Za pomoci své obětavé maminky jsem se naučila komunikovat, číst a psát. Do normální školy jsem chodit nemohla, i když jsme to nejprve zkoušeli. Děti na základní škole se mi vysmívaly a braly a ničily mé věci. A to jen proto, že jsem jiná! Naštěstí mám spoustu kamarádů mezi dětmi, které neslyší, jako já, a se kterými komunikuji znakovou řečí. Mám i pár kamarádek, které slyší a nezavrhly mě.

Nedávno jsem potkala svou bývalou spolužačku a hned jak mě uviděla, začala se nekontrolovaně smát a hned se k ní přidaly ostatní holky. Utvořily kolem mě kruh, kde se mi začaly vysmívat a chrlit na mě sprosté urážky v tom smyslu, že jsem vyšinutá a blbá nána, která ani neumí pořádně mluvit. Asi si nedovedete představit, jak mi bylo. A nejen tato příhoda, ale i jiné vypovídají o nechápavých lidech, kteří se rádi vysmívají.

Například když jsem byla v Budějovicích se svou slyšící kamarádkou nakupovat, líbily se mi jedny šaty, ale zapomněla jsem, jak se to slovo vyslovuje. Moje kamarádka to podle zmatených gestikulací na prodavačku pochopila a hned jí to řekla. Avšak po zbytek nákupu se slečna ke mně chovala odpudivě a doslova mě urážela. Je to smutné, ale taková je pravda. Mluvit se sluchově postižené dítě naučit nemůže, neboť jak se má naučit komunikovat, když neslyší slova? Jedinou možností je naslouchadlo a nebo znaková řeč.

Domluvit se můžete i rukama.

Nevím a nechápu, proč se lidé, kteří se setkají s takto postiženými lidmi, postižených straní a v horším případě se jim i vysmívají. Jak takovým lidem asi je, když se jim všichni v okolí smějí kvůli něčemu, za co sami nemůžou?

Rozhodně bych všem doporučovala, aby si přečetli knihy od Helen Kellerové, která sama byla sluchově i zrakově postižená a ve svých knihách popisuje své pocity. Nikdy, opravdu nikdy se neposmívejte postiženým lidem a pokud vás o něco slušně poprosí, třeba o nějakou informaci, tak jim vyhovte. Takoví lidé budou mít pocit, že nejsou na světě méněcenní a budou vám neskonale vděční. Děkuji.