Nevěděla jsem, kterým směrem se vydat. Nejdřív jsem se rozhodla pro stezku plnou lidí, kteří mě budou obdivovat, začala jsem zpívat covery na YouTube a hrála si na to, že jsem volná jako ptáček.

Pak ale přišel tvrdý náraz. Moje takzvané „kamarádky“ mě zradily a já se vydala cestou plnou osamění. Dlouhou dobu jsem byla sama, bavila jsem se jen se svojí rodinou a smazala kanál na YouTube.

Ve škole na mě mluvila jen učitelka a já se rozhodla, že to tak asi bude nejlepší. Že tohle je asi mé já a, i když se mi to nelíbí, musím si zvyknout. Přes stálý smutek jsem takhle přežívala, pomalu jsem si už ani nekupovala barevné oblečení. Ovšem můj osud mi nepřál být sama. 

K nám do třídy přišel nový kluk, to není nic tak divného. Byl docela hezký a měl zářivý úsměv. Hned jsem si zakázala na něj myslet. Ovšem to nešlo, jednou mě pozval z ničeho nic na zmrzlinu a já jsem překvapeně vykoktala jen: rrrááda.

Byla jsem radostí bez sebe, konečně kontakt s okolním světem. Po dlouhé době jsem se oblékla do něčeho veselého a byla jsem šťastná. A to není vše.

Když jsme spolu s Markem, tak se ten kluk jmenoval, začali chodit, našla jsem své pravé já. Není to populární holka, co předstírá volnost, ani holka, co si zakazuje myslet na okolní svět. Mé já vypadá tak, že nic nepředstírám a nedělám si tolik hlavu s tím, co si o mně ostatní myslí.

A i když jsme se s Markem rozešli, jsem pořád sama sebou. Mám nové kamarádky, jsem šťastná a hlavně jsem našla samu sebe.