelku ve škole, které věříte.

Nejdůležitější je, nenechávat si to pro sebe a neutíkat od problému. Přeji vám, ať vás v životě nepotká to, co mě. Mějte se hezky.